Článek
Začal bych tedy od Angličanů, dovolíte-li, ti jsou známi svou zdvořilostí a přitom to vypadá, jako že si všichni tykají, a že mezi ‚ty‘ a ‚vy‘ není rozdílu. Že jsou všichni kamarádi, že ano. Jenže to je jinak – svého času si tykali a vykali jako každý, ale nějak to s tou zdvořilostí přehnali, až si začali vykat všude, a jediný, komu ještě nezdvořile říkají ‚ty‘, tedy thou, je neviditelný maskot čajových dýchánků anglikánské církve. A teď jsou chudáci trochu nesví, jak říci ‚vy‘, když nechtějí říci ‚ty‘, a to je najednou you all a you guys a tak dále. Aneb jak si zdvořilostí nadělat problémy, kdo by to neznal – a nechtěl se tomu vyhnout, že?
A co Slovani, pardon, Pras-, samozřejmě, Praslovani? To bylo tak, z indoevropského prajazyka, což byla řeč nad jiné způsobná, zdědili asi čtyři způsoby: oznamovací, rozkazovací, přací a podmiňovací, po latinsku indikativ, imperativ, optativ a konjunktiv, ale po posledním nemáme vůbec stopy, a po druhém jen tři, hodně malinké, ale hodně zajímavé.
V prajazyce se imperativ tvořil různě, ale shoda je v tom, že se rozkazovalo jen v druhé a třetí osobě. Ale třeba ve druhé osobě čísla množného to nebyl zvláštní tvar, ale vypadalo to stejně jako způsob oznamovací. Takže v řečtině ‚neste‘ a ‚nesete‘, jež jak vidno se v češtině liší, zněla obě pherete. A v druhé osobě jednotného pak byl obvykle jen holý kmen, tedy za naše nes bylo by phere, a u některých sloves, jako třeba ‚jít‘, se možná používal jen holý kořen, však si vybavíte Briana, píšícího po celém Jeruzalémě 100× Romani ite domum ‚Římané jděte domů‘ a lekci, kterou mu legionář I. Cleesius podal, za ucho jej krákaje. Pokud ne, rychle tohle zavřete a jděte se na ten film podívat. Tady se větší zábavy nenadějete.
Příliš krátký imperativ, jak si asi umíte představit, nemá vždy ten potřebný účinek. A tak se často doplňoval ještě příslovcem *dhi, z nějž se časem stala přípona. Takže v řečtině by bylo ithí‚jdi‘ (řečtina má za *dh th). A ve slovanštině by z toho bylo v jisté době něco jako *idi. Ano, vykřiknete, to poznávám, přece idi na chuj, neboli po našem „zdvořile žádáme, abyste uvážil, zda vaše další přítomnost je nezbytná!“
Jenže české imperativy s touhle koncovkou se zachovaly jen tři: jdi, jeď a buď. A to proto, že byly tak časté, že se noví mluvčí dopustili omluvitelné chyby, a domnívali se, že to -d- není koncovka, ale že to je kus kořene. Α taky ovšem proto se zachovaly, že ta slovesa byla sama o sobě velmi častá. Přitom ale, pokud by svůj talent věnovali zločinu a tohle byl pokus, jak zamést stopy a tvářit se, že ta slovesa, tedy jdu, budu, jedu, to -d- měla odjakživa a kdo se čemu divíte, my nic – dopadli by asi velmi špatně. Totiž skutečný génius zločinu by nikdy nedovolil, aby zůstaly někde důkazy, že to -d- kdysi chybělo. Takže historický lingvista coby detektiv jazykové změny se porozhlédne a všimne si, že neurčitky od těchto sloves jsou jít, jet, být a nikoli, jak by jinak správně mělo být, jíst, jest, býst, pokud by se tedy jedu chovalo jako vedu (vést), budu jako hudu (houst), a jdu, já nevím, jako třeba kradu. A to přitom Slováci mají aspoň to isť, takže tam si někdo všiml a stopy zahladil. Tak se stalo, že je i ruské ‚kudá on idiot?‘, jak se lidé správně ptávají, když je řeč o ruském vojnovém koráblu.
Ale teď – pokud přežily jen tyhle tři imperativy, a ještě stačily nakazit celou domácnost znělou alveolární plozívou, kde je zbytek? Jednoduše: není. Praslované se usnesli v některou chvíli, že místo ‚podej mi to‘ bude lepší říci ‚přál bych si, abys mi to podal‘, tedy použili optativ. Snad aby se nedotkli něčích citů, nevím. Optativ v prajazyce obsahoval *-j- (celý sufix pak někdy zněl *-ih1-/*-jeh1, nebo *-oi-) a tohle -j- měkčilo. Takže třeba ve druhé osobě čísla jednotného od *bher ‚nést‘ bylo by *bher-oi-s, kde to *-s je koncovka jako naše -š v bereš, jež bohužel odpadla. Z *bherois bylo řecké pherois a u nás nakonec beři, což také tak ve starší češtině znělo, podobně jako v ruštině je doteď beri ‚ber‘ (ono to -i upadlo jen někde, takže máme jak vezmi, tak vem, což jedno i druhé jsou výsledky zjednodušení častého tvaru). A protože optativ měl i první osoby, ukázal se výhodným ve dvou případech: jednak ve druhé osobě množného čísla najednou bylo možné odlišit rozkaz od konstatování, tedy berete a berte (kde to -i- vypadlo), ale hlavně jsme získali možnost poručit sami sobě prostřednictvím berme. No považte, kdo to má?
Jakmile si všichni na tu zdvořilost zvykli, připadla jim už tak samozřejmá, že ji vlastně přestali brát za zdvořilost - starší imperativ byl tabu, a tak - imperativ je mrtev, ať žije imperativ. A zase se mu snažíme zdvořile vyhýbat.
