Článek
Kde ty časy jsou, říkám si, když se dívám na životaběh času a stále se opakující situace, které se odehrávají jen v jiných časových kulisách…
Generačně rozdílné pohledy
Rozjásaná léta s polkou zbraslavského rodáka Jaroslava Vejvody střídala éra Voskovce a Wericha a mnozí rodiče jen nechápavě kroutili hlavou, co to ta mládež poslouchá. Zvykli jsme si a najednou jako by kouzelným proutkem švihl a místo krásných věcí z dílny V + W přiřítil se na scénu Karel Gott, Marta Kubišová, Helena Vondráčková a starším zůstalo jen významné pokrčování čela a otáčení očí v sloup. Když se zdálo, že bude dlouho klid, kde se vzal, tu se vzal, do pokojíčků náctiletých přiběhl Lunetic. Ten nyní místo klidných folkových protest songů nahrazuje v mnoha případech rap nebo hip hop, to otřesné řvaní, že?
A mladý nebo mladá opět v neděli neuklízí, koš přetéká odpadky a on nebo ona si místo toho kouše nehty, válí se v posteli, neučí se a když to takto půjde dál, kdo ví, kam se po základce vůbec dostane! „Ty tomu nerozumíš, ty mě neposloucháš?“ Slova létají vzduchem jako dynamit a když sem tam někdo při nahlédnutí do elektronické žákovské bouchne, není se co divit…
Spokojenost jako optický klam
I dítě však může mít své problémy, které chce řešit. Nebylo by tedy lepší místo opakujících se dospělých nedůstojných scén si jednou za čas doma sednout a popovídat si, abychom zjistili, co vůbec naše dítě trápí nebo co ho zajímá a kam vůbec směřuje?
To, že syn/dcera pravidelně chodí třeba na plavání, protože táta chce, aby tam dítě chodilo (a někdy přivezlo medaili z olympiády) a máma pečlivě vybírá a kupuje drahé oblečení, neznamená, že rodiče vědí, co jejich vlastní děti chtějí, po čem touží.
Zvlášť v období dospívání jsou tělesné tresty úplně zbytečné, ale hodně může zachránit obyčejný rozhovor. Primární skupina, složená z rodičů, která dítě opečovávala od narození, přestává být z hlediska vývoje zajímavá. Názory více než rodina ovlivňuje parta a kamarádi.
