Článek
Prostě se stává, že někdo si myslí, že říká A, ale jiný slyší, že říká B, nebo si třeba AB myslí, že říká C, ale někdo slyší D, což je alveolární plozíva. A tak dál. Protože máme teď takový čas, kdy se může zdát, že cokoli kdokoli napíše, je snad nedej bože nějaká aluze, narážka nebo rovnou pomluva, bure nejlépe věnovat se tématu zcela odtažitému, totiž hláskosloví, neboť jak známo, hlásky samy o sobě žádný význam nemají, i když pokud jich je třeba pět milionů, může to vydat na pěkný příběh.
Dnes si povíme, co jsou hlásky alveolární. Může být něco odtažitějšího, než bavit se o hláskách, které se vyslovují na malém hrbolku, který si jazykem nahmatáte (nebojte se, je to zcela bezpečné) na horním patře kousek za zuby? Já myslím, že určitě ne. Někomu to tak třeba ani nemusí připadat, ale jsou to hlásky velice zajímavé.
Kupříkladu v češtině, kde máme, jak nás učí ve škole, hlásky neznělé, jako t, p, k, s, š atd. a k nim znělé, d, b, g, z, ž, se většina těch párů neznělá×znělá od sebe liší jen tím, zda nám u toho kmitají hlasivky. Ale ne tak t a d. Schválně si to zkuste, že se nevyslovují na stejném místě – t je víc vepředu, d zase vzadu. A je tomu tak už nějakých 6000 let, a dokonce bych věděl i proč, ale tím nikoho zatěžovat nechci, je to velmi osobní a týká se to mé vlastní rodiny, byť hlavně jazykové. A stejně jako d vyslovují se ještě další, zejména s ním se pletoucí a jemu podobné r a n. Schválně si zkuste říct tdapný tdole hodně rychle. Nebo si vzpomeňte, že jste se třeba učili vyslovovat r na slově tdnka, a za odměnu dostávali ty trpké bobule, o něž jste nežádali. Při pohybu od t k n to jen drnkne a zazní r.
Ale to není všechno. Nejenže se ty hlásky spolu mohou snadno plést, ale ještě mají tendenci různě se ze sebe vysouvat. Třeba si vezměte bizarní – kdo nikdy neřekl bizardní? A to jen proto, že když jste hotovi s výslovností r, dáte si krátký oddech, polevíte v pozornosti, než otevřete nosní dutinu, aby se to pěkně nosovalo, čehož drze využije d a vměstná se mezi ně. Je to takzvané intruzívní, neboli vlezlé d. Dalo by se říci, takové d co vám skáče bez vyzvání do řeči. Nebo třeba takové bonzák. Kdo nikdy neřekl bondzák? A je to tu zas! Zkuste si to: bonzák, bonzák, bonzák – to d se tam prostě vetře a nechce se nechat vypudit. Jak ho jednou slyšíte, jako by tam bylo odjakživa. Bizarní bonzák může mít hned dvě taková d! Da, da. Pardon – ano, ano. Je to tak.
Jindy se d zase objevuje mezi n a r. Třeba ve jméně Andrej (což je slovenská podoba Ondřej, které ale bohužel kvůli tomu ř nemůžu dost dobře jako příklad použít). Pochází to z řeckého andreios, což souvisí se starším českým nrav a – no že byste nehádali, že to může souviset s Andrej? – dnešním mrav a mravný. V Rusku říkají, když jsou s něčím velmi spokojeni, mně óčeň nráviť sja što on gavariť. Také s tím souvisí ten Neró, co zapálil Řím. Samá lepší společnost.*
Že to nemůže žádnou paseku napáchat, trochu se přeřeknout? Jsou ale různá přeřeknutí. Některá jsou úplně neškodná. To třeba chcete říct ano, ale řeknete ne, protože jste náhodou měli na půl vteřiny pocit, že sedíte v řecké televizi a někdo se vás ptá, zda to co vyprávíte nejsou jen báje a mýty, a řecky se ‚ano‘ přece řekne ne. To každý jistě pochopí. Polyglotům se to stává. Nebo třeba řeknete ano, ale mluvíte zrovna půl vteřiny italsky, kde to znamená ‚řiť‘, a někdo si přitom může myslet, že jste s něčím souhlasili. To bych taky nikomu asi nevyčítal. Kolikrát jsme jen lidé, ne?
Na druhou stranu, věci zcela nevinné, jako jsou hlásky, to mohou člověku pěkně spočítat. Ano, i v hláskovém vývoji může dojít když ne ke kampani, tak aspoň ke spiknutí. Tak například v dnešní češtině je toho plno. Řeknete si třeba sedačka. Docela nevinné. Sedačka, sedačka, sedačka. Co by se mohlo stát? A teď zkuste třeba To by mne zajímalo, kdo mu za tyhle sedačky platí. Už to slyšíte? Ale neříkáte, že? Co se to tu přihodilo? Dvě hláskové spodoby - budoucí možná hláskové změny – třeba to d v Andrej přišlo kolem roku 1000 před naším a zůstalo za naším a napořád, a nemá-li se to opakovat, je třeba nepolevovat v ostražitosti ani na vteřinu.
Trochu nedbalé výslovnosti, trochu si pohovíte na sedačce, a stane se, že zároveň se mezi samohláskami to d tak jen kmitne, že zní jako r, a k tomu ta samohláska před ním se tak polkne, až z ní skoro nic nezbude. A ze sedačky rázem je… No, ne zrovna sofá… A teď si vemte, pro starší ročníky vezměte, že třeba chcete v televizi sledovat první zasedání senátu, ale když si to řeknete nedbaleji, už si nejste tak jisti, protože nejen to -d-, ale i -n- vylezou jako r (jen to druhé trochu huhňá), a když to e se scvrkne až skoro není poznat, zda tam bylo či ne, je výsledek v lepším případě jen sedandovní, a ani topovolání senátora nezní tak lákavě.
Protože to –(e)n- -(e)d- a –(e)r- spolu splynou, najednou tu máme souzvučnost, tedy homonymii. K té dochází v jazyce za takových okolností skoro nevyhnutelně. Jenže pokud najednou souzní slušnost se sprosťárnou, je to skutečně věc nemilá, a člověk se raději obloukem vyhne i té prvé, aby si s druhou nezadal. Brzy abyste se třeba ve slušné společnosti ostýchali zpívat národní písně – Holka modrooká, nesedávej u potoka? Nes… co? Člověku je z toho do bréče, ale musí se krotit, protože zase plakat usedavě, to taky nemůže. Je moudré se dát na politiku v takové situaci? Bohužel, i přes hranici slova se tyhle věci dějí, co jiného srá od nich čekat, že? Když spolu dvě slova sousedí, co se stane v jednom, může ovlivnit to druhé.
Nebo třeba já, tuhle, že ano, nic zlého tím nemysle, poznamenal jsem v doslechu vrchnosti, že mám sedavé povolání, a proto že jsem morous a schází mi patřičné nadšení pro věci veřejné, protože mi špatně krev koluje a málo se okysličuje hippopotamus. A co myslíte, že jsem si vyslechl?
„Bureš už tu klapačku držet, nebo ne, Bureš?“
A to jsem, prosím pěkně, nějakej Vomáčka z Vejprachtic, Bureše žádnýho neznám, a kdybych znal, všechno zapřu, ponivač nejsem žádnej bondzák, že jo? On někde pak něco řekne a všichni si to odskáčem. To tak.
*Všechna slova pocházejí z praindoevropského *h2nér ‚muž‘.
