Článek
Však měl René před sebou veliké úkoly a kdyby byl nebyl, hodně by se mu komplikovala kariéra. My ale (teda aspoň já) žádní Descartové nejsme a máme čas i na maličkosti, jež skrývají se před naším zrakem jako můra na kmeni stromu. Pokud už našince něco zajímá na historii jazyka, pak nejspíš etymologie – však taky ji všady trousím, seč mohu. Děti, když se pídí, pak nejspíš po substantivech – proč se říká tuleň, esi se tulí, proč se říká vorvaň, esi má konfliktní povahu. A dospělci, dokonce filosofové, na tom nejsou jinak. Ale ptát se, odkud je ale, odkud je se, odkud je je, odkud je ne, odkud je to, to ne. A kdyby snad nakrásně, tak ptát se, odkud je -m ve jsem a myslím -u ve vedu, to už by asi napadlo jen psychopata, a kdokoli by s něčím takovým začal na večírku, dostal by po zásluze. A přitom jsou lidé, říká se jim lingvisté, kteří si na podobná témata pořádají kongresy, s chlebíčky, šampaňským, striptérkami a tak.
Ale když už bychom se tedy měli o to zajímat, tak byste asi řekli, že zrovna u sloves by to nemělo být tak těžké vymyslet. Když si vezmeme, že anglicky myslím je I think, a roli koncovky plní osobní zájmeno, naopak je jasné z perspektivy Brita, že v češtině -m plní roli jejich osobního zájmena, a tedy by asi bylo rozumné očekávat, že z něčeho takového i vzešlo, případně pošlo. Nakonec, když parodujeme „divochy“, je to samé „já chtít, já nevědět“ a tak podobně. Tedy je možné, že byl čas, kdy indoevropská slovesa neměla možná žádné osobní koncovky, ale lepila si na zadeček osobní zájmena, která pak už nešla odlepit.
A když se člověk nad tím zamyslí, zrovna u toho jsem je to -m dokonce ještě pořád k poznání – ne tedy v já, ale v mě, mi a tak dále, kteréžto formy jsou celkem jistě starší než ten první pád (vypsat, co všechno je divné na indoevropském ‚já‘, toť úkol zítřka). S dalšími osobami je to tedy o dost slabší, ale nakonec zájmena přicházejí a odcházejí a třeba se mezitím z větší části vyměnila (však české střídání on – jeho taky není úplně v pořádku, nic si nenamlouvejme).
Ta první osoba je ovšem divná tak či tak. Totiž, si to vemte: cogito, cogitas, cogitat ‚myslím, myslíš, myslí‘ a proti tomu sum, es, est ‚jsem, jsi, jest‘. V druhé osobě -s, ve třetí -t, ostatně jako v českém bere-š a ruské třetí osobě birjo-t. Takže se asi někdy přilepilo nějaké zájmeno třetí osoby na t- (třeba nějak příbuzné s českým ten) a byla z něj koncovka, a nejspíš i nějaké zájmeno druhé osoby na s-, o kterém nic bližšího právě říct nedovedu, a byla koncovka druhé osoby. No a pak se vzalo v první osobě nějaké -u, totiž -m–, totiž co vlastně? Proč zrovna tady nestačí jediná koncovka?
Když si poskládáme vedle sebe koncovky české, německé (třeba v ‚být‘ a 'dát'), latinské, řecké a védské ‚být‘ a ‚nést‘, ukáže se, že jednak se spolu slušně shodnou, jednak všechny mají v první osobě na výběr, a v druhé a třetí nikoli, tedy některá slovesa (u nás už jen 'být') volí jednu koncovku, jiná tu druhou.
č. něm. lat. řec. véd.
(jse)-m ber-u (bi)-n geb-e (su)-m fer-ō (ei)-mi pher-ō (as)-mi bhar-ā-mi
-š -st -s -si -si
(jes)-t -t -t -ti -ti
Ale tohle je pouhý začátek potíží. Nejenže pro jednu konkrétní osobu máme v češtině i jinde dvě různé koncovky, aniž by bylo zřejmé, v čem se liší funkcí, v indoevropských jazycích máme dokonce dvě sady koncovek, jako kdyby vedle české já nesu, ty neseš, on nese bylo ještě třeba já nes-ok, ty nes-er, on nes-ůl nebo něco podobného. V češtině druhá sada zanikla, ale v jiných příbuzných jazycích se buď přímo zachovaly, nebo jsou po aspoň stopy.
Třeba v takové latině máte v tak zvaném perfektu, což je minulý čas, tyhle koncovky -ī, -istī, -it, tedy fuī, fuistī, fuit ‚byl jsem, jsi, jest‘, čili v první osobě žádné -m, ani -o, ve druhé žádné pouhé -s, ale -stī, a to -ī- je navíc jednou na konci, jednou vprostřed. A i když by od angličtiny při její koncovkové nouzi nikdo nic nečekal, přece jen si možná vybavíte Desatero, například thou shalt not kill, tedy nezabiješ! Koncovka druhé osoby je tu -t a třetí osoba, shall, ji nemá vůbec (na rozdíl od plnovýznamových sloves).
Ale pojďme dál. V řečtině je jinak celkem pořádek, ale jedno sloveso, ‚vědět‘, má koncovky -a -tha -e, a sice oid-a, ois-tha, oid-e ‚vím, víš, ví‘, což je možná to nejpozoruhodnější indoevropské sloveso vůbec. A v takové védštině, jazyku nejstarších indických památek, máme v perfektu koncovky -a -tha -a, třeba zase ‚vím, víš, ví‘ véd-a vét-tha véd-a. (No ano, když už na to narážíme, není to náhoda, védština je jazyk védů, což souvisí s naším věd v z-věd a vše-věd.)
Když se tyhle druhé koncovky poskládají pěkně vedle sebe
-ī -nic -a -a
-istī -t -tha -tha
-it -nic -e -a
je vidět, že v první byla původně osobě nějaká samohláska (ta v angličtině odpadla), v druhé se dá nějak shodnout na -t- a samohlásce, a ve třetí opět nějaká samohláska. Soudě dle řečtiny, jiná než v osobě prvé. Na úrovni prajazyka tak rekonstruujeme *-h2e *-th2e *-e (přičemž to *-h2, tak zvaná laryngála, vesměs mizívá).
Co s tím?
Slováci to vyřešili rozumně - všude mají v první osobě -m. Také ruština se s tím vypořádala, a v podstatě všechna slovesa naopak končí na -u. Ale co se týče dávnověku, nelze se vyhnout závěru, že praindoevropština měla ne jednu, ale dvě sady osobních koncovek. První se obvykle objevuje v činných tvarech sloves (což jsou ty jediné, co v češtině zbyly), druhé v dvou kategoriích, které jsme ztratili – jednak v tomhle perfektu (což původně byl nikoli čas, ale spíš stav (jako ‚mít vypito‘)), jednak v tak zvaném mediopasivu, tedy ve tvarech které značily něco jako ‚vypil si‘ nebo ‚byl vypit‘, podle okolností.
Jenže to ale taky asi znamená, že ještě dříve měla dvě sady osobních zájmen – jednu pro pracanty, jednu pro povaleče. A to nebývá obecně v jazycích zvykem. Ale co my víme…
