Článek
Školská gramatika angličtiny nás nabádá, abychom tedy ale zásadně nezdvojovali zápor, žádné ain’t got no shoes nebo it ain’t nobody’s business. Jedno NE stačí, jako ve slavné scéně z Krále Artuše a Svatého Grálu We are no longer the knights who say NI! I teď jak to píšu, podtrhuje mi to microsoft word červeně a hlásí někam na ústředí. Ale přitom se to, jak dobře víme, dělá, a dělá běžně. Ano, v kvalitní kinematografii a literatuře býval dvojí zápor hlavně jasným znamením obzvlášť záporných postav žvýkajících tabák a jižanský přízvuk a uplivujících směsku obojího na plátno či stránku. Ale už když byli Angličané staří, tedy nikoli angličtí důchodci, ale současníci Alfréda Velikého, užívali dvojitý, ba vícenásobný zápor bez zábran. Podobně autor Canterburských povídek, Geoffrey Chaucer, v dobách angličtiny střední. A Shakespeare? Že váháte! Nic se netrápil, že by snad dva zápory byly klad a mohlo by dojít k nedorozumění, že by se třeba omylem k něčemu vyjádřil kladně. Zejména tedy v tragédiích, pochopitelně.
Ačkoli spolu skrze logiku jazyk a matematika souvisejí, nic moc si na nás mluvčích vynutit nemohou. Nám – tedy jak Čechům, tak i dalším národům – jde zhusta prostě o to, aby se negace nekoncentrovala na jednom místě, ale volně aby se šířila prostorem a kde to jen jde, uhnízdila se na slovech, která ji snesou – to jsou především některá zájmena a příslovce, která vlastního významu mnoho nemají. A pak také, aspoň to by se z češtiny zdálo, slovesa. Jenže tohle je zase jakési slovanské unikum – lepit negaci přímo na přísudek, a to dokonce tak, že se mu často něco v důsledku ubude (jako délka á v dát nedat), to hned tak někdo nedělá. Pokud už se takto zápor se slovesem spojí, stává se to se slovesy velmi obecnými, až skoro pomocnými, jako třeba v latinské nollō ‚nechci‘ ve známé studentské písni amavi te puella iam te nollo ‚měl jsem tě holka rád, už tě nechci‘. Nebo v negare ‚říkat ne‘. Podobně i v angličtině chca nechca vyjádří se willy-nilly, kde to n- je pahýlek záporky.
Nejprve tedy co se to vlastně stalo angličtině, že je najednou tak cimprdlich? Věc se má tak, že někdo – konkrétně autor jedné z raných gramatik angličtiny, biskup Robert Lowth, se silně zasadil o to, aby byla jinak běžná praxe vymýcena. Právem si naříkal, že není vždy jasné, zda se dvě negace vyruší navzájem a význam je pozitivní, nebo zda jedna jen zesiluje a opakuje druhou. Vezměte si třeba větu na počátku bylo nic. Je to totéž jako na počátku nebylo nic? Tak vida. A pokud to už na počátku byl problém, o čemž nás přesvědčuje dnes a denně kosmologie, což teprve o nějakých bratru 14 miliard let později?
Obecně navíc platí, že negace má tendenci devalvovat, podobně jako jiná negativní slova, takže kdo předvčírem byl ještě vůl, včera už se stal idiotem, a zítřejší kretén dnes ještě je debilem. Prostě nikdy není dost zle, aby nemohlo být hůř. A nejenže se negace (a vulgarita) stupňuje, zesiluje a opakuje, ale přibírá si do družstva ještě různá další pěkná slůvka, jako je třeba české vůbec. Dánský lingvista Otto Jespersen (1860-1943) dokonce přišel na to, že tihle noví kumpáni mají tendenci původní záporku úplně nahradit, protože svět jazykové negace je krutý a nemilosrdný, málem jak mafie. Jespersenův cyklus se to nadává. Tak třeba francouzské pas, které původem je stejné s lat. passus‚krok‘, tedy latinské nec passum ‚ani krok‘ zdůrazňovalo negaci tak znamenitě, že nakonec svého bosse překonalo, a nejeden Francouz ho nyní používá i bez onoho ne, tedy místo je ne sais pas ‚nevím‘ je běžné i je sais pas.
Staří Řekové zdědili podobně podlou záporku, která dnešnímu českému uchu zněla by spíše jako divné citoslovce odporu: ū, ūkh, nebo ūk. Stará řečtina to naše poctivé indoevropské ne má už jen zbytkově ve slovese nephō ‚nepiji‘ či spíš ‚jsem střízliv, abstinuji“. Už tehdy bylo takových slov třeba… Jinak se všude užívalo tohle ūk, a jeho potomek, novořecké ochi όχι prokázalo svou sílu ještě v roce 1940, kdy úplně stačilo jako vyjádření odporu Řeků ke galantnímu návrhu Benita Mussoliniho, aby se Řecko bezpodmínečně vzdalo jeho armádě. Předpokládá se, že původem pochází tahle záporka z fráze podobné českému jakživo ne a že to kdysi bylo *ne h2oju kwid tedy ‚ne v životě co‘ nebo ‚za nic v životě‘, což by tak sedělo, viď, Benito…
A v samotné Jespersenově praprababičtině, totiž staroseverštině, se uživalo ekki, což původně také bylo zesilovací ‚vůbec‘.
Ale kampak s tím na Slovany. To ně- v někdo byl od počátku takový etymologický oříšek. Že je v tom nějak skryté ne-, to se zdálo být jasné. Ale pak právě by to přece mělo znamenat nikdo, záporné kdo, tedy nē+kdo. Někteří by vsadili nevímco na to, že se zprvu říkalo nevědě kdo čili ‚nevím kdo‘, ale to by bylo nějakého zkracování, aby to takhle dopadlo. Ale jestli někdo bylo opravdu ‚nikdo‘, co se muselo přihodit, a proč tedy máme ni- v záporných a ně-v neurčitých zájmenech? Když se vrátíme na začátek, do praindoevropských dob, nebo třeba ke starým Řekům, ještě se příliš nerozlišovalo mezi kdo a někdo, nakonec aniž to KDO tuší, děláme to tak pořád. Jinak řečeno, tázací a neurčitá zájmena se nelišila podobou, ale polohou. Ale Slovanská záliba v násobné negaci způsobila zřejmě to, čeho se obával biskup Lowth (kéž on by býval naším praotcem, jak by všechno bylo snazší). Nebylo jasné, jestli to je neurčité (hlavně aby to někdo neukradl) nebo záporné (hlavně aby na to nikdo nepřišel). A proto, aby to jasné bylo, muselo vzniknout nové, mocnější, silnější, dokonalejší NI-kdo. A vzniklo i NI-c a NI-kdy! A rytířstvo s výkřikem NI!
To ale pořád ještě není vrchol. Takhle si neurčité zájmeno pořídili i staří Irové (staroirské nech ‚nějaký‘ je jakoby české něk-) nebo nám bližší Litevci. To není to, v čem se konečně Češi ukázali mistry negace, to je není. Slovo nadvakrát negované. Po nejsem a nejsi čekalo by se neje nebo nejest. Ale není – je místo něj není. A v něm je nejprve to neje, zredukované na nie. To Čechům ale nestačilo, ono v češtině ne neje, ono v češtině dokonce neneje. Sympatické je, že tu a tam slýchané nejni snaží se tu křivdu napravit, byť poněkud necitlivě a pozdě, vsunutím j-, kterému se tak tak že daří přežívat v ne-j-sem, když v kladných situacích už zaniká. (Dál to dotáhli asi jen bratia Slováci s hovorovým ja som neni ‚nejsem‘, ačkoli obyčejně používají nie som s tím nie zmíněným výše.)
Kdyby se historická lingvistika obrátila naruby, mohla by snad predikovat, že – pokud nám národní povaha vydrží – bude se za dalších tři sta let říkat, že do tohohle ninikomu ninic nenenenení.
(Douška pro milovníky Monty Pythonů. Ve slavné scéně zazní následně „We are now the knights who say ekki-ekki-ekki-pitang-zoom-boing!'“ a troufám si tvrdit, protože co mi kdo dokáže, že ano, že to ekki-ekki-ekki je staroseverskou náhražkou za NI a samotná scéna dokumentuje nakonec klíčový okamžik jazykové změny).
