Článek
Ženský armádní sbor (Women's Army Corps, WAC) vznikl ve Spojených státech na dobrovolnické bázi v roce 1942 a o rok později byl oficiálně začleněn do armády USA. Afroameričanky byly jeho součástí od počátku a nakonec jich v něm působilo na šest a půl tisíce - na rozdíl od námořnictva nebo armádního sboru zdravotních sester, které černošky systematicky odmítaly přijmout.
I v rámci WAC však černošky sloužily, pracovaly a žily v segregovaných budovách, kasárnách, jídelnách a rekreačních zařízeních. Pracovaly jako kuchařky, sekretářky, úřednice, ale také umývaly toalety. To všechno na americké půdě a dlouho to nevypadalo, že by se ženy mohly dočkat služby v Evropě. Ale v listopadu 1944 došlo ke zlomu a bylo jim umožněno v Evropě konečně působit.
Vznikl celočernošský ženský prapor č. 6888 s osmi set padesáti pěti členkami, které v únoru 1945 dostaly za úkol probrat se nahromaděnou poštou pro americké vojáky, úředníky a Červený kříž – těch tehdy v Evropě sloužilo na 7 milionů (7 a půl tisíce Robertů Smithů například) a jejich poloha se kvůli manévrům neustále měnila. Podle jednoho generála to byla práce na šest měsíců.
Za pomoci hesla „bez pošty klesá morálka“ se prapor 6888 pustil do práce a zvládl ji nikoli za šest měsíců, ale za tři. Ženy vymyslely a zavedly trasovací systém díky kterému za jednu směnu zpracovaly šedesát pět tisíc kusů pošty – pracovaly ve dne v noci ve třech osmihodinových směnách. Používaly při tom sedm milionů kartiček k identifikaci adresátů.
Pracovní prostory byly bez vytápění, slabě osvětlené a okna byla začerněná kvůli náletům na vojenská zařízení. A přestože obyvatelé Birminghamu černošky přivítali a občas i zvali domů na čaj, armádní zařízení zůstávala segregovaná podle pohlaví a barvy kůže. Černošské vojačky měly zákaz vstupu do vojenských klubů, a to i do těch provozovaných Červeným křížem.
Po úspěšné poštovní misi v Birminghamu byly členky 6888 převeleny do Rouen ve Francii, kde jejich přítomnost vzbudila takovou pozornost mezi bělošskými i černošskými vojáky, že se ženská vojenská policie musela naučit jiu-jitsu, aby mohla chránit jejich kasárna (zbraně černošským vojačkám zakázali). I v Rouen na ženy čekalo obrovské množství nezpracované pošty a šest měsíců práce.
Prapor opět práci zvládl rychleji, ale po přesunu do Paříže na podzim 1945 se musel potýkat s novou překážkou: krádežemi balíčků ze strany místního hladového obyvatelstva, hlavně těch, co s nimi pracovali ve skladu. V únoru 1946 se prapor vrátil do USA a byl bez ceremonií rozpuštěn. Až v 80. letech jej konečně oslavili v Birminghamu a Paříži.
Vedle pár desítek až stovek zdravotních sester působících v Africe, Austrálii a Anglii byl prapor 6888 jedinou černošskou ženskou jednotkou sloužící během druhé světové války mimo území USA. Pomohl rozptýlit pochyby o dovednostech černošek a jejich způsobilosti pro vojenskou i civilní práci. Pozitivně figuroval i ve studii doporučující pokračování inkluze (černošských) žen v armádě. Dnes tam mají významné, díky čím dál tím etnicky rozmanitějšímu složení armády, zastoupení.
