Článek
Protože klepání na dřevo má dlouhou tradici. Předně, některá taková rčení a obyčeje jsou asi typicky jen česká, jiná třeba jen středoevropská a další jen evropská. Tohle konkrétně najdete obecně mezi Slovany, ale také mezi Germány (třeba anglické „knock on wood“) a podobné zvyky mají i Řekové, národy románské a keltské. Tedy je to buď tradice, která se nějak šíří naším kulturním prostorem, jako líbání na tváře na přivítání a na rozloučenou (ještě v devadesátkách věc velmi podezřelá), anebo je to věc sdílená na základě dědictví – tedy konkrétně dědictví indoevropského.
Prvně si je třeba ozřejmit, co vlastně se ťukáním na dřevo (někteří uznávají i překližku, a lidé pochybných principů klepou i na dřevodekor) má dosahovat – a nemusí se na tom docela shodnout ani všichni Češi, neboť je to – podobně jako spousta jiných zvyků – předáváno nápodobou, asi jako když se křičí heuréka, jako kdyby to bylo nějaké hurá (o další příklady se přihlaste u místně příslušného grammar naziho, jistě stačí napsat na sociální síť kdyby jsem a nějaký vykoukne). Já tedy konkrétně to používám, pokud se něco daří, ale nechci to zakřiknout (což je taky hezký kousek pověry, která tu přečkala křesťanství, osvícence i komunismus). A tak myslím, že je to jedině správně. Vymluvit si to nedám. Je to moje pověra.
Než se vnoříme hlouběji, alespoň obecně si řekněme, že se dotek dřeva (a skoro výhradně dřeva) nějak váže k tomu, zda současná pozitivní situace vytrvá, nebo zda se vše zase vrátí k normálu. Tedy jako by dřevo bylo nějakým garantem trvanlivosti (Indoevropané ještě neznali plastová lehátka a jejich křehkost). To tedy ale, pokud magie funguje podle všech mnohokrát vyvrácených předpokladů, značí, že nikoli dřevo samo, ale nějaký duch dřeva, nějaká bytost, se tímto úkonem zavazuje, že jde o nějakou formu komunikace.
Posilněni tímto lektvarem, můžeme se nyní přenést v čase a prostoru za Panoramixem, což byl, jak každý znalec historie uzná, významný druid jedné nejmenované keltské vesnice v Bretani, kolem roku 50 před naším. Druid je slovo původem keltské, a přitom je jeho etymologie vlastně dodnes zřetelná každému, kdo vidí. Jde totiž o složeninu z indoevropského *d(o)ru ‚dřevo‘ a *weid‚ vidět, spatřit‘. Po našem by to byl takový drvid. Nakonec, tahle etymologie byla dokonce zřejmá i starým Řekům, protože drýs (ze staršího drús) značilo „dub“ a ono -id- hravě zase ztotožnili s jejich idein‚vidět, spatřit‘.
Budiž – ale proč by si Keltové živili nějakého fousatého podivína jen proto, že vidí dřevo? Pozor, není řeč o objímání stromů – takového podivína naopak volíme opakovaně… Nevidět dřevo v tehdy ještě celkem zalesněné Gálii, to spíš by bylo umění – nebo zraková vada. A když si vybavíte druida šplhajícího za jmelím, napadne vás, že třeba to byli lidé, kteří nepociťovali závrať a dobře šplhali, což nakonec je pro dobře placenou funkci, jejíž skutečný přínos společnosti je nejasný, dobrá kvalifikace, jak se dnes a denně přesvědčujeme, zejména pak v rovině morálně-politické.
Co ovšem je zřejmé a známo odedávna, je keltská záliba v uctívání stromů a posvátných hájů, která ovšem je také zděděná a první obětiště nepochybně bývala pod širým nebem, přinejmenším proto, že připálená obětina nepěkně zapáchá. Ostatně vánoční ověšování stromečků cetkami a cukrlaty sahá svými kořeny do těchto pradáven, jen s tím rozdílem, že mezi ozdobami navozujícími tu pravou rodinnou pohodu chybí kosti a lebky, které se tehdy na větvích komíhaly. Takže drvidomost nějak asi s tímhle úkonem souvisela.
Je ovšem celkem dobře možné, ba málem jisté, že nešlo ani tak o dřevo jako takové, a vidění v obecném smyslu, jako schopnost vidět skutečnost, která jiným je skrytá. Takový druid by třeba vás dokázal přesvědčit, a jistě ne zadarmo, že vidí smysl v přístupu našich politiků k humanitním vědám, a třebas by vám tu zkušenost nedokázali přímo poskytnout, jen to samotné ujištění by uklidnilo.
Je také ale možné, že by v tomto případě neviděli nic – totiž, že by viděli pravdu. Že si něco takového mohu dovolit napsat, je dáno jednak prozatím ještě relativně blahosklonným režimem, který nedohlídne na každou drzou poznámku na blogu, jednak tím, že do celé skládanky ještě zapadá dvojice anglických slov, která se dnes liší jedinou hláskou, ale za dob Alfréda Velikého si byla tak podobná, až někoho mohlo zarazit, zda to není jedno a totéž slovo.
Jde o slůvka true a tree, tedy v překladu pravdivý a strom. Staroanglicky by prvé znělo tréow, kdežto to druhé tréowe. A stejně jako naše dřevo, bylo druhé rodu středního. Proto nelze vyloučit, že to, co se předpokládalo, že druidi vidí, je pravda. Germáni s Kelty měli v prehistorických dobách mnoho co do činění a nebylo by divu, pokud by se v tomto ohledu vzájemně poučili.
Jakmile vyprchají účinky Panoramigova lektvaru (nebo -mikova? Asterix je nepochybně v genitivu bez koho čeho Asteriga, a Obelix je samozřejmě z Obeliga), vrátíme se do krásné současnosti, obohaceni znalostí, že pouhý dotyk dřeva byl dotykem pravdy! Což praxe nám dotvrzuje dodnes, i když opět v jiné disciplíně, kde tato souvislost až doteď zůstávala nám skryta. Zde historický jazykovědec může přispět k blahu lidstva nečekaným způsobem Pokud jste si říkali, proč se někdo – rozhodně ale ne policie – někdy z nouze a zoufalství uchyluje k tomu, že z někoho něco vymlátí obuchem, vězte, že i to je nepochybně rituál prastarý. Není to tedy původně výraz sadismu formulovatelný v heslo ukážu ti holí, kde tě právě bolí. V konečném důsledku jde zde – jako i třeba u pomlázky – o věkem dávnou zašlou a současníky nepochopenou kontaktní magii, kdy hůl pokládáním na hřbet osoby, která si není jistá, co pravda je či není, pomáhala nejprve vypudit lež a omyl, a následně vylákat pravdu ven. Zpovídaný si pak nemohl prostě pomoci. S tímto vědomím bychom jistě jako dospělá, sekulární a osvícená společnost mohli i tenhle rituál s klidem v duši opustit – kdyby to tedy nebyla, že ano, tradice. A kvůli té je třeba si občas potrpět.
