Článek
Smyslem bizarního, leč tradicionalisty obětavě zachovávaného zvyku pomlázky nebylo ženy bít, ale přenést na ně sílu mladého proutí, tedy pomladit je, případně jim zajistit plodnost. Přinejmenším se se to jistě z počátku tvrdilo mezi ještě pohanskými Slovany – a křesťanům kdoví proč bití žen nijak nevadilo, měli patrně plné ruce práce s demolicí všeho ostatního, co porůznu mezi Čechy ještě z původní slovanské kultury jevilo známky života. Shoda v rýmu se slovem láska je pak samozřejmě čistě náhodná, ledaže to pom- značí tolik co ‚bác ho‘ nebo ‚třísk‘.
Nu dobrá, řeknete si, to je hezké, tak tedy bijeme ženy proutím na základě slovanského zvyku. Nakonec, někdo ani takovou záminku nepotřebuje, že? To už je taková vyspělá kultura. Že rytmické přikládání proutku k hýždím probudí v komkoli (bu)jarost, to netřeba snad ani prakticky zkoušet. Ale proč zrovna proutek? Nemohli bychom třeba květinami, překrásným to symbolem jara? Já vím, ženu ani květinou – a tak třeba jen věnovat?
Pravda, právě ten proutek, který se znamenitě hodí k pomlazování, nebo pomlazkání, teď si honem tím tvarem nejsem jist, se jako symbol mládí dá jistě také uznat. A říká se přece, že proutek se má ohýbat, dokud je mladý, a starý strom že novým kouskům nenaučíš (používám teď hodně homeopatika, tak kdybych mluvil z cesty, asi začínají působit). Dopátráme se ovšem, jako tady už vícekrát, něčeho zásadního a ohromujícího, pokud budeme aplikovat srovnávací rekonstrukci?
Začněme tím, že se podivíme, z čeho je to samotné mladý. Ukáže se totiž, že jakožto výraz pro rané období života je to výraz celkem mladý. Původní indoevropské výrazy vycházejí ze slova *h2oiu-, což se obvykle chápe jako ‚životní elán‘ a podobně, či ‚bujarost‘, a z nějž vychází anglické young, latinské juventus ‚mládí‘ jako v Iuventus Turín, tedy ‚omladina tuřín‘, irské óg (například v Tír na nÓg, ‚země mládí‘) a nebo české jinoch a junák. Takže mladý muselo označovat nějaký výrazný rys mládí, nikoli jen mládí samotné. A tady nám pomohou hláskové zákony – když prozatím odhlédneme od samohlásky, českému mld muselo by např. v angličtině odpovídat mlt (za naše -d- tam podle tvz. Grimmova zákona je obvykle -t-, vyzkoušejte si zdarma na českém dva, deset, do), a třeba ve védštině mrd, protože tam naopak všechna původní l a r splynula (takže máme třeba védské vṛka- za českého vlka). Anglické mlt najdeme v melt ‚tát‘, malt ‚slad‘ a smelt ‚tavit‘, což nám ovšem nepomůže velmi, protože mladý coby roztavený či roztátý, tavný, utavený atd. smyslu valného nedává, dokonce ani o sýru. Kdo jste někdy mladí byli, víte, o čem mluvím.
Proto nyní musím vaši pozornost přivést k jinak ničím nápadnému védskému adjektivu mṛdu-. Nebudu tu ovšem citovat z Kámasútry, jak by se třebas někdo nadál. Nikoli, protože védské mṛdu- je slovo do nejlepší společnosti a značí ‚měkký, ohebný, jemný‘, a poskytuje taková krásná spojení jako mṛdu-sūrya- ‚den, kdy slunko svítí jemně‘, třeba jako dnes, nebo mṛdu-bhāṣin, čímž se rád označím sám, neb je to cosi jako ‚libomluvný‘. Dokonce se snad vyskytuje i jako sloveso, tedy po našem něco jako mldat – ‚měknout‘, ‚ohýbat se‘, a třeba i ‚chovat se dvorně‘. Germánské tání pak vyložíme hravě jakožto změknutí, a to i u sýra. Původní kořen tak můžeme s úlevou rekonstruovat jako *meld. Hledáme-li pak dále, ukáže se, že sem bez problémů zapadne i latinské mollis ‚měkký‘, neboť -ld- se měnilo zpravidla na -ll-.
Metafora měkkého, ohebného mládí předpokládá naopak stáří zatuhlé, neohebné, strnulé. Kdo jste někdy byli staří, chápete, kam tím mířím (proto ta homeopatika). A vida – ani české starý není slovo původní, původnější je české vetchý a veteš, kterážto mají příbuzného v latinském vetus, veteris (chudák ten veterán, který se stane vetešníkem, neb naň dopadá ještě i ironie etymologická). Přičemž ale nejstarší kořen byl *sen-o-, jako v senilní senátor Seneca senior, a ten v češtině už nemáme. Pro naše starý bychom našli příbuzného v litevském stóras ‚tlustý‘, a dále pak v jednom z nejúspěšnějších kořenů prajazyka, *steh2 (později *stā), totiž ‚(v)stát‘, což naznačuje, že ‚tlustý‘ se nějak – naprosto ale netuším jak – na Baltu často pojilo se zralostí věkem. Jinak to totiž původně muselo značit něco jako ‚stojatý‘ čili ‚nehybný‘, anebo prostě ‚statný‘ tedy ‚vzrostlý‘ (jako angl. old, totožné s latinským altus ‚vysoký‘).
Ale protože se už určitě nemůžete dočkat Velikonoc a všechny tyhle lingvistické hříčky vás jen zdržují od barvení vajec a pletení proutí, hlavně teď, když se ukázalo, co přesně je vlastně tak zajímavého na védském mṛdu-, dovolím si jen na závěr dvě taková poslání či pranostiky, tedy především mldejte, dokud můžete, ve stáří to jako když nenajdete. A také možná ještě kdo ženu bije, ať mu nos shnije.
