Článek
Především když jsme u těch prstenů (záhy budeme), zrovna dneska jsem si říkal, jak pozoruhodný prst je prsteník. Když to uvážíte, prsteník je ten prst, na který se dává ta věc, která se dává na prst, totiž prsten, přičemž kdybych byl posedlý etymologií, což nejsem, nejspíš bych dodal, že prst je to co st-ojí v př-edu (to tak fakt je!). Tak tolik k prsteníku a proč víme, do čeho ho strčit. Prostě prsteník je to, na co se dává to, co se na to typicky dává. Na kterém prstě ho nosil Sauron, to nevím. Co ovšem se zachovalo, je příběh svůdného boha či démona – což jak si ukážeme hnedle je totéž – který rozdílel dary a tím si zavazoval své vazaly (což zní jako slovo odvozené od vázat, ale není). Příběh dealera, chcete-li.
Nedávno jsem se ocitl v podcastovém studiu Tam a zase zpátky a řeč byla o géniu (nebo démonech) J.R.R. Tolkiena, jenž alespoň pro historické lingvisty je sám o sobě postava nadlidská a obdivuhodná a jemuž vděčím za svou jachtu, neb mne na dráhu historické jazykovědy posmrtně a nevědomky vyslal. Tolkien sám stál na ramenou obrů i trpaslíků a náměty čerpal porůznu. Konkrétně pro prsteny moci byl asi bezprostřední inspirací Wagner, což byl takový Ringo Star 19. věku, ale v jednom ohledu se Sauron, v druhém věku sám sebe nazývající Anatar ‚pán darů‘, projevoval jako zcela běžný germánský vladyka, pro něž bylo běžné, že takové, jak by řekl Glum, dárešky, rozděloval. A jedním z typický dárků byly prsteny. Latinsky ānus (áno, taky to znamená i některé podobně utvářené orgány níže..), což nepřímo naznačuje, kde Sauron skončil, tudíž vidíte, že se studium etymologie vyplatí a snadno lze předejít i zásadním komplikacím, pokud se jen sáhne včas po správném slovníku.
A teď k těm bohům a démonům. Sauron byl podle Tolkienovy hierarchie maia, tedy bůh druhé až třetí kategorie. Ale bůh je bůh a pojďme se mu podívat na zoubek. České bůh je členem pěkné rodinky, do níž patří ubožák, nebožtík, bohatý, zboží a také krombožinec, což, jak nás poučuje Machkův etymologický slovník na straně 294, znamená lejno. Už tady je jasné, že bůh v té rodince není žádný praděd, od něhož se vše odvodilo, ale spíš jeden z bratranců, ledaže by totiž tím bohem byl mamon (nebo třeba neviditelná ruka trhu či Santa Klaus). Celé to je, jak uvidíte, mnohem zašmodrchanější. Totiž abychom to rozmotali, potřebovali bychom ještě znát pár vzdálenějších příbuzných. K jejich identifikaci použijeme něco jako srovnání DNA, tedy hláskové zákony, které nám umožní hledat, která slova by našemu bůh nejlépe odpovídala hláskoslovně a významem. Ten mrňavý kroužek nad u bylo kdysi silné, sveřepé a pořádně dlouhé ó. To se rozpadlo na uo, až nakonec z něj zbyl jen ten kroužek. Takže původně to bylo boh – a ještě původněji, což víme od ostatních Slovanů, bog. Tolik Slované.
A tady začíná detektivní práce. Praindoevropština měla, pokud víme, jen jedno slovo, které začínalo na *b, a to slovo stoprocentně nebylo na počátku u boha a nebylo bůh (jeho potomka máme v českém debil). Všechna ostatní naše slova na b pocházejí z prajazykového *bh, jsou-li tedy domácí. Tím pádem by třeba řecký příbuzný měl začínat na ph nebo p, indický na b- nebo bh-. A zrovna v Indii (ale i v Íránu, leč starověkém) by se něco božského, co se podobá, našlo, a sice staroindický Bhaga, zbožštělá štědrost. A štědrost zas byla vlastností pravého vládce. A od bhaga- bylo i subhaga- ‚šťastný‘, totiž ‚mající dobrý díl, dobrý úděl‘. Po našem doslova štěstí, tedy s- ‚dobré-‘ a abstraktní *částí (podle vzoru záští). Dokonce existuje i subhāgya- ‚šťastlivec‘, což skoro hlásku po hlásce, ale hlavně morfém po morfému, odpovídá našemu zboží. Totiž to s- a to z- jsou původem totožná s řeckým eu-, z původního *h1su-, jako v eudaimōn ‚mající dobrého ducha, génia‘ čili ‚šťastný‘. A to -ya- zase může za naše změkčení na -ž-. V řečtině najdeme pomocí hláskových zákonů ještě dalšího božského příbuzného ve slovese phagein ‚jíst‘ – znáte přece Odysseovy lótofágy, pojídače lotosů? Taky jsou koprofágové, to ovšem nejsou hrdinové Tanizakiho prózy Ti, kteří raději kopřivy. A nekrofágové, to už vůbec fuj. Ještě tak když se to dělá jen o nedělích a rituálně, to se dá.
Jak tohle souvisí? Ono to původní rekonstruované *bhag patrně původně znamenalo ‚podílet se, vzít si svůj díl na hostině‘. A díl, zboží, štěstí, úděl – to je pořád jedno a totéž. Navíc napsat, že eudaimōn znamená ‚májící dobrého ducha‘, je etymologicky nepřesné a ještě bychom by se ochudili o další rozměr Saurona coby démona. Totiž tak jako hegemon je ten, kdo vede, daimōn je ‚ten kdo rozděluje‘, ale ne ve smyslu ‚rozděl a panuj‘, ale kdo rozděluje dary a úděly. Démonem v dnešním smyslu stal se tento původně dobrý duch až ve středověku, neb co pro jednoho je bůh, pro druhého…
