Článek
Předně, když se porozhlédneme v jazycích indoevropských, nejčastěji narazíme na slovesa příbuzná s českým znát. To je například anglické know či latinské (g)nōvī či gnōscō ‚znám, rozpoznávám‘, případně védské jānātiod indoevropského kořene *gneh3 ‚(roz)poznat‘. Vedle něj ale už v prajazyce existovalo ještě druhé ‚znát‘, a tahle dvojice – české vědět a znát se zachovala jen málokde. Příběh toho prvního je ale velmi pozoruhodný a stojí za to se podívat, kde se vzalo.
Prajazyk měl řadu kořenů pro vidění, zahlédnutí, zírání, zření a jedním z nich bylo *weid, ve významu ‚spatřit, zahlédnout‘. Kořen to byl dokonavý, tzv. aoristový, a tedy nedokonavá slovesa měla příponu (bylo to vlastně obdobné třeba právě češtině, jen s tím rozdílem, že dokonavý protějšek slovesa zpravidla se užíval v čase minulém, nikoli budoucím). Takže třeba latina v Caesarově vēnī vīdī vīcī má tenhle prostý kořen ‚uviděl jsem‘ (weid-se změnilo na vīd-) a tomu odpovídá řecké eidon ‚spatřil jsem‘. V přítomném čase se věci mají jinak. Řečtina vůbec používá jiné sloveso, tedy má tzv. supletivní pár, jako české brát – vzít, a latina má tvar, který je prakticky identický s českým, totiž videō.
Prajazyk ovšem ještě užíval jednu kategorii, která byla tak nějak mezi časem a rodem, původně označovala stavy a nazývá se podle svého latinského potomka perfektum, i když specialisté dávají přednost termínu stativ. Ta se vytvářela pomocí pravidla, které znělo asi takto: vezmi první souhlásku kořene, připoj za ni -e-, pak připoj samotný kořen, doň vlož samohlásku -o- a k tomu celému připoj koncovky perfekta. Takže třeba od kořene *derk ‚spatřit‘ se vytvoří ‚spatřil jsem‘ *de-dork-h2e, čemuž odpovídá řecké dedorka nebo védské dadarśa (z tohohle kořene je potom i slovo drak, totiž řecké drakōn ‚zírající‘). Tenhle princip, tzv. reduplikace, kterou tu a tam najdeme ještě v češtině (třeba plápolat vedle plát), zdál by se v prajazyce v případě perfekta univerzálním. Jediné sloveso, které se všudy a vždy tomu vymyká, je *woid-h2e ‚vím‘. Je utvořené od kořene *weid a správně tedy znamená ‚mám vidění‘ či něco na ten způsob.
Oproti ‚rozpoznávat‘ se zřejmě vyprofilovalo jako jiný druh vědění, snad trvající právě v češtině, tedy oproti znát, které značí ‚být schopen rozpoznat nějakou entitu‘, je vědět orientováno na informaci: znám Václava Klause a vím, že je to už starší člověk, který dobře rozumí tenisu. Tohle sloveso je překvapivě tvrdošíjné a trvanlivé a dlouhodobě jsou mu mluvčími trpěny libůstky, které jinde by přísně zarazili. Začněme hned s tím českým slovesem. V přítomném paradigmatu najdeme to -d- jen ve třetí osobě plurálu, a to ještě si musíme dát záležet, že modří vědí a nikoli hnědí ví. Nebýt infinitivu, participií a pár jmenných odvozenin, ani bychom o tom -d- nevě-d-ěli. Jak tohle se stalo?
Vzhledem k své frekvenci se právě u vím dochovala aspoň stopa toho původního paradigmatu. Předně, ještě stará čeština neměla vím ale já vědě, což vlastně je skoro hlásku po hlásce totožné s latinským vīdī, až na to, že to naše je z *woidai a to Caesarovo z *weidai. Zbytek paradigmatu už vypadal dosti moderně. Ale to -ě- ho nadále prozrazuje jako odvozeninu, která měla v kořeni -o-, a to tam právě v normálním prézentním slovese nemá co pohledávat (za starší *ei máme dnes v češtině i/í). A to -d- zmizelo zase z jiného důvodu: Čecha by to – strč prst skrz krk – asi zarazilo, ale praslovanština v posledních svých fázích měla podobný vztah ke složitým sledům souhlásek jako italština, ba snad ještě horší, a nějaké *vědmi ‘ vím‘ nebo *vědme ‘ víme‘ by neprošlo – d by se polklo (býval hlad v Zakarpatí…). V druhé osobě zase to -d- by zaniklo před -s-, a přestože se mělo zachovat před -t-, tedy mělo by být on věst málem jako on jest (srovnej z-věs-t), je fuč vlivem analogie.
Když vyhlédneme za kopečky, uvidíme ještě záblesky další libůstky, kterou ovšem ani praslovanština nestrpěla, a sice střídání tzv. silného a slabého kmene (což nemá co dělat se střídání Bójů, Markomanů a Čechů a podobně). V silném kmeni by byl kořen *woid-, ve slabém *wid-. A ejhle – němčina nemá Ich weiss – wir weissen jak by se snad věčný začátečník Bičovský nadál, ale wir wissen, tedy to pouhé -i- v kořeni. Věc prastará. O řeckém a védském paradigmatu jsem už tu psal nedávno, ale i řečtina takhle pěkně střídá oida ‚vím‘ a idmen ‚víme‘.
Pro nás je tohle slůvko ale zajímavé ještě něčím dalším. Představuje nesmírně důležitou, a možná jedinou, stopu po časech, kdy praindoevropský stativ nemusel být reduplikovaný, lidově řečeno, kdy se nezakoktával. Což asi zní samo o sobě jako – no a? Má to ale přinejmenším hodnotu jako hezký příklad jistého metodického postupu, který si můžete vyzkoušet, až uvíznete ve výtahu s mluvčími tří příbuzných, ale vzájemně nesrozumitelných jazyků. Abychom vůbec mohli říci, že některá kategorie v té formální a funkční podobě už v prajazyce existovala, potřebujeme obvykle aspoň nějaký doklad toho, že se stejným způsobem s ní nakládá ve stejných slovech v různých větvích. Tedy je to věc metody, a to podstatné, co z ní lze shrnout zde, je, že pracujeme s pravděpodobností, a je takřka vyloučené, aby různé větve naší jazykové rodiny zvolily totéž sloveso ‚spatřit‘ (z mnoha, která se nabízela, jako už třeba zmíněné *derk), vytvořila od něj derivaci, která vypadá jako perfektum, ale nemá reduplikaci (případně tu reduplikaci nezávisle na době všechny, i ty nejstarší, smazaly), a užívaly ji ve významu natolik odlišném (‚vědět‘), že i přes setrvalou formální podobnost nemusí být jejich vztah soudobému mluvčímu (nebo ani bývalému, který se prý teď vrátil k ovečkám) na první pohled zřejmá.
A navíc je to samo o sobě taková špehýrka do hlavy prvních uživatelů téhle derivace. Protože banálně vzato, nastala pro některého mluvčího prajazyka taková lexikální nouze, že nevěděl nahonem jak vyjádřit, že disponuje nějakou informací, nejspíš z první ruky – čili že to může potvrdit, jako kdyby to pořád ještě viděl, jako kdyby to měl doteď před očima. A my teď – ale vlastně od té doby pořád, jsme-li všímaví – VÍME, jak to vyřešil.
