Článek
Staří Irové po sobě zanechali přehršel všelijakých eposů a legend, vesměs nesoucích se v hrdinském tónu a opěvujících dávný bájnověk. Mezi nimi se tím pádem obzvlášť vyjímá satirický příběh o Mac Da Thóově praseti (jeho jméno bohužel známo není, pokud byste chtěli si pořídit pašíka na parádu). To bylo tak, hádka byla v první řadě o psa, i když jak by se dnes řeklo, velkého jak prase (dnešní irský vlkodav vypadá proti němu jako štěně), kterého Mac Da Thó vlastnil. Psi byli v oněch dobách v Irsku ceněni velice, a zatímco třeba na východě by asi žádný hrdina nechtěl nést psa ve jménu, Cú Chulainn, po našem Kukulín, největší ze staroirských hrdinů, byl podle jména právě to: Culannův pes, neboli jeho ochránce.
Zástupci dvou irských knížecích rodů se sešli v Mac Da Thóově hostinci, a rázem jako dotykem Kirčina proutku byli ve při. Ne ovšem o psa, kvůli němuž vážili cestu, ale o to, kdo si z vepře, který byl hlavním chodem večera, vezme curadmír, neboli ‚hrdinův díl‘. Ten si totiž mohl vzít jedině ten nejlepší, nejmocnější atd. Postupně se o porci ucházeli různí velmožové, ale jeden z nich, Cét mac Magach, pokaždé vstal a povídá něco ve smyslu „ty zrovna, iksypsilone mac zete, tobě jsem dal přece nedávno po hubě tam a tam, vždyť od té doby koktáš“. Teprve až když do dveří vejde jiný, mocnější vladyka, Cét ustoupí. Vladyka rozdělí prase, ale následně se stejně strhne rvačka, opilí hosté se chovají podle očekávání a Mac Da Thó z toho nemá radost.
To, že nejlepší porci si vybírá nejsilnější příslušník smečky, je patrně věc celkem běžná, nakonec smutek toho posledního kdysi velmi tklivě podal velký český bard Dalibor Janda „když se u nás o svátcích rozdávaly dárky, byl jsem já ten poslední, kdo se kouknout šel“. Z toho ovšem ještě neplyne, že tato zvyklost lidské smečky byla mezi Indoevropany natolik důležitá, že se kvůli ní byli ochotni velmoži servat, jakkoli věděli, že tím poškodí svou pověst a dojdou věčné hanby. Konkrétně která porce byla hrdiny považována za nejlepší, dozvídáme se od řeckých historiků, kteří konstatovali, že jde o kýtu a že jest mezi Kelty zvykem o tuto porci na večírku bojovat. Lásku k praseti, nejlépe divokému, dokumentuje i další antický zdroj, a sice mýtus o Asterigovi a Obelikovi.
V rámci indoevropské rodiny jsou si všechny národy nějak příbuzné, tedy jazykově, ale někteří jsou si bližší a někteří vzdálenější. Tak například Slované jsou Baltům bližší více, než by se druhým jmenovaným líbilo. Podobně se k sobě mají také jazyky keltské a italické, kam spadá latina a vůbec pak jazyky románské. A právě v latině najdeme pěkný důkaz, že to, že se dotyčný první chápe porce, je natolik jasným znakem jeho společenského významu, že se o těchto jedincích mluví jako o – no česky by to bylo něco jako prvochop. Ne, nezní to moc pěkně, ještě že z prvochopa, což by se myslím i tak bylo zkrátilo na prchop, tedy z prchopa Charlese je nyní král Karel III., což mimochodem je etymologická tautologie (zdravíme do Spojeného Karlovství).
České princ i anglické prince pocházejí z latinského prīnceps a to je složenina z prīmus ‚první‘ a capiō‚ uchopuji“ (jež nejspíš dokonce s českým chápat nějak souvisí, a také s anglickým have). Pravda, není do té míry jasné jako u starých Irů, že princ první sáhl po praseti, nebo třeba po funkci, než že by se první vrhl do líté seči – ale že se jednalo o prvního mezi sobě rovnějšími, o tom nebuďme vepři.
Aha – tam měla být mezera, zde je: .
