Článek
Lingvista přitom není grammar nazi, a co někoho krajně popouzí, protože to není správně, našince okouzluje, protože to je zajímavé, že se to vůbec děje. Odvrácenou stranou téže mince je neschopnost udržet pozornost na to, co se říká, i kdyby na tom závisel život, když se to náhodou řekne divně. Budu tu ale mluvit hlavně o výhodách, pochopitelně. Nevýhody, jako například že úplně zapomenu, jaké jsem měl dát dceři bačkory, protože mne v instruktáži zaujalo, že manželka používá některý nezvyklý výraz svého borovanského dialektu, tu rozebírat nebudu.
O prázdné projevy není ani v akademickém světě nouze – vždyť i tam je politika bez odpovědnosti, ctižádost bez charakteru a obřadnost bez obsahu. Šak jsme lidi! Třeba nějakých osm let jsme měli na jedné malé provinční univerzitě pochybnou čest poslouchat při významných příležitostech proslovy jistého pamprésora, a nechybělo málo (asi 2 miliony 600 tisíc hlasů) i budoucího pamprézidenta. A když zrovna sedíte v aule, v taláru, a nesmíte se ani hnout, natož tvářit, a prostě tu záplavu frází o poslání a demokracii a odkazu a tradici musíte nějak vytrpět, chytnete se čehokoli, co vás z toho utrpení vysvobodí.
Možná znáte tyhle řečníky, kteří hrdě se označují za pragmatiky, realisty, a na jedné straně pohrdají humanitní vzdělaností a jasným morálním postojem, a kdo ví co ještě, a na straně druhé se obé snaží fingovat, kdykoli jde o to stavět se vznešeným a všech možných poct hodným. Lidi, kteří by sociology nechali všechny vyházet pro zbytečnost, a pak se veřejně dojímají odkazem sociologa, který učil na té filozofické fakultě, kterou by vůbec nejraději zavřeli, nějakého Masaryka, že jim tu demokracii tak pěkně zařídil.
Tahle sorta lidí se snaží alespoň znít jako filozof, i když taková ta rozšafná, lidová pivní odrůda, aby se dav k nim mohl přimknout jako k figuře otcovsky moudré, ačkoli už jinak by nejraději filozofy umořili hlady, protože pořád tak otravně bzučí, a dokonce snad si myslí to, co říkají, když spekulují o slušnosti, spravedlnosti, pravdě, solidaritě a já nevím o čem všem ještě.
Tak si takhle sedím v zaprášeném taláru, píše se asi rok 2017, duben, ale horko je jak v červnu, nějaké výročí to asi bylo, jestli univerzity nebo čeho, snažím se nehýbat a neksichtit jako soused napravo, nevyvracet oči v sloup, jako kolegyně vlevo, prostě se chovám s důstojností úměrnou příležitosti, čili podřimuji, když tu to přijde:
„Všichni víme, že něco jse povedlo, a něco jse nepovedlo. A proto…“
BANG! Tohle už nezaspím. Nějak takto se musí cítit entomolog, když se vzduchem mihne ještě neznámý typ motýle, načež opět zmizí v bujné vegetaci. Najednou jsem řečníkovi visel na rtech. Řekne to pamprésor znova? Pojď mi, no tak, že jsem se nepřeslechl? A jo, je to tu:
„Já to štěstí mám, že osobně jse znám….“
A pak ještě a zas! Někdy jen prostinké se, ale někdy tahle nádherná třepetavá potvůrka, tohle úchvatné jse. Náhle to bylo celé jako lov vzácného motýle. Bylo to nádherné. Vzrušující. Tady se něco děje, něco, čeho si ještě nikdo možná nevšiml. Je to vzácný kousek nebo invazivní druh? Šavlozubá veverka, nebo jen ta šedá, co vyhnala naši červenou? Je sám, nebo tu mají někde hnízdo? Když proslov skončil, nedostavila se ona bujará úleva jako obvykle, ale určitá lítost. Naštěstí na internetu bylo dalších proslovů dost a nějaký čas jsem se proháněl rozkvetlou loukou jeho novoročních zdravic s tou pomyslnou síťkou v ruce.
„Co se v hlavě takového člověka děje?“ zamýšlel jsem se poprvé s opravdovým zájmem. Odborně se tomu říká hyperkorektnost. Totiž pán ví, že správně by se mělo říkat já jsem a ne já sem. A my jsme a tak dál. Zajímavé je, že když zapíráme a popíráme, tak to nespleteme nikdy, to -j- je hezky chráněné, takže nejsem a ne nesem.
No, řeknete si, to je toho, takové kousky přece vídáme často. Vy byste třeba neřekli vy by jste, jistě že ne, jsme přeci lidé vzdělaní, ale že se to občas vyskytne, to zas ano. Proč je vůbec byste správně? Protože je v mluvnici? Dejme tomu 50 let a bude tam i by jste. Správně, tedy historicky správně je to proto, že by- je kořen slovesa být, zatímco -s- je přípona minulého času, jako třeba v latinském dixit ‚on řekl‘ (znáte tu deskovku?), kde v čase přítomném je dīcō ‚říkám‘, tedy dik-s-it je v pořadí kořen-minulý čas-třetí osoba. S tím -s-, které je v kořeni jsem, a které souvisí s lat. sum a angl. is, to nesouvisí. -s-te je podobné jako -á-te v posloucháte a -í-te v nudíte se, jen je to jediný případ, kdy to je před koncovku souhláska a ne samohláska. Zrovna tyhle dva kořeny na s- a b- se spolu už v prajazyce doplňovaly (takže angl. be proti is, nebo latinské fui ‚byl jsem‘ proti sum ‚jsem‘) v takzvaném supletivním vztahu.
Proč tedy tu příponu nenajdeme i jinde? Ona totiž vymřela. Tohle -s- tady přežilo jen proto, že bylo chráněné, a to hned dvakrát. Nejprve tím, že je za ním -t-, takže se tady nezměnilo na -ch- (jako v bych a bychom, čili trochu jako to j v nejsem – chráněno pozicí. Zároveň mu, a celému paradigmatu bych, ochranu poskytla nová funkce (jako když se někdo stane prezidentem a zákon naň nemůže). Původně bych prostě znamenalo ‚já byl‘, ale postupem času se začalo používat v konstrukci s dalším slovesným tvarem pro podmínku (jeden by se styděl). A zatímco všechny ostatní staročeské minulé tvary, které měly takové -ch-, vymřely, a nahradil je náš složený minulý tvar, zvěděljest místo zvěděchu a přijel jest místo přijechu, bych je stále naživu a byl jest ho nahradilo jen v jeho původní funkci času minulého – do kondicionálu za ním nemohlo. Ale kdo neví, kde se to -s- vzalo, a slyší byste, řekne si, že to by se opravdu říkat nemělo.
Výkon pamprésora bylzajímavý v tom ohledu, že v jeho hlavě se odehrálo ještě něco navíc. Protože sloveso být je příklonné, tedy vždycky se přilepí za nějaké plnovýznamové slovo, stejně jako se, usoudil, že to pravidlo se prostě týká všech takových slůvek na s-. Přece se má říkat jsem, tak by se asi mělo říkat i jse, a místo si – jsi. Tohle, podotýkám, je podvědomá úvaha, motivovaná asi tím, že řečník stojí před aulou plnou vzdělaných lidí a trochu se obává, že by ho snad mohli odhalit jako nevzdělance, když si nedá pozor. Vědomě pamprésor ví, že to je – či má být – se.
Když jsem se následně pídil po tom, zda se jedná o ojedinělou mutaci, jakýsi hopeful monster jazykové změny, nebo o nějakou tendenci širší, našel jsem jediné dva exempláře právě mezi akademiky (a pak že má tyhle věci na svědomí prostý lid). Dokonce ani to nebyli řadoví akademici, ale přímo papaláši. Z nich jeden byl navíc přímo historik a děkan. Považte. A kdo ví, možná kdyby uměli mluvit, že by se to dalo poslouchat, ničeho bych si nevšiml. Všichni přece máme v hlavě neustále zapnutý autocorrect a spoustu věci slyšíme, ale neslyšíme, a vidíme ale nevidíme. Však jsem tu už vykládal všelijakých sedačkách.
Jenže hyperkorektnost je typ tzv. analogické změny a děje se někdy i masově. Takže například ve slovese být je celá polovina všech tvarů špatně, tedy historicky špatně. A jsou to konkrétně, co se toho j- týče, jsme, jste a jsou. Takže by jste je špatně dvakrát. To j- tam skutečně nemá co pohledávat. Podívejte se na totéž sloveso do indického jazyka védštiny, ta podobnost přijde člověku stejně zarážející ještě i dnes: asmi asi asti – smas stha santi odpovídá českému jsem jsi jest – jsme jste jsou. To j- v čísle jednotném je správně (kdykoli jsme zdědili e-, stalo se z něj je, proto slova na e- jsou v češtině obvykle výpůjčky). Ale v množném nemá co dělat, že? Védština má sma stha santi, ne *asma *astha *asanti. Správně – tedy náležitě podle tzv. hláskových zákonů – by mělo být v češtině jesm ješ jest sme ste sout za praslovanské *esmъ *esъ *estъ *esme *este *esontъ a to za původní praindoevropské *h1esmi *h1esi *h1esti *h1smes *h1ste *h1senti.
Tehdy to ještě bylo takové střídání, jako máme v českém den dne. V jisté chvíli se začaly tvary jednotného a množného čísla lišit, protože to *h1 (které znělo jako angl. h) úplně zmizelo, bylo to jako by české den mělo v jednotném čísle ne ni den ni nem. Byly tři cesty, co s tím udělat: buď umazat to je- v čísle jednotném (ty by pak bylo sem ši a st), nebo ho přidat v množném, tedy jesme jeste jesou, anebo konečně nechat to být, jako to udělali staří Indové. V tomto případě bé je správně, jak by jistě ovce souhlasily.
Pokud tedy budete mít někdy příležitost poslechnout si našeho pamprésora, třeba o tom, že první věděl, že se narodila Moja, neváhejte. Třeba jse to povede a uvidíte čarokrásného motýle. Ale nesuďte ho příliš přísně, to by jste taky mohli soudit své předky, že jsme a ne sme takoví hnidopiši.
