Článek
O čem to tu melu? Třeba metafora – všichni víme, že jde o přenesený význam slova. Ovšem banálně vzato, význam nelze dost dobře přenášet, přinejmenším ne ve fyzickém stavu, a uchopovat ho lze taky jen metaforicky, nikoli třeba pinzetou. Metapherein značí řecky právě „přenášet“, a rozumí se přenést vztah v jedné doméně (třeba biologie) do jiné domény (třeba jazykovědy). Nebo třeba přenést vztah bosé kobyly, zanedbané kovářem, na jiný takový případ trestuhodného zanedbání. Takže metafora je metafora. Gertruda Steinová by dokonce možná řekla „merafora je metafora je metafora“.
Co tu máme dále? Třeba latinský termín asimilace, který používáme pro takové případy, jako je výslovnost -n- jako -ň- vlivem následujícího ď ve slově pondělí, v sobě skrývá historicky právě tenhle jev, totiž je z ad-simul- čili cosi jako „připodobnění“. Také termín staroindické gramatiky, který popisuje právě takové připodobnění, je sám sobě i příkladem: sandhí-, čímž se označuje, jak se hlásky chovají na konci jednoho a začátku druhého slova chovají, když se dají dohromady, sou-dají. Pochází ze sam- významem a etymologií totožného s českým sou- a kořene dha- ‚klást‘, totožného s českým dít a dělat, tedy soudění. Ono to české soud totiž je původně totožné i jako celek, jako příležitost, dát (si) něco dohromady. Jak vidno, co u starých Indů končí jako jazykovědný termín, u Slovanů končí jako proces.
Francouzský termín liaison ‚vázání‘ popisuje případy sandhi, kdy hláska, která by normálně se na konci slova nevyslovovala, třeba -n ve slově liaison [ljɛzɔ̃], se vysloví, pokud následující slovo ve větě začíná na samohlásku, tedy liaison est [ljɛzɔ̃ne] normalement obligatoire ‚vázání je obvykle povinné‘.
A nebo hiát. Tím se označují případy, kdy se z různých důvodů vedle sebe ocitnou uprostřed slova dvě samohlásky, a na jejich švu dojde k čemusi, co mluvčí chápe jako souhlásku, která slabiky oddělí. Třeba jako ve slově přiučit je vlastně slyšet při-ju-čit. A ve slově hiát je slyšet hi-ját. To -j- jako by se vynořilo z -i-. Mimochodem, etymologicky je to totožné s naším zívat, poněvadž mezi těmi samohláskami jako by zelapropast, řecky chaos, od téhož kořene.
Skoro – ale ne úplně – se sama zpříkladňuje i haplologie. Tím se označuje případ, kdy se ve sledu dvou totožných či podobných slabik jedna vynechá. Třeba anglické England zní jako ‚země Engů‘ (nebo případně nějaká ta En-žláza). Ale původně to byla přirozeně země Anglů, teda Englaland. A z toho -lala- vypadla slabika. Z totožného bylo by tožný a tak dále. Čili by správně měla být haplologie je taková kovářova kobyla mezi těmihle termíny, ale zase možná by to muselo probíhat v reálném čase, jako tady, začít haplologií a skončit haplogií.
A ještě zuboženější herkou je samotná etymologie. To je naopak termín, který je sám k sobě – při vší snaze etymologů – slepý. Musíte uznat, že nauka o původu slov, která neví, jaký je původ názvu nauky, je – no řekněme že je v nepříjemné situaci. Že má co vysvětlovat. Řecké etymos znamená nikoli, jak bychom třeba čekali, původní – nebo aspoň ne vy smyslu historickém – ale „pravý“, „skutečný“, „pravdivý“, protože o to také Řekům šlo, dobrat se toho, co slovo správně znamená. To se obzvlášť hodilo v učené rozpravě a nebo možná i u soudu, a doteď se setkáte s tím, že někdo završí debatu, ve které už už jste ho měli na lopatkách, tvrzením, že ten či onen termín nepoužíváte správně, protože původně znamenal to či ono. To by ale vydalo na celý příspěvek, a tak se k tomu budu muset vrátit.
Teď ještě k chuděře etymologii. Etymos není úplně bez příbuzenstva. Řečtina má ještě eteos, což znamená něco podobného, ‚pravý‘. Jedno z nejstarších řeckých jmen, dokonce snad doložených už v chetitských pramenech v polovině 2. tisíciletí př.n.l. jako Tawagalawa, je Etewoklewés, tedy po našem „pravoslav“ (dokonce to -slav je skoro tožné s tím -klewes). Ještě v době mykénské, před Trójskou válkou, máme to jméno doloženo v tzv. linérním písmu B (to se Řekové naučili od Mínójců, ale zas ho pak zapomněli), kde bychom je ovšem museli přepsat e-te-wo-ke-re-we-, protože to bylo písmo slabičné a pro řečtinu krajně nevhodné. Později, když Řekové spolykali všechna -w-, z něj byl Eteoklés, Oidipův synek. A z těch dvou slůvek je jasné, že musíme odříznout nať, tedy příponu -u-, aby nám zbyl kořen spočívající v et-, jež se jednou rozvilo na et-eu-os, jindy na et-u-m-os. A tady se zadrhneme. Přípona -u- je celkem běžná u adjektiv, tam by potíž nebyla, ale to et- je pro Indoevropany kořen nevhodný a obtížně stravitelný. Totiž nejjednodušší kořeny měly zřejmě vždy aspoň podobu souhláska-samohláska-souhláska. Čili zde bychom museli hledat, jaká souhláska se ve slově ztratila. A ono toho je na výběr málo. Sice jsme si zrovna řekli, že Řekové v tzv. temném věku řeckých dějin polykali ledacos, třeba -w-, ale pokud to ještě v předtrójské době bylo etewo-, nemohlo to být zároveň i wetewo-. Jako indoevropeisté si dovedeme vlastně představit jen jednu hlásku, tzv. laryngálu, konkrétně první laryngálu, *h1- která by mohla původně v tomhle slově být, a která obecně všude před samohláskou zmizela, tedy *h1et-. Jenomže buď najdeme slova, která odpovídají formálně, ale nesedí významem, nebo zase taková, která významem jsou blízko, ale museli bychom připustit nepravidelné změny, a to se nám ale vůbec nechce.
Takže kovářova kobyla chodí bosa, protože kovář si vlastně není jistý, jestli to není varan, nebo empírové sofá.
