Článek
Kdysi dávno zemana nahradil předek našeho člověka, a to nemám na mysli člověka cromagnonského, ale prostého, malého českého člověka, zvíci tak osmi pídí. Jen si to představte: zeman zemanu vlkem? Zemane, nezlob se! Malý krok pro zemana, velký krok pro lidstvo? Když už zeman jednou je, tak má koukat, aby byl… Zeman, to zní hrdě! Ejhle, zeman!
Slovo zeman, jak asi každý uhodne, je odvozeno od země, a správný zeman mívá jaksepatří zemitý projev. Je to v něm zkrátka zřejmější než třeba v případě zmije, tedy ‚zeměplaza‘, se kterou je příbuzný, a chameleóna (tedy doslova zemského lva, z řeckého khamai-leōn, a toho taky právě máme ve znaku!), po němž by třeba mohl měnit aspoň barvy či názory, vždyť kdo se nikdy nemýlí! Jeho staročeský předchůdce byl zeměnín, vlastník pozemku, ať už to byl malý dvorek za bungalovem, nebo hned celé lány – podstatné je, že ho vlastnil. Správně a náležitě by to mělo být dodnes zeměnín. Ale to slůvko je jak začarované, možná dokonce proklaté. Jako opilé potácí se dějinami a samo sebe nepoznává. Běžně to bývá tak, že v čísle jednotném i množném má slovo stejný kmen, a až na výjimky (třeba přítel přátelé) to skutečně funguje, takže by měli být staročeští zeměníni. Jenže staročesky to jako na potvoru byli zeměné, což by předpokládalo, že byl jako v pohádce jednou jeden zeměn. Nebyl.
Množné číslo zeměné navíc nemělo hezký druhý pád zeměnů, jako sousedé sousedů, nebo aspoň zeměn, jako přátelé přátel, ale vlivem hláskové změny právě zeman. Ano – příliš mnoho zeman by se třeba mohlo říci, aby ten pád byl jasný. A z tohohle divného, dá se říci zkaženého tvaru, se to -an- začalo zlověstně šířit, až to zachvátilo celé paradigma. Najednou kam se podíváte, zeman. Dá se říci, s některými línějšími novináři, že se zeman skloňoval ve všech pádech, a že jich bylo… Zeman v jednotném, zeman v dvojném, zeman v množném čísle. Dokonce zeman- v akuzativu, tedy doslova pádu obviňovacím, ale jen v ryze etymologickém smyslu.
Ne snad, že by to původní paradigma bylo docela v pořádku: totiž to zeměnín je vlastně tak zvané singulativum, tedy něco jako uhlíčko od uhlí – kus, jednotlivý příslušník či ždibíček nějakého celku či amorfní houbovité substance (v tomto případě zemanstva, řekněme). Anebo, jak si snad vzpomenete, dítě k děti, tedy jednotlivý zástupce pažravé touhy po mléku. V ruštině nakonec to funguje takto dosud: graždanin‚občan‘ má plurál graždaně, čili vlastně po našem obyvatel hradu, což v Rusku stalo se výrazem pro město.
Zeman jen o fous neodpovídá indoevropskému člověku, který byl také odvozen od téže země. Praindoevropské *dhghemōn vzniklo od *dheghōm ‚země‘ vlastně jako protiklad k *deiwos, kteréžto značilo ‚někdo související s denní oblohou, nebešťan“. *dhghemōn vzniklo z fráze *dhghem en ‚na zemi‘, ovšem v době, kdy předložky byly ještě záložky (ano, tak to bývalo v naší pravlasti!), takže se neřeklo na zemi ale zemi na, nebo do háje, ale háje do, a tedy nebylo by české pozemšťan, ale zempošťan.Tohle staré slovo pro člověka najdeme třeba v latinském homō, jako v homo homini lupus est. Původně znělo to hemō (a z toho právě je nēmō‚nikdo‘ za nehemō). Anebo ho najdeme v anglické bridegroom ‚ženich‘, což by správně mělo znít bridegoom, protože ta druhá část pochází ze staroanglického guma ‚muž‘. Ale až budete hned nadšeně vykládat všude vykládat, že je váš muž guma, nebo ho rovnou oslovovat gumo!, vynechte mne z toho coby zdroj.
Měli jsme kdysi proklatě dlouho zemana, ale nakonec ho nahradil člověk. Jak k tomu došlo? Rozhodně to bylo kolektivní rozhodnutí převážné většiny mluvčích, jinak by se to neprosadilo. Prvně je třeba říci, že člověk je také věc záhadná, nakonec ne nadarmo jsou zde ty tzv. humanitní vědy, které se jím zabývají, které ale někteří zemané rádi nemají snad právě proto. Soudí se, že to člo- souvisí s českým čeleď, tedy větší skupina jedinců, a to -věk nikoli se stářím, ale pokud vůbec s něčím, tak s litevským vaĩkas ‚dítě‘. Tedy jde vlastně zase o singulativum: jednotlivý příslušník čeledi (trochu jako čeledín). Samotné vaĩkas navíc, podobně asi jako české robě (ne náhodou podobá se slovu robota) nebo slovinské otrok, odkazuje spíš k dětem coby bezprávné a levné pracovní síle.
Věc ale jiná je, že to původní slovo ‚pozemšťan‘ jsme ztratili (ale třeba Litevci je mají, a zní žmuo!), asi bylo něčím závadné, nebo nebylo dost zábavné, to už dnes těžko říci. Slované těch původních slov ztratili tolik, že nás to ani snad nezaráží.
Jenže kde se tedy tenhle náš dnešní, nebo nejpozději včerejší, zeman vlastně vzal, když to není ten původní ztracený indoevropský pozemšťan? Totiž to -n-, jež původně bylo v prajazyce předložkou ‚v‘, ze které pochází třeba anglické in, nebo řecké en, dokonce i naše v, se nakonec zařadilo k dalším příponám na -n-, kterých byla celá řada (a máme je třeba v českém dřev-ěn-ý, hřebe-en, velik-án, nes-en). A tyhle přípony Slované zdědili, stejně jako slovo země, a přišel čas, kdy vytvořili zeman znovu, ale tentokrát nikoli jako ‚pozemšťan‘, ale jako ‚ten od země, ten co má pozemek‘, podobně jako tvoříme Pražan a Evropan, příponou, která se té v lat. hom-in-is jen náhodou podobá.
A kdo ví, třeba jednou opět Češi na zemana zapomenou, vždyť je to již titul historický, a jejich potomci vytvoří si ho znova, pokud potrvá česká země. Vždyť historie se opakuje. Někdo dokonce říká, že koktá.
