Článek
Tento vpravdě ohromující závěr hodlám bezprostředně prokázat na příkladu naší mateřštiny a jejích blízkých příbuzných, kteří v některých ohledech působí asi jako Addamsova rodina na pikniku katolické mládeže. Jen si to představte.
„Co civíš? Mazej!“ sykne Wednesday nevraživě, až se malé druživé katolátko rozpláče a s křikem utíká zpět do bezpečí.
„Co furt maj?“ poznamená strýček Fester zamyšleně, jsa čechrán na lysé lebce Věcí.
„Jako bychom byli nějaký exoti, nebo co,“ pokrčí Pugsley rameny.
Indoevropská rodina má nejednu takovou Věc, případně kostlivce ve skříni, upíra a další roztomilá monstra. Ovšem dokud se stýkáme, jak to tak obvykle bývá, jen s dalšími příbuznými, nějaká chodící ruka nebo třetí oko nikoho zvlášť neohromí, druhého nosu si nikdo ani vlastně nevšimne, a jestli těch prstů je pět nebo sedm – kdo má prosím vás čas se tím zabývat? Pokud se jeden narodí jako monstrum a vyroste mezi monstry, přijde mu to všechno stejně samozřejmé a právě takto nevyhnutelně nastavené jako cokoli jiného – jeden měsíc na nebi a ne pět, gravitace akorát tak nastavená k poskoku nebo ty zmíněné počty končetin.
Pokud se nemýlí moje laskavá editorka, v tomto okamžiku by už měla být vaše zvědavost našponovaná k prasknutí: co je ta samozřejmá a neviděná zrůdnost naší milované, opečovávané a roztomilé mateřštiny? Ta Věc? O jaké třetí tváři a druhé kostrči je zde řeč? Co by mohlo být tak divné, že bychom si toho nevšimli? Co si to vůbec ten člověk troufá tady?
Nechť vejde množné číslo
Ovšemže čeština má množné číslo. A to je divné? Ne, to ještě tak divné není. Není to úplně nutné, jsou i jazyky, jež se bez nějaké takové gramatické kategorie obejdou. Ale divné to není. Dokonce je to poměrně užitečné. Nejde ale o to že ho má, ale jaké! Zrůdné. Nesmyslné. Rozumu se vzpírající. Řekl bych dokonce ohavné. Rozhodně velice, velice podivné.
Pokud ovládáte jen češtinu, jste zvyklí. Zvyklí, že množné číslo od host je hosté, od kost je kosti, od most je mosty a že se to musíme naučit, že třeba od motýl je nově správně motýle a tak – na to bychom si třeba taky zvykli. Zradu očekáváme na každém kroku. Kosti že může být ještě dalších pět pádů, mosty ještě další dva, a toliko hosté je tak divné, že už ani ničím jiným být nemůže.
Co víc - pro národy s takto rozbujelou morfologií jde o zdroj jakési zvrhlé, skoro masochistické hrdosti – vida je, primitivy (rozumí se kdokoli, kdo má tyhle věci mnohem jednodušší, třeba zrovna Angličané nebo ještě tak Italové, nebo to případně nemá vůbec). Vida je, jak se s tím lopotí, jak se ne a ne naučit náš přeústrojný jazyk, jejž u nás záhy zvládá každé malé dítě, že? Ostatně, že se nedá počítat s ničím, to platí na každý pád, takže ten druhý, genitiv, od host je hosta, od kost je kosti a od most je mostu. A motýle jsou dokonce nově všechny pády.
Nicméně, když se nad tím zamyslíte – proč? Proč by si někdo takhle záměrně ubližoval? Ano, v angličtině věci zdaleka nejsou tak prosté, jak si můžeme myslet, a netvoří se množné číslo jen přidáním -s, na bones, guests a bridges a butterflice. Ale rozhodně je těch způsobů jen hrstka a vesměs (až na takové nešťastníky jako jsou husy, vši, muži, ženy, nohy atd.) se i dá podle významu uhodnout, který to bude.
Naučit se množné číslo v angličtině je prostě mnohem snazší, protože je jeden hlavní způsob, který funguje prakticky u všeho, co se počítat dá. A pokud bychom zavítali mezi Uhry, ukázalo by se, že to je ještě o poznání logičtější. Na rozdíl od angličtiny (které zůstaly po mnoha historických pádech jen takové pahýlky) maďarština má číslo a pády – dokonce má Maďar těch pádů víc než našinec (nakonec jejich slavným prvním vladykou a sjednotitelem nebyl nikdo jiný než Arpád!). Ale nemá v nich guláš. Totiž každý pád má svoji koncovku, ať se připojuje k milostivé paní nebo trakaři, a také množné číslo má svoji koncovku, a ty dvě se nijak spolu nepletou, nejdříve číslo, potom pád, a je hotovo. Maďarština je totiž, jak se učíme, jazyk aglutinační, ale čeština, potažmo jazyky indoevropské, flektivní. A tím se rozumí, že to Maďaři všelijak lepí, zatímco my to jen dovedně ohýbáme.
Jenže, vyplatí se to ohýbání? Kdybychom to brali z hlediska nákladů výroby, tak polovička našich koncovek je dělaná takříkajíc na zakázku, lze je připojit jen k některým slovům, a ta je ještě zhusta zapotřebí nějak přizpůsobit. A to něco stojí – přinejmenším to stojí nějakou mentální kapacitu, stojí to čas. Někdo myslím i spočítal, že pokud bychom brali každé podstatné jméno, které se něčím vymyká, jak případ sám pro sebe, bude takových případů několik set.
Naproti tomu logická a úsporná maďarština má pro množné číslo koncovku -k (výjimečně -i-) a místo mosty kosti hosté by měla mostok hostok kostok. Jak prostok. Když by přišlo na pád ablativ (od koho čeho fuč), měla by mosttól kosttól hosttól. A pozor, kdyby to kombinovala, měla by místo hostů, kostí, mostů krásně přehledné mostoktól, hostoktól a kostoktól. A samozřejmě, měla by motýlöké z Tölökö. Dobře, tady bychom si mohli vzpomenout sapéra Vodičky a nějak to ještě svést na nějakou úchylku synů puzsty.
O odvaze mít to těžší
A když bychom vyhlédli za obzor jazyků indoevropských, aspoň těch povědomých z našeho okolí, ukázalo by se, že to prakticky nikdo nedělá tak složitě jako my! Že nejsme žádná norma, nebo dokonce vrchol dokonalosti, koruna stvoření, ale naopak hříčky přírody, na které by si vlastně každý rozumný uživatel jazyka mohl ukazovat prstem. Naši rodiče nás, nešťastná bezmocná málomluvňata, vystavili zhoubnému experimentu, na jehož konci nám připadá naprosto samozřejmé, že velmi zásadní gramatickou kategorii řešíme způsobem hraničícím se sebetrýzněním.
Není tomu tak dávno, co vůbec vznikly termíny jako flektivní, aglutinační, nebo izolační pro různé jazyky, podle toho, jak se potýkají s gramatikou. A dokonce – to je překvapení – s charakteristickou pokorou byli někteří Evropané dojmu, že jazyky bez koncovek (izolační, jako třeba čínština) jsou v nějakém smyslu primitivnější, jazyky aglutinační pak o něco lepší, ale vrcholem elegance že jsou ty naše, indoevropské, čím těžší, tím lepší, kde málem pro každou kombinaci pádu, rodu a vzoru máme jinou koncovku a vůbec ji nedokážeme rozložit na součástky (a když se rozbije, obvykle vlivem hláskové změny, neumíme ji ani opravit a všelijak to flikujeme). Což je samozřejmě omyl.
Překladatelé čínské poezie by vám potvrdili, že ta zdánlivá jednoduchost je pro poezii nedocenitelným bohatstvím. Totiž čím méně máte koncovek nebo přípon, které vám říkají, co které slovo je zač a co ve větě dělá, tím více se musíte spolehnout na vlastní představivost, odhad, porozumění kontextu. Tím víc se pak vlastně na té básni autorsky podílíte jako čtenář.
Předpoklad ve století devatenáctém byl takový, že nejprve, v nejranějším stadiu, jazyk koncovky neměl a vůbec se slova ani nedala dále dělit. Pak začalo docházet k tomu, že se některé slovní kombinace vyskytovaly vedle sebe tak často, až nešly odlepit (to známe nakonec z češtiny, kde už od školních let trápíme tím, co se má psát zvlášť, co dohromady, například například). A konečně, a to už jsme u jazyků flektivních, se různé ty koncovky, přípony, ba i kořeny, začaly prolínat a překrývat tak, že už nebylo pořádně poznat, kde jedna začíná a druhá kde končí. A v zásadě ta úvaha byla, v hrubých rysech, správná. Když už nic jiného, nejstarší fáze jazyka per se (neplést s perštinou, jak to dělá můj komorník) ani koncovky mít nemohla, neboť musela nutně sestávat ze „slov“ plnovýznamových (jakkoli bychom asi k jejich „významu“ také museli přistupovat jinak než dnes). A potvrzuje se nám, že ty různé přípony, předložky, spojky, koncovky zhusta vznikají ze slov plnovýznamových – pokud je možno je přistihnout při činu.
Takže bychom mohli alespoň s nadějí pohlédnout do šerých dálav prehistorie a doufat, že náš prajazyk byl v tomto ohledu plnější? Tedy že měl pro každý pád i pro všechna tři až čtyři čísla pokaždé jednu jedinou koncovku? Bohužel, tak to není. Pokud bychom tedy tu cestu časem měli podniknout, vypadalo by to nějak takto (zvolím pro příklad raději hezký páreček vlk a noc, kterážto slova lze pohodlně stopovat až k prvopočátkům).
Aby bylo jasnější, co se za ta tisíciletí odehrálo, jak z jakéhosi praindoevropského *nokwts pošlo naše noc, vezměme si, že podle okolností stejnou vzdálenost, ba i delší, urazíme každodenně mezi precizním a důrazným protože na zasedání Klubu na Obranu Klasické Ortoepie Tomia Ikebary, skromnějším prže či prdže, kterým oblažíme tetu Ofélii, až po bže, které se ozve po šestém v nádražce, bže už se čeku jazyk plete. Nuže tedy, postupte si dále do vozu (hvězdičky před slovem značí, že je nedoložené a rekonstruované):
Rok 2023, leden, okolo deváté večerní, kdesi v Nuslích:
vlk vlka vlci vlků noc noci noci nocí
rok 23, leden, okolo deváté večerní, kdesi asi kolem Karpat (kde snad tou dobou by byli Slované bytem)
*wilkus *wilkā *wilkai *wilkan *naktis *naktīs *naktijes *naktejon
rok -2023, leden, okolo deváté večerní, kdesi poblíž kolem Karpat (kde snad tou dobou by dleli Baltoslované)
*wlkos *wlkāt *wlkoi *wlkom *noktis *nokteis *noktejes *noktejom
-4023, leden, okolo deváté večerní, kdesi v povodí Dněpru, kde snad byli Praindovropané pravlastí
*wlkwos *wlkwosjo *wlkwōs *wlkwom *nokwts *nekwts *nokwtes *nekwtom
A tady na chvíli zastavíme. Jak vidíte, slova se nám prodlužují, a kontury koncovek a přípon jsou zřetelnější, takže už je dokážeme oddělit, což se standardně dělá pomlčkami:
*wlkw-o-s *wlkw-o-sjo *wlkw-o-es *wlkw-o-m *nokw-t-s *nekw-t-s *nokw-t-es *nekw-t-om
A je vidět, že tu máme dvě přípony, -o- u vlka, a -t- u noci (to *nekw je vlastně *negw a znamená ‚stmívat se‘, to -t- vyjadřuje činnost, stmívání), a máme tu výsledek jedné ještě starší, ale celkem banální změny, totiž že spojením *-o- a *-es vznikl slepenec přípony a koncovky -ōs. Nota bene: ne všechny ty změny výše jsou pravidelné, některé jsou tzv. analogické, jako když za č. snazší nastoupí mnohem snazší snadnější a za snáze dokonce snadněji, jež bezprostředně bude ovšem vystřídáno snadnějc.
Ale – kde je nějaká koncovka množného čísla, kterou by měl nominativ i genitiv? Nu, NIKDE! Vlk ji nemá, v noci ji nevidět. Ale *-es a *-om si vůbec nejsou podobné. Druhá koncovka, které by se tohle *-om mělo aspoň trochu podobat, je genitiv singuláru, protože je to nakonec ten samý pád. A vida – nic. V druhém pádu je v čísle jednotném je buď *-sjo či *-s (už tehdy se vlk a noc neshodli). Po nějakém *-om ani památky.
Kdyby praindoevropština byla jako maďarština, muselo by vlci být *wlkwo-es, ale vlků by muselo být *wlkwo-es-sjo, a u noci zase *nokwt-es a*nokwt-es-s. Takže po česku by to bylo vlky a vlkaše, note a note. A vůbec třeba by celé paradigma vlka asi vyhlíželo nějak takhle (se započtením všech hláskových změn):
Jednotné č. vlk vlkoše vlce vlk vlče vlce vlka
Množné č. vlky vlkaše vlkase vlkas vlky vlkase vlkase
Ačkoli za spoustu věcí může hlásková změna (například všechny souhlásky a pak i některé samohlásky na konci slova odpadly), a za další změna analogická, ale už na počátku bylo něco zásadně špatně (což čtenáře Stopařova průvodce galaxií nemůže překvapit). Praindovropština podle všeho číslo odlišovala především tím, že měla v jednotném a množném čísle jiné koncovky.
A takhle my si tu žijeme. Považte.
