Článek
Ovšemže je i pravda, že se z lázně v jednu chvíli ozvalo mocné „heurēka!“, na což ostatní koupalisté reagovali nechápavými pohledy, někteří dokonce spravedlivým pohoršením.
„Heuréka!“ křikl ještě jednou, spokojeně, nadšeně, a hlavně sám pro sebe.
„No jo, Archimédes,“ poznamenal propuštěnec Allás, řečený Buřt.
„Co řveš? Máš nadýmání?“
„No – heurēka! Řvu heurēka.“
„No hurá, objevils, heurēkas, cos objevil, ó Archiméde, pochlub se. Lyže? Gramofón? A neříká se vůbec hēurēka?“
Pověst velkého objevitele a vynálezce pronásledovala Archiméda, kamkoli se vrt, ani v lázni mu pokoj nedala. Hned byl všem podezřelý. Ale o čem legenda mlčí, je, že Archimédés byl především lingvista, a to ne jen tak ledajaký, ale lingvista historický (tak přinejmenším proto, že žil v historii, ne?) – popravdě indoevropeista dva tisíce a více let před tím, než konečně moji předchůdci dále se už nedovedli lidstvu skrývat a Franz Bopp vydal svoji památnou srovnávací mluvnici. Jednou to prasknout muselo. Právě mu napadlo, jak zajímavým slovem je heuréka, tedy přesněji první osoba jednotného čísla perfekta aktiva od heuriskō ‚objevuji‘, a proto křičel heuréka, protože přece každý japný člověk se musí takovým slovem potěšit. Od té skryté reduplikace, přes ten divný sufix -k- až k té koncovce, heuréka ukazovalo na tolik různých zajímavých jevů najednou!
„Tak co je, co jsi zase objevil?“ ptal se ředitel Syrákúského patentového úřadu, který se zrovna slunil v polední pauze, ovíván sikelskou otrokyní.
Ach jo. Tyhle lidi jazyk nezajímá, to je zřejmé. Nanejvýš se pozastaví nad tím, že někdo neumí řecky, a proto že je barbar. Bože, to je ale doba. Jenom stroje, mašiny, vynálezy. A hrabat drachmy.
„No všimli jste si někdy…“ zkusil to opatrně, vida, že se pomalu kolem něj shromažďuje hlouček zvědavců a přednášce že se tedy nevyhne. Co jestli si ta tupá smečka všimla, domýšlel se. Že když když říkaj hēurēka s tím dlouhým hē, že to musí bejt blbě, i když si u toho připadaj jako když tuhle někde slyšel nóblesní místo noblesní? Asi to pletou s imperfektem hēuriskon, který má ale v tom schovanou předponu. Protože heurēka je to přece perfektum, tedy čas předpřítomný, a to značí, že se vezme začátek kořene slovesa, jako je třeba paid- v paideuō ‚vzdělávám‘, tedy tady p-, frkne se zaň -e-, čímž vznikne pepaideu- a může se ještě přidat za to celé přípona -k-, a koncovka -a, až vznikne pepaideuka ‚vzdělal jsem‘, což ovšem se mi mezi vámi, občani, nějak nedaří.
Taky když chudák Feiddipidés doběhl po bitvě z Marathónu do Athén, aby se pochlubil krásným perfektem nenikékamen, tedy ‚zvítězili jsme‘, čili ne-niké-ka-men od niké ‚vítězství‘, jediné, co k tomu kdo poznamenal, bylo, že se mu ten palindrom nepovedl, ale že pokus hezký.
Chabá je naděje, že ty chrapouny tady nadchne, že ten kořen je divnej, jakoby dvojslabičnej - *-urē-, a ten mládenec z Gálie říká, že u nich říkají wourā ‚našel jsem‘, což je určitě správě we-wr-ā, čili ten kořen je…
„Archimédés zase něco vymyslel,“ přeťala mu předivo myšlenek matróna se skřehotavým hlasem, doprovázená v lázni dvěma napomádovanými gymnasty z Tarentu. Vynálezce se pokusil dělat, že ji nevidí. Nějaká pitomá kněžka mu bude zase radit o bohulibosti.
„No, jestli třeba vám nepřišlo někdy zajímavé, že…“ hrál o čas, věda, že je tím ale jen vydráždí. Mysli, mysli, něco jim musíš předhodit, kdyžs už je tak navnadil. Ten šroub posledně, na vodu, to celkem zabralo, ale jen pak začal o dvojném čísle a jeho zvláštnostech v Iliadě, rozprchli se jako husy. Nebylo by to krásné, mít spoluobčany, které by nadchlo, že to h- a to -u- jsou od původu jedna a ta samá hláska? Tedy že to muselo být kdysi wewrēka, ale to druhé w že se četlo jako u, čili we-uréka a proto taky se zachovalo coby samohláska, kdežto w- jakožto souhláska se změnilo na h-, byť jen občas, třeba ve slově histōr ‚vědec‘, z kořene *weid ‚vidět‘, případně ‚vědět‘, tedy z *wid-tōr. To je tolik věcí v jednom jediném slově! Půlka historie! Obvykle h zmizelo úplně, připomněl si Archimédés, kteroužto dovednost by, jak se tak rozhlížel kolem sebe, určitě taky dokázal s prospěchem využít.
Tady musím prozradit, co leganda tají, a sice že Archimédés si nenápadně, před zraky všech, vybudoval tu nejpodivnější knihovnu, jakou kdy svět viděl, a dokonce ani samotné knihy nevěděly, že jsou její součástí. Pro ostatní Syrákúsany to byla jen jedna z jeho podivnůstek: kupoval otroky ne podle toho, kolik unesou, zda umí vyšívat, nebo zda hřejí na lůžku, ale podle toho, odkud pocházejí.
Nikdy nekoupil dva ze stejného kmene, takže časem měl skoro padesát v lidské kůži vázaných gramatik. Živých gramatik. To je pane jiná káva, než ty svitky v Alexandrii. Pravda, něco se od nich dozvědět vyžadovalo značnou trpělivost, neboť vesměs samy nevěděly, ale Archimédés měl času dost a pružnou olivovou ratolest k tomu.
Na latinu měl Římana Stultia, na perštinu Peršana Artafiškuse, na egyptštinu Egypťana Bar-Tu, zvaného Sýček – ale taky měl živého Ligura, Thráka, Dáka, Makedonce, Kára, Lýda, Lýka, měl Etruskyni, měl Slovanku, měl Inda, a měl i Tochara, bohužel velmi nemluvného. Považte – měl Ilyra a čistokrevnou Venetku! A chlapíka, který předstíral, že je Mínójec, ale aspoň dobře vyšíval.
Archimédes byl na tom zkrátka lépe, protože zatímco našinec dnes má pár textů a k nim zaprášenou gramatiku, která se tváří, že třeba ví, co jak se latinsky řeklo, či neřeklo, Archimédés šel a zeptal se, občas s pomocí ratolesti. Takže už kolem roku 220 př.n.l., jen pár let před tím, než ho ta římská sebranka donutila zanechat konjunktivu a budovat válečné stroje, měl pohromadě nejen srovnávací gramatiku jazyků indoevropských, ale dokonce mnohem lepší rekonstrukci prajazyka, než máme dnes. Měl v knihovně totiž i jazyky, o nichž mi dnes ani nevíme, že vůbec kdy existovaly, jako plkánštinu a jazyk kašušuru. Škoda, věčná škoda, že z jeho díla známe jen ty triviální hříčky z fyziky a mechaniky, které by vymyslelo i dítě.
„Co to bude za mašinu, strýčku Archie? Bude to prskat a rotovat?“
No jo, děti. Ty aspoň ještě byly schopny opravdového nadšení z objevu, než to z nich škola vytluče. Ale ani je tohle asi moc zajímat nebude. Další, co mu nehrálo, a moc se s tím natrápil, bylo to -k-. Některá slovesa ho v perfektu připojovala, ale ta nejjednodušší zcela zjevně ne, takže od perdomai ‚bzdím‘ bylo peporda ‚už jsem bzděl, mám ubzděno‘, a žádné *pepordéka. Safra co se to tu děje? Ten přitroublý Říman, co tu dělá špeha a myslí, že to nevím, to -k- v perfektu nemá, takže od currō ‚běžím‘ má cucurrī ‚už jsem běžel‘, a ne cuccurcī nebo kykyryký nebo jak by to v latině vypadalo. Totéž Gal i Peršan. Takže to musí být nějaká naše řecká novinka. A pak to -a. V první osobě to vypadá jako koncovk-a. Ale ve druhé už to zase vypadá jako přípona: heuré-ka-s.
„Doufám, že jsi konečně vynalezl něco na to moje nadýmání…“ ozval se jakýsi místní Sikul.
Hergot – proč to tam dáváme, copak by nestačilo heurēa? Zní to jako hurá, takže tu bylo riziko, že to jednou nějaký barbar bude křičet, aniž by chápal, co to je. Heuréka, vole! To wrē je taky kořen na nic. To není jako perd! Kdyby končil na souhlásku, tak se to vyslovuje snáz, ale heurēa… Ledaže tam to -k- je právě aby se to líp vyslovovalo, možná tam taky nějaká souhláska před tím vypadla, třeba to bylo původně *weureha. Nakonec, máme taky sloveso histēmi ‚stavím‘, to mají i Slovani jako stojatī ‚stát‘, a Říman říkal, že u nich zas to je sistō, a to by mělo mít perfektum se-stēa, teda nakonec hestēa, to s- nám taky nějak nevydrží, ale máme hestēka, ale když koncovka začíná na souhlásku, jako v množném čísle, to -k- tam není, tedy hestamen ‚už jsme vstali‘ a ne hestékamen. No, jak vidíte, pálilo mu to. Půlce toho vůbec nerozumím… Tohle nejsou věci, které jen tak změříte pravítkem nebo doženete na rotopedu, to už chce fištrón.
„Tak to vyklop, je v tom kyklop?“ posmíval se nějaký prodavač masti na hemeroidy z ostrova Kós. Dav okolo notně se rozmnožil o různé další zvědavce a čumily.
„Prostě mi připadá zajímavé, že…“ Archimédés vraštil čelo. Má to smysl pokoušet? Stejně ho nenechají ani dokončit větu. Ani ta fyzika je nakonec nezajímá, pokud se to nedá rychle zpeněžit. Ještě že aspoň tu ho dělat nechají. A jazyky je zajímají jen pokud jde o rétoriku, tedy o umění získat si lid či soud na svou stranu, nejlépe kombinací lží, slibů, lichotek, výhrůžek a banalit. A taky aby se dalo posmívat barbarům, že pořádně neumí řecky, že dělají jenom tak bar-bar-bar…
„No tak, bude to? Cos zase vypátral, vědátore?“
Archimédés pokrčil rameny.
„Všimli jste si někdy, že těleso ponořené do kapaliny je nadlehčováno silou rovnající se váze tekutiny tělesem vytlačené?“
Chvíli bylo ticho. Věta to byla dlouhá a slunce v nadhlavníku.
„Tyvago! No jo! No to mě podrž, hele, fakt, mrkejte.“ Ozvala se mnohá šplouchnutí.
„Je to kolos!“
„Génius!“
Archimédés se zhluboka nadechl.
„Heuréka, pitomci“.
Načež se ponořil celý, aby nemusel poslouchat, kolik asi takový vynález vynese. Stejně by jeho drazí Syrákúsané nepochopili, že nejde o to, že si za heuréka nic nekoupí, ale o to, že si nemůžou právě koupit jeho heuréka ani za všechny drachmy světa. To je jako slepým vyprávět o barvách.
