Článek
To bylo tak. V prajazyce indoevropském byla jedna nenápadná předložka. Vlastně ne, nebyla, protože prajazyk neměl předložky, ale záložky, takže ležely slovem za a ne slovem před a na někdy dokonce stály úplném začátku věty. Mělo to co dělat se slovním pořádkem, konkrétně s tím, že přísudek na samém konci věty stál, ale to sem netahejme. Tahleta předložka, tedy záložka, byla vlastně spíš takové příslovce a znamenala něco jako ‚poblíž‘. To se, jak nás poučí české u v ú-tok a ú-těk, může podle potřeby označovat pohyb od nebo k nějakému cíli. A tohle praindoevropské *ad žilo si dvojím životem. Totiž s některými substantivy se sice vyskytlo, ale protože prajazyk měl i pád, který znamenal pohyb od, tedy ablativ, většina substantiv tuhle záložku příliš nepotřebovala (‚z dveří‘ řeklo by se tedy *dhurés od *dhwōr ‚dveře‘) a tím pádem by se záložka nijak intimně s koncovkou nesbližovala. Výjimkou byla jedna skupina, do které shodou okolností patří většina českých substantiv mužského a středního rodu - pán, hrad, muž, stroj, město, i stavení. Tyhle tzv. o-kmeny, podle přípony *-o-, zřejmě zrovínka neměly ablativ (proč, to je na dlouho a jindy) a tak se jim stalo, že jim k formě lokálu (lokativ mi nějak nezní domácky) připojili tohle *-ad a vzniklo třeba od koho čeho vlka z *wlkwo-ad, které se dál posunulo na *wlkwōd, takže třeba védština má vṛkāt a slovanština právě toho vlka, neboť jí koncové -d upadlo. Možná si pro přehlednost nějaké to indoevropské paradigma ukážeme ve srovnání s védštinou, latinou, starou angličtinou a řečtinou?
*wlkw-o-s vlk vṛkas lupus wulf lykos
*wlkw-o-s-jo vlka vṛkasya lupī wulfes lykū
*wlkw-ō-i vlku vṛkāya lupō wulfe lykōi
*wlkw-o-m vlka vṛkaṃ lupum wulf lykon
*wlkw-e vlku! vṛka! lupe! lyke
*wlkw-o-h1 vlkem vṛkena lupō
a
*wlkwo ad od vlka vṛkāt lupō
Jenže, namítnete – české vlka je dnes přece genitiv a akuzativ - a ablativ, chvála bohu, nemáme - ještě toho trochu! No, ano, předně proto, že něco, co znamená ‚od vlka‘ (třeba utíkej od vlka) může přeneseně znamenat i původ, přináležitost a vlastnictví (kamarád od vlka, klika od dveří) a jazyky, které genitiv ztratily, jako třeba španělština, ho nahrazují právě takto un amigo del lobo (de = ‚od‘) ‚přítel vlka‘ nebo takto, jako angličtina: man of honour. A slovanština právě začala ten původní ablativ používat jako genitiv, takže ho vlastně ztratila i neztratila (de facto ho pořád MÁME!), protože si s genitivem nevěděla rady (jak si všimnete nahoře, ty genitivy se sobě příliš nepodobají, a různé indoevropské větve si je vyráběly znova a znova).
Dobře, řekněme, že tedy tomu proč je genitiv vlka se dá rozumět. Ale proč akuzativ? Tady je to trochu ještě zašmodrchanější. Totiž jak vidno výše, za časů dobrého krále *Boleklewose měl vlk nominativ *wlkwos a akuzativ *wlkwom, ale jako dříve koncové -d i to koncové -m upadlo, a Slované najednou měli vьlkъ pro oba pády (ь a ъ byly takové pidisamohlásky). A podobně si vedlo třeba také gordъ,z něhož je české hrad. Jenže vlkovi to přestalo vyhovovat – s přechodnými slovesy, jež vyžadují předmět, jako vystopovat, ulovit, zakousnout, by nemuselo být poznat, jestli vlk uštval, zakousnul a sežral pštros nebo pštros uštval, zakousnul a sežral vlk. A slovanština neměla tak pevný slovosled jako angličtina, aby bylo jasno že the wolf devoured the ostrich a nikoli obráceně. Hrad, který tehdy nikoho nepronásledoval, byl v pohodě, tam pochybnost vzniknout nemohla. Ale jako vlk, když už tu námahu s dohoněním a uštváním pštrosa podniknete, máte samozřejmě nárok, aby to gramatika patřičně ocenila. Jenže kde jaká pomoc?
Pomoc byla nablízku – totiž ten ablativ, ze kterého se vyvinul genitiv, měl ještě jednu roli, kterou doteď v češtině máme, je totiž napít se piva nebo vypít pivo. To prvé značí vypít jen doušek, čili jen část, latinsky pars, tedy fungoval jako tzv. partitiv, a to ještě ponejvíce v záporných větách, jako třeba neměl ani stébla, totiž stbla, totiž zbla ponětí, o čem se tu řeč vede. A tenhle partitiv se naopak s životnými substantivy příliš nepoužíval, takže byl takříkajíc plonkový. A navíc piva v napít se piva je přece předmět, i když ne celý.
A tak jsme začali tenhle podivný předmět partitivní používat jako předmět obecně vlk-a, pán-a, don-a Juan-a. A teď už čile k tomu setkání potomků a vášni dona Diglota (diglot je počáteční vývojové stadium, čili larva, polyglota). Latina mívala odlišný nominativ a akuzativ, jak jsme viděli výše, ale pozdější románské jazyky (krom rumunštiny) o pády přišly, takže za lupus lupum má španělština jenom jediné lobo. Ale nadešla i ve španělštině chvíle, kdy bylo žádoucí odlišit, zda je předmětem slovesa osoba, nebo věc neživá, nebo neosobní, a tu osobu patřičně označit. Pro tuto práci najali si Španělé potomka latinské předložky (ano latina už měla až na výjimky jen předložky) ad ‚k‘, která sama je potomkem – no však víte – praindoevropského *ad. Akorát že to koncové -d v pozdějších románských jazycích upadlo a zbylo jen a. Což už jsme jako Slované také zažili. V různém sledu, za různých okolností dějí se v jazycích venkoncem pořád tytéž věci.
Takže quiero a Juan a české miluji Juana mají v sobě to samé Juan a to samé a, těšící téhož dona Diglota, o němž psal Holanďan Ser van Tess. Zato quiero queso ‚chci sýr‘ (všimněte si v češtině překrásného partitivu sejra) žádné a nevyžaduje. Dělají tedy potomci *ad stejnou práci, jen na jiných místech, jeden vpravo a v Čechách, druhý vlevo a ve Španělích, Juan tu i tam je mužského rodu a je životný, hrad i sýr nikolivěk. Prvé -a je přilepené jako koncovka už bratru šest tisíc let, druhé se zapracovalo celkem nedávno a je pořád ještě samostatné. Ale kdo ví, co se může za pár set let přihodit. A místo koncovek bude mít španělština- začátkovky.
