Článek
Dříve bylo skoro vše jasné. Kdo chtěl být členem strany, moc na výběr neměl. Před rokem 1989 jich nejvíce měla Komunistická strana Československa. Kdo se ale chtěl stát členem, nebyl přijat hned. Nejdříve se z něj stal kandidát členství.
Strach o pozice
O něco pružnější systém byl v Československé straně lidové nebo Československé straně socialistické. U nich mnoho členů nebylo. Kdo podal přihlášku, nečekal. Na první schůzi byl zpravidla přijat za člena.
Anketa
Dnes je tomu jinak. Strany, i když říkají, že mají členů málo a ubývají jim, nové moc nepřibírají. Soustředí se na to, aby se k nim nedostal nikdo s pochybnou pověstí a zájemce o členství si co nejvíce prověřují!
Zájem mají především ti, kteří chtějí někam kandidovat. Někdo do europarlamentu, jiný na radnici, další láká Poslanecká sněmovna nebo Senát. O všechny pozice však mají zájem i členové stávající, ve kterých tak dřímá obava, aby se nenašel nějaký šikovnější konkurent.
Hrách házený na zeď
Ono lepší vrabec v hrsti než holub na střeše, říká se. Podle zákona je i odměna starosty malé obce v řádu desetitisíců. K tomu když se připočte vážnost místa na radnici a nějaké prebendy v podobě placeného telefonu, kdo by pak uvítal více kaprů v rybníku?
Zájemci o členství tak mají spíše v prvních měsících práce až nad hlavu! Vylepovat plakáty, do schránek roznášet letáky, rozbalovat stánky a řadit lidi do fronty, když přijede předseda. Odměnou jim pak může být dokonce pevný ruky stisk.
Kdo má pevné nervy a výdrž, může si blahopřát. Časem se dostane mezi „elitu“, je přijat a lokty může roztahovat na partajních schůzích. Sem tam přijde s nápadem, ale pokud si nevyjedná podporu ostatních spolustraníků, je to jako s hrachem házeným na zeď!
Výplata každého 15.
No a kdo se jednou dostal na volitelné místo kandidátky nebo byl dokonce zvolen, má pocit, že už má místo jisté alespoň do konce života. Stačí se podívat po každých volbách na počet nově zvolených poslanců nebo zastupitelů za kandidující strany…
Představitelé stran hořekují, že jim členská základna ubývá, ale nově přicházejícím zájemcům kladou zajímavé překážky. Někde vyžadují „dlouhodobější zájem o politiku“ nebo dokonce „smysluplnou motivaci pro vstup“, aniž by kdokoliv více upřesnil, jaké parametry tyto podmínky mají.
Pokud se strana ve veřejném prostoru uchytí, získá mandáty a stane se koaličním subjektem, mohou se i noví členové dostat ke svým jistotám. Počet míst obslužného aparátu politiků je poměrně široký a výplata každého 15. na účtě potěší.
Za první republiky byla situace diametrálně odlišná. Stranám členská základna nechyběla, lidé mohli o všem rozhodovat předem a kandidáty by ani nenapadlo, že by někdo z nich mohl kandidovat bez dalšího přičinění v dalších volbách. O těch časech se však už můžeme jen dočítat v zaprášených archívech.
