Článek
„Jsi trapná. Můžeš už vypadnout? Už seš tady dlouho.“
Také tyto věty znáte? Sotva jste vkročili do pokoje svého pubertálního dítěte, jen jste stihli vyřknout jednu větu, požadavek či otázku, už vás dítě naštvaně vyhazuje z pokoje. Ani o vteřinku více. A mnohdy si neodpustí ani jedovatou poznámku, která vám projede do srdce jako ostrý nůž. Bolest na duši je v tu chvíli zdrcující.
V hlavě se vám vybaví, jak ještě nedávno si s vámi chtělo dítko hrát, povídat si, pomáhat vám nebo jít jen tak na procházku. Byli jste pro něj středobodem vesmíru. A najednou, jako mávnutím kouzelného proutku, je to pryč. Uvědomíte si hrozivou věc. Jak ten čas neskutečně rychle utekl a hlavně, že už se nikdy nevrátí.
Odcházíte z pokoje svého teenagera a slzy se vám derou do očí. Teď už chtějí být pány svého světa, už vás nechtějí, nepotřebují a mnohdy si přijdete, že už vás ani nemají rádi či vás dokonce nenávidí. Je vám z toho smutno a úzko. Však věřte, že se s těmito pocity pere mnoho rodičů. Nikdy není nic tak horké, jak vypadá. A hlavně, čas spolu s trpělivostí a porozuměním dokáží zázraky.
Máte-li snahu své pubertální děti vést nebo jim stanovovat hranice, mohou si to vysvětlovat a mnohdy i vysvětlují, jako kritiku nebo podnět k hádce. Děti velmi často ignorují výroky svých rodičů, protože s nimi cloumá hněv.
Ke zlepšení spolupráce teenagerů v rodině významně přispěje lepší komunikace. Na to je potřeba se zaměřit. Správná komunikace je klíčová.
Doktor Ran D. Anbar při své práci s náctiletými s nimi provedl diskuzi na téma: Co si myslí o tom, proč se s nimi rodiče hádají. Některé jejich odpovědi byly překvapivé.
Nejčastěji si teenageři myslí například toto:
- Moji rodiče velmi rádi dokazují, že mají ve všem pravdu.
- Rádi mě zlobí proto, aby mě mohli potrestat.
- Zřejmě se rádi hádají.
- Neradi ustupují.
- Nemám tušení.
Když doktor Anbar vyslechl odpovědi dětí a náctiletých, vyplynula mu z toho jedna věc. A to, že většina z nich předpokládá, že ostatní si myslí to samé, co oni.
Jinak řečeno, pubertální dítě se může domnívat, že se s ním rodič hádá ze stejného důvodu, proč se s ním hádá on sám. Mnohdy tyto děti chtějí rodiče rozzlobit či jim ukázat, že mají pravdu a nechtějí za nic povolit jen proto, že chtějí, aby rodič cítil to, co cítí teenager.
V důsledku hormonálních změn, které pubertu provází, mohou náctiletí brát pokyny rodičů jako kritiku nebo podnět k hádce i přesto, že byly pokyny vysloveny v klidném a přátelském duchu.
V diskuzi, kterou Dr. Anbar vedl s náctiletými ho velmi překvapilo zjištění, že mnoho mladistvých nechápe důvod, proč je jejich rodiče usměrňují a vedou.
Když jim sdělil, že hlavním důvodem, proč se s nimi rodiče hádají je to, že jim chtějí pomoci být dobře připravenými a úspěšnými dospělými, tak to mnohé z nich překvapilo. Někteří se po tomto zjištění stali vnímavější k podnětům svých rodičů.
Po zamyšlení nad tím, proč dospívající nechápou chování rodičů, došel Dr. Anbar k závěru, že za tímto nepochopením může být to, že rodiče nikdy svým dětem pořádně nevysvětlili, proč trvají na vhodném chování.
V době, kdy byly jejich děti malé, to považovali za neúčelné, protože děti nebyly dostatečně zralé na to, aby to pochopily. V předpubertálním období je však velmi důležité tento problém řešit.
Mnoho rodičů odpovídá dětem následujícími větami:
„Vím to nejlépe, protože jsem tvůj rodič.“
„Pochopíš to, až budeš starší.“
„Dělám to pro tvoje dobro.“
Chytili jste se za hlavu, že tyto věty říkáte svým dětem a náctiletým také? Nejste sami, ale takovéto odpovědi jsou žalostně nedostatečné.
Za prvé proto, že bývají tato prohlášení pronášena v hněvu či vzteku a děti pak mají tendenci tyto věty ignorovat.
Za druhé, výše zmíněná tvrzení v žádném případě neodůvodňují názor rodičů. Pokud řeknete dětem, že používání elektroniky je špatné, nevysvětlujete jim tím důvod, proč tomu tak je. Oni to nemusí pochopit z toho důvodu, že vidí kolem sebe ostatní děti, kteří jsou dobrými studenty i přesto, že často používají elektroniku.
V tomto případě by to měli rodiče dětem vysvětlit například tím, že nadměrné užívání elektroniky nejen škodí zdraví, ale i ubírá čas, který by se dal strávit jinými aktivitami, které by dětem pomohly k většímu úspěchu, sebezdokonalení, rozvoji sociálních dovedností, které jim v životě mohou poskytnout nové příležitosti.
Je velmi důležité najít si vhodnou a klidnou chvilku a svým dětem vše včas vysvětlit. Nejlépe ještě dříve, než dojdou do pubertálního věku. Předejdete tím zbytečným problémům a omylům.
Americký spisovatel Mark Twain řekl:
„Když mi bylo čtrnáct, můj otec byl natolik nevědomý, že jsem to nedokázal snést. Ale, když mi bylo dvacet jedna, žasl jsem, kolik se toho za sedm let naučil.“
Twainovi rodiče mu nejspíše v jeho dospívání nevysvětlili důvody svých názorů.
Když se doktor Anbar ptá mladých lidí, co tento citát znamená, málokdo z nich si uvědomí, že to byl právě dospívající Twain, který se během zmíněných sedmi let nejvíce změnil.
Tito nactiletí znovu dokazují, že je velmi důležité jim vysvětlovat, jak svět funguje a nepředpokládat, že to už vědí.
Střety mezi náctiletými a jejich rodiči se nevyhnou nejspíše nikomu. Lze je však zmírnit a eliminovat právě správnou komunikací, trpělivým vysvětlováním a pochopením. Přesto, že toto období není snadné, dá se zvládnout.
Přijměte tu skutečnost, že se z vašich malých dětí stávají dospělí. Respektujte je, naslouchejte jim a buďte jim oporou. Obrňte se trpělivostí. I když změny nepřijdou hned, čas dokáže proměnit nejen pubertálního Marka Twaina, ale i vašeho teenagera.
Zdroj:
https://themindsjournal.com/teen-parent-clashes/
