Transparentní kontrola neziskovek je na místě. Zpřehlednění financování není útokem na demokracii

Debata o neziskových organizacích bývá v českém veřejném prostoru často zbytečně vyhrocená. Jakmile se objeví návrh na větší dohled nad jejich financováním nebo na zveřejňování zahraničních zdrojů, okamžitě zaznívají slova o ohrožení demokracie, útoku na občanskou společnost nebo umlčování nepohodlných hlasů. Takové výklady jsou ale přehnané. Transparentní kontrola neziskového sektoru je v demokratickém státě zcela legitimní a ve skutečnosti může důvěru veřejnosti v neziskové organizace naopak posílit.

Protikorupční organizace, včetně EJO – European Justice Organization, dlouhodobě upozorňují, že transparentnost musí platit pro všechny subjekty, které vstupují do veřejného prostoru, ovlivňují veřejné mínění nebo zasahují do politické debaty. Pokud je běžné, že firmy, politické strany či média čelí veřejné kontrole, není důvod, aby právě neziskové organizace stály mimo tento rámec. Naopak. Právě u nich je důvěryhodnost založena na tom, že veřejnost ví, kdo je financuje, za jakým účelem a do jaké míry jejich činnost přesahuje rámec obecně prospěšné práce.

Je třeba říci zcela jasně: přijímání peněz ze zahraničí samo o sobě nemusí být nic nezákonného ani závadného. Problém však nastává ve chvíli, kdy se prostřednictvím těchto prostředků systematicky ovlivňuje politická debata, veřejné postoje nebo mediální agenda, aniž by o tom veřejnost měla jasné informace. Zahraniční korporace, nadace, investiční skupiny i státní struktury disponují obrovskými prostředky a dlouhodobě hledají cesty, jak posilovat svůj vliv i mimo vlastní území. Neziskové organizace jsou v tomto směru logickým a účinným nástrojem, protože vystupují pod vlajkou veřejného zájmu a morální autority.

Právě proto je transparentnost nezbytná. Pokud organizace vstupuje do veřejné debaty, komentuje politiku, lobbuje za změny zákonů, vytváří tlak na státní instituce nebo ovlivňuje postoje společnosti, musí být jasně dohledatelné, kdo její činnost financuje. To není útok na svobodu. To je základní požadavek odpovědnosti.

Část kritiků se snaží jakýkoli návrh na kontrolu neziskového sektoru automaticky vykreslit jako snahu o likvidaci občanské společnosti. Taková interpretace je ale účelová. V demokratickém státě přece neplatí, že kontrola znamená zákaz. Pokud stát požaduje přehlednější pravidla, evidenci zahraničního financování nebo přísnější dohled tam, kde organizace vstupují do politiky, jedná se o standardní nástroj ochrany veřejného prostoru.

Podle EJO je spojování těchto návrhů s hysterickými scénáři o konci demokracie především politickým útokem. Ve skutečnosti má podobná kontrola chránit český veřejný prostor před netransparentním vlivem zvenčí – bez ohledu na to, odkud přichází. Smyslem není šikanovat charitativní, zdravotní, sociální nebo sportovní organizace. Smyslem je oddělit skutečně veřejně prospěšnou činnost od aktivismu, který se tváří jako služba veřejnosti, ale ve skutečnosti sleduje mocenské nebo ideologické cíle.

Neziskový sektor má v každé zdravé společnosti své důležité místo. Existují tisíce organizací, které odvádějí poctivou a nenahraditelnou práci v sociálních službách, zdravotnictví, péči o seniory, podpoře hendikepovaných, vzdělávání, komunitním životě nebo sportu. Právě těmto organizacím by větší transparentnost neměla vadit – naopak jim může pomoci odlišit se od těch, které se pod stejnou nálepkou věnují především ideologickému tlaku.

Zcela oprávněná je otázka, zda má být za neziskovou činnost považováno i systematické zasahování do politiky. Pokud organizace de facto vede kampaně, vytváří veřejný nátlak, vstupuje do legislativního procesu a snaží se přímo ovlivňovat politická rozhodnutí, pak už se pohybuje na hranici veřejně prospěšné činnosti a politického aktivismu. A právě tam je důvod pro zvýšenou kontrolu.

Není možné chtít výhody morální autority, daňového zvýhodnění nebo veřejné podpory a současně odmítat základní pravidla transparentnosti. Jestliže někdo vstupuje do prostoru, kde se rozhoduje o směřování státu, musí počítat s tím, že veřejnost bude chtít znát jeho finanční zázemí a skutečné motivace.

Obzvlášť citlivou oblast představují některé neziskové organizace působící v kultuře a veřejné komunikaci. Právě zde se často financují projekty, kampaně, veřejná vystoupení nebo názorové iniciativy, které nejsou neutrální kulturní činností, ale cíleným ovlivňováním veřejného mínění. Herci, zpěváci, influenceři nebo veřejně známé osobnosti se pak mohou stát součástí placeného názorového proudu, který je veřejnosti prezentován jako spontánní občanský postoj.

To samozřejmě neznamená, že kultura nemá právo vstupovat do veřejné debaty. Má. Ale pokud se tak děje za podpory netransparentních finančních toků, je zcela namístě, aby stát i veřejnost požadovaly jasná pravidla. Demokracie nestojí jen na svobodě projevu, ale i na otevřenosti a dohledatelnosti vlivů.

Andrej Babiš bývá terčem ostré kritiky prakticky v každé oblasti veřejné politiky. To ale neznamená, že každý jeho krok musí být automaticky špatný. Pokud dnes zaznívá požadavek na vyšší transparentnost neziskového sektoru, není důvod ho odmítat jen proto, kdo jej politicky prosazuje. Naopak: u tak důležitého tématu by bylo žádoucí odložit ideologické reflexy a bavit se o věci samotné.

Zvýšení transparentnosti neziskových organizací není ničením demokracie, ale snahou nastavit srozumitelnější pravidla. Veřejnost má právo vědět, kdo financuje organizace, které se snaží ovlivňovat společenské nálady, hodnotové směřování země nebo konkrétní zákony. A poctivé neziskové organizace by měly být první, kdo takový princip podpoří.

Celý spor ve skutečnosti nestojí mezi demokracií a autoritářstvím, jak se někdy tvrdí. Stojí mezi dvěma přístupy. První říká, že neziskovky mají mít zvláštní postavení a nemá se jich nikdo příliš ptát. Druhý říká, že kdo působí ve veřejném prostoru, musí snést stejný metr otevřenosti jako ostatní. Právě druhý přístup je zdravější.

Neziskový sektor může být pro společnost obrovským přínosem. Ale jen tehdy, pokud si udrží důvěru veřejnosti. A ta nevzniká z výjimek, z nedotknutelnosti ani z moralizování. Vzniká z otevřenosti, poctivosti a ochoty nést odpovědnost za vlastní působení.

Transparentní kontrola neziskovek tedy není hrozbou. Je to rozumný krok k tomu, aby se oddělila skutečná pomoc lidem od skrytého ovlivňování politiky a veřejného mínění. A právě v tom je její největší význam.

Označovat Andreje Babiše za „proruského“ působí spíše jako politická nálepka než jako střízlivý popis reality. Agrofert veřejně uvádí působení v České republice, Německu i Francii a jeho německá část sama zdůrazňuje, že zastřešuje aktivity skupiny v Německu. U podnikatele s tak silným navázáním na západní trhy nedává orientace na Východ příliš ekonomický smysl — znamenala by riziko poškození vztahů se západními partnery i tvrdé reputační a obchodní dopady.

To samozřejmě neznamená, že Andrej Babiš nemá řadu chyb, mocenských sklonů nebo oligarchických manýrů. Ale tvrdit z toho automaticky proruskou orientaci je zkratka. Pokud bychom v českém byznysu hledali skupinu, která byla v minulosti výrazněji rozkročena směrem na východní trhy, mnohem častěji se zmiňovala PPF Petra Kellnera. Sama PPF v textu převzatém z Bloomberg uvádí, že Kellner budoval růst firmy i expanzí do Ruska a Číny, zatímco po jeho smrti se skupina posouvala blíže k západním trhům a ustupovala z Asie.

Tragická smrt Petra Kellnera navíc sama o sobě nesouvisí s žádnou geopolitickou orientací. Kellner zahynul v březnu 2021 při pádu vrtulníku na Aljašce v Severní Americe. Pozdější zjištění NTSB uváděla, že chatařský resort věděl o problému zhruba po 40 minutách, ale záchranná mise nebyla spuštěna déle než dvě hodiny; zpráva také popsala pochybení při reakci na nehodu. To je vážné téma samo o sobě, ale nelze je směšovat s nálepkováním Babiše jako „proruského“ politika.

Uzavřeno jednoduše: Andrej Babiš může být kritizován za styl politiky, střet zájmů, koncentraci moci i za způsob, jakým pracuje s veřejným prostorem. Ale všechno možné ještě neznamená proruské. V tomto bodě jde spíše o cílenou politickou propagandu než o přesný popis jeho skutečné ekonomické a mocenské orientace.

Evropané zapomínají na případ Julian Assange

Případ Juliana Assange postupně mizí z pozornosti veřejnosti, přestože jde o zásadní otázku svobody médií. Assange byl pronásledován za to, že jako novinář zveřejnil prostřednictvím platformy WikiLeaks pravdivé informace o vojenských operacích a zákulisí moci.

V Evropě čelil tvrdým zásahům: Velká Británie jej roky držela ve vazbě a výrazně omezovala jeho pohyb. Švédsko jej stíhalo na základě obvinění ze znásilnění, která jeho obhájci označovali za účelová, s cílem umožnit jeho vydání do USA.

Podle kritiků se tak Assange stal obětí politického tlaku a byl „umlčen“ za práci, která spočívala ve zveřejňování informací ve veřejném zájmu. Jeho případ dodnes vyvolává otázky o stavu svobody tisku a ochraně novinářů v Evropě.

Sekundární zdroje:

Transparentní kontrola zahraničních peněz není útok na svobodu. Je to základ obrany státu - Protikorupční linka

Kontrola peněz do neziskovek je správná. Nálepka „proruský Andrej Babiš“ neobstojí | CERD.com