Článek
Lepra se do Havajského království dostala ve 30. letech 19. století skrze imigraci a jelikož domorodí obyvatelé neměli vůči nemoci imunitu, od 60. let zemi zachvátila pandemie. Král Kamehameha V. proto založil Zdravotní radu, která měla řídit veřejné zdravotnictví na ostrovech a léčit nemoci jako choleru nebo právě malomocnost.
V roce 1865 už však Národní shromáždění havajských ostrovů schválilo zákon o prevenci šíření lepry, který určil finanční prostředky a půdu na vytvoření izolované kolonie, kam měli být odvezeni lidé trpící leprou. Zákonodárci a král vybrali vesnici Kalawao na poloostrově Kalaupapa na severu ostrova Molokai.
Na Kalaupapě žili Havajci po zhruba devět staletí, pěstovalo se tam ovoce i zelenina, poloostrov měl pitnou vodu z nedalekých údolí. Zároveň však byl odříznut od zbytku ostrova útesem a oceánem. Přistát zde s lodí šlo pouze v příznivém počasí. Vláda se rozhodla vystěhovat místní, kteří tu žili po staletí, a v lednu 1866 sem přivezla první nemocné.
Zatímco v lednu šlo jen o pár lidí, v říjnu už kolonie čítala 101 mužů a 41 žen. Ti se měli podle vládních plánů o sebe postarat prací na polích, měli bydlet ve vesnici, která zůstala po vystěhovaných. Jenomže nemocní věděli, že je vláda nechává umřít, a tak se k práci příliš neměli. Někteří navíc ani pracovat kvůli nemoci nemohli.
Osoby s leprou vláda hledala během pandemie po všech ostrovech. Najala lidi, aby našli nemocné, kteří následně byli odvezeni do Kalaupapy. Zpočátku byly podmínky v kolonii otřesné, a proto mnoho Havajců svoje nemocné příbuzné raději schovávalo a tajilo, nebo si zvolili dobrovolnou izolaci s nimi v roli pomocníka.
Kolonie ve 20. století
I díky hlasům rodin a správců kolonie došlo postupně ke zkvalitnění podmínek v kolonii. Postavila se nemocnice, nové příbytky, zlepšila se zdravotní péče, zásobování jídla a ošacení. Ale nemocných přibývalo – mezi 1888 a 1902 narostla populace kolonie na 1100 nemocných. A tak došlo k vystěhování posledních zbylých ne-pacientů.
Kolonie se začala rozrůstat po celém poloostrově. Otevřel se Domov pro dívky a Domov pro chlapce. Manžele často rozdělili, nemocné děti odebírali rodinám a děti narozené pacientům posílali do sirotčinců nebo zdravým příbuzným. Noví pacienti byli dováženi dvakrát, třikrát ročně. Nemoc nadále postihovala hlavně domorodé obyvatele.
Záznamy z r.1903 ukazují, že v kolonii žilo 541 mužských a 347 ženských pacientů, z toho 459 a 338 Havajců a Havajek. 40 Číňanů a 3 Číňanky, 12 Portugalců a 2 Portugalky, 7 Američanů a 1 Američanka. V té době už byla Havaj americkým teritoriem, když po sesazení domorodé vlády v r.1893 Američané ovládli království.
Právě Američané - kteří měli vlastní kolonii pro osoby s leprou v Carville v Louisianě - začali budovat bohatší infrastrukturu v kolonii: sportoviště, nemocnice, majáky. Mezi roky 1909-1913 zde fungovalo i výzkumné centrum, ale málokterý pacient chtěl podstoupit experimenty, a tak bylo středisko uzavřeno. Ani pokusy s olejem chaulmoogra nevedly k vyléčení nemoci.
V r.1924 se počet pacientů snížil na polovinu a byli mezi nimi i desítky Japonců a Filipínců. Po druhé světové válce se počet díky využití léků na bázi sulfonů začal rapidně snižovat. Nemocní lidé už nebyli dále nakažliví a nebyl tedy důvod pokračovat v izolaci. V r.1969 tak byla kolonie zrušena.
Národní park namísto kolonie
To však není konec příběhu, protože někteří pacienti, kteří zde strávili značnou část svého života a potkali zde partner(k)y, vytvořili komunity, se rozhodli po ukončení povinné karantény pacientů na poloostrově zůstat. Z Kalaupapy je nyní národní park, má 16 rezidentů/bývalých pacientů a desítky zaměstnanců parku.
Park zahrnuje kino, kostely, sportoviště, ale benzín sem může loď dovézt pouze jednou ročně – tak nepřístupný poloostrov je. Menší lodě mohou přistát častěji.
Poslední věc: Kaluapapa má i svého světce, otce Damiena, což byl belgický misionář, který v r.1873 přijel do kolonie pomáhat. Zůstal až do roku 1889, kdy ve věku 49 let zemřel na následky lepry, kterou během šestnácti let působení v kolonii dostal. Katolická církev jej v r.2009 prohlásila za svatého.
