Článek
Během 2. světové existovalo na území USA sedm vojenských nemocnic specializujících se na poranění páteře a míchy. V New Yorku a Kalifornii se doktoři zaměřili na léčbu po zranění pomocí rekreace, sportu. Zkoušeli to s volejbalem vsedě nebo s baseballem na vozíku. Ale uchytil se až basketbal.
Vozíky přitom ještě do 30. let 20. století byly předpotopní, dřevěné, těžké – respektive navazovaly na modely z dob občanské války. Až Herbert Everest a Harry Jennings přišli s lehkým ocelovým (díky válečnému leteckému průmyslu) a mnohem mobilnějším modelem, který se perfektně hodil i na sport.
Tělocvikář pracující v kalifornské nemocnici pro veterány si všiml, že paralyzovaní veteráni si rádi zahrají podivnou podobu basketbalu, a tak pro ně začal organizovat tréninky a pro nový sport vymyslel první pravidla. Ta upravil i ve vztahu k moderním a lehkým vozíkům.
Basketbal na vozících v té době začali provozovat i ve vojenských nemocnicích v Massachusetts a v britském Londýně (tam původně veteráni rekreovali lukostřelbou). Týmy s názvy Rolling Devils, the Flying Wheels a the Gizz Kids začaly cestovat po USA a hrát benefiční zápasy.
Zápasy měly u Američanů v poválečné euforii velký ohlas a paralyzovaní veteráni spolehlivě poráželi i profesionální basketbalisty, kteří proti nim sedli do vozíků. Rozebrali tak Boston Celtics, NY Knicks i slavné Harlem Globetrotters. Hollywood natočil film s Marlonem Brandem v roli basketbalisty na vozíku.
Doktor Guttmann (německý žid, který uprchl před holocaustem) z londýnské nemocnice pro veterány se zase vydal od basketu jiným směrem: začal pořádat Hry Stoke Mandeville (podle názvu nemocnice), které nakonec rozšířil v roce 1960 do podoby prvních Paralympijských her v dějinách. Odehrály se v Římě.
Zároveň popularita paralyzovaných veteránů basketbalistů, destigmatizace osob na vozíku díky viditelnosti a oblibě basketbalu a jejich touha zařadit se zpět do běžného života vedla v roce 1946 k založení organizace Amerických paralyzovaných veteránů. Zápas v Madison Square Garden z roku 1948 byl logickým vyvrcholením těchto snah.
K tomu příběhu dodám jednu kaňku: když píšu američtí veteráni na vozíku, myslím tím bělochy. Afroameričané a veteráni z dalších etnických skupin to měli kvůli segregaci především na jihu ve vojenských nemocnicích, při uznávání nároku na invalidní důchod, ale i veteránských benefitů strašně složité.
