Článek
V roce 1966 americká Akademie věd vyhodnotila, že systém rychlé zdravotnické pomoci je v děsivém stavu. Jen v roce 1965 na 52 milionů zranění při nehodách zabilo 107 tisíc Američanů, dočasně zmrzačilo 10 milionů lidí a natrvalo poškodilo zdraví 400 tisícům lidí. Škody dosahovaly 18 miliard dolarů.
Tísňová linka 911 tehdy ještě neexistovala, lidé volali na různá místní čísla. A na pomoc jim přijeli funebráci s pohřebním vozem, v něm měli přinejlepším nosítka. Nebo přijeli policisté, jinde třeba dobrovolní hasiči. Ale většinou nemohli poskytnout víc než odvoz do nemocnice. A tak lidé zbytečně umírali nebo končili zmrzačení. Historici vtipkují, že vojáci na bojištích v Koreji a Vietnamu měli lepší přístup k zdravotní péči než američtí civilisté.
Rakouský génius českého původu
V Pittsburghu tehdy pracoval rakouský žid českého původu Peter Safar, „autor“ kardiopulmonární resuscitace. V roce 1966 mu na následky astmatického záchvatu zemřela dcera, protože jí neměl kdo poskytnout zdravotní péči při převozu do nemocnice. A tak Safar přišel s řešením.
Nejprve navrhl, jak by měla vypadat moderní sanitka a její vybavení. A následně dal dohromady první ucelený výcvikový kurz pro zdravotnické záchranáře. Věděl totiž, že tu práci nemůže vykonávat ledasjaký lékař nebo zdravotní sestra. Potřeboval zkrátka nový typ lékařského profesionála.
Safar chtěl obyčejné lidi, protože jen tak šlo jeho nápad reprodukovat ve městech po celých USA. Jako první frekventanti tak začali kurz navštěvovat Afroameričané z místní organizace Freedom House, která rozvážela zeleninu chudým černochům ve vyloučené oblasti s názvem Hill District.
Afroameričtí zdravotničtí záchranáři
Dobrovolníci z Freedom House původně zamýšleli, že vedle zeleniny začnou černochy z vyloučených oblastí vozit do nemocnic na prohlídky. Ale během osmiměsíčního kurzu se naučili řešit infarkty, záchvaty, porody či dušení. K prvním případům vyjeli během protestů po atentátu na MLK v roce 1968.
Safar získal pro Freedom House Ambulance federální grant, pracoval pak jako poradce pro rozvoj rychlé zdravotnické pomoci v Bílém domě. A vedení sanitek přenechal doktorce Nancy Caroline, která ještě zvedla profesionální úroveň služby a následně řídila i službu městských sanitek.
Program pro černošské záchranáře fungoval až do roku 1975. Podle údajů z roku 1972 byli záchranáři z Freedom House schopni správně ošetřit pacienty v 89 % případů. Naopak policie a dobrovolníci pouze v 38 %, respektive 13 %. K roku 1972 měla služba 35 členů, vyjela k 7 tisícům případů ročně.
Služba fungovala v několika různých čtvrtích města, včetně těch bělošských. Někteří bělošští pacienti se nechtěli nechat černochy ošetřit a celkově důvěra v lékařskou péči „na ulici“ a ještě od černochů nebyla příliš vysoká. Ale lékaři a sestry rychle pochopili přínos, sestry dokonce začaly jezdit na vyjížďky, aby se přiučily.
V jednom případě dokonce jeden z černošských záchranářů, John Moon, musel intubovat pacienta – což se nejspíš nikdy do té doby takto venku, na ulici, mimo nemocnici (kromě bojišť) nedělalo. Doktor na příjmu byl ze schopnosti Moona paf a černošským sanitkám případ dodal kredit.
Město nakonec sanitářskou službu poskytovanou Freedom House zrušilo a včlenilo do vlastní služby. Řada lidí, kteří se podíleli na záchranářském programu Freedom House následně uspěla v politice, u policie a hasičů. Získali lékařské vzdělání, doktoráty. A služba posloužila jako vzor ostatním městům.
K tématu existují dvě knihy: jedna přímo od Nancy Caroline a druhá obsáhlejší z minulého roku.
