Článek
Například souhlasím zcela, že je to sloveso zvratné, tedy ožrat se, na rozdíl od ožrat nezvratného, i když myslím, že by to mohlo i souviset s tím, že po ožrání dostavuje se zhusta právě stav neblaze zvratný. A ještě všelijaké jiné věci řekl, které zaslouží veškerou chválu a jsou zcela v harmonii s mým češstvím. Neprozřetelně se ale dotkl mé cti a národní hrdosti, když se odvážil naznačit, že ten význam ‚opít se‘ je celkem nedávný, a že staří Čechové ještě to neznali, a že tedy snad jen obyčejně pili - a uvedl k tomu i nějaké důkazy. Prosím? Takový nesmysl! Moji předkové se nepochybně ožírali již před tisíci lety (taková odolnost se za dvě generace nevybuduje) a jako indoevropeista jsem nucen tu rukavici zvednout a dokázat, že ožírání je v naší kultuře pevně zakořeněno už z dávnověku.
Když je řeč o dávnověku, přirozeně se vracím ke kořenům. Kořen, z nějž pochází české žrát, je velice zajímavý sám o sobě. Zachován jest například v řeckém Uroboros, tedy onen had, jenž sám svůj ocas si žere. V tomto smyslu je to samozřejmě spíše takzvaný karnivor, kteréhožto slova druhý komponent pochází ze stejného kořene, jenž ovšem je i v latinském vorō ‚polykám, požírám‘. Jak zde vidno, význam byl bližší právě polykání a hltání, což lze podnikat s ledasčím – vlastním ocasem, rohlíkem, Jonášem, Jonášovým rohlíkem a tak.
Ale nač bych tu obzvláště rád upozornil jsou roztomilá slůvka odvozená od toho kořene v jazycích baltských a germánských. Proč to? Protože pokud akademik Oliva je toho názoru že význam související s intoxikací alkoholem je věc nějak u Čechů druhotná, je třeba ukázat nade vší pochybnost, že tyto národy sdílí týž kořen, týž významový posun, a ještě také odpradávna. Spíše pak dáte za pravdu mně než Olivovi, že jsme se museli ožírat odjakživa. A k tomu právě potřebuji svědectví Baltů a Germánů.
Ti se se Slovany něco napotýkali v době historické i dříve a svědčí o tom také četné výpůjčky a podobnosti mezi těmito jazyky (například kde některé jiné indoevropské národy pro ‚tisíc‘ užívají slova odvozená nakonec nějak od ‚hrst‘, naše tisíc i anglické thousand tak či onak značí cosi jako ‚tlustá stovka‘). Určitě není bez významu, že litevské gérti znamená ‚pít‘, nikoli ‚jíst‘ či ‚žrát‘. A co je ještě zajímavější, adjektivum gìrtas neznačí ‚zežraný‘ ale stejně jako u nás ‚ožralý‘. Že by si to nějak vypůjčili od Čechů? Třeba v době křížových výprav českých rytířů do oněch končin? Nebo snad to z Karlova vysokého učení odnesl některý z litevských studentů, kteří se tu objevovali už ve století čtrnáctém? Možné by to bylo, jistě. Tedy ale opět za předpokladu, že už to Čechové používali.
Ale hlásí se Alfréd Veliký, prosím prosím, ve staré angličtině máme adjektivum á-cworren (čti á-kworren) ‚ožralý‘, nemohlo by to souviset – už si s ním dlouho hlavu lámu? Dochovalo se nám sice jen jednou, ale o jeho významu nemůže být pochyb, překládá totiž v jednom textu latinské crapulatus ‚ožralý‘.
Když si seřadíme latinské vor-, řecké bor-, české žer-, litevské ger-, pak to -o/er je v celku jasné, to k sobě patřit může, a vyřešit je třeba jen tu první hlásku. Latinské v- (četlo se původně stejně jako v angličtině, tedy w-!) a řecké b- ukazují, že v ní byly nějak zapojeny rty (byla labiální nebo labializovaná), zatímco litevské g- ukazuje, že musela být (také) velární, jako k a ch, to české ž- je ovšem banalitka, to vzniklo z g- (souvisí tu ještě české hrdlo, jež vlastně je totožné se žrádlo – prvně to bylo ovšem to čím se polyká, podruhé ze stejných součástek vzniklo to co se polyká, aniž si kdo uvědomil, že tenhle kořen s touhle příponou už jsme jednou kdysi spojili). Ta původní hláska byla tzv. labiovelára, jako v anglickém queen. A jako v staroanglickém á-cworren. Jediné, co tu nesedí, je znělost (b-,v-,g-,ž- jsou znělé, kw- neznělé). Ale to je právě přesně to, co od Germánů očekáváme, tedy že tu znělost ztratili (tzv. Grimmův zákon). Nakonec třeba právě to queen souvisí s českým žena, staroirským ben, řeckým gyné a tak dál.
Čili Frede, může souviset – a i to, že znamená ne ‚sežraný‘, což bychom čekali, nýbrž ‚ožralý‘, pro to svědčí. Onen praindoevropský kořen zněl *gwerh3 a zvířecké hltání vystihoval zvukově výtečně. A skutečně ho rekonstruujeme jako ‚polykat‘ nebo případně ‚hltat‘, což přirozeně působí odpudivěji a animálněji s pevnou potravou.
Tak tedy i Germáni, navíc od nás poměrně odlehlí, měli tohle slůvko. Že by třeba se Bořivoj I. stavil krátce ve staré Anglii pozdravit místního velikána a kolegu-krále-zakladatele? Což o to, jistého se toho o Bořivojovi moc neví. Mohl tedy přesvědčit Alfréda, aby pro ony dobře známé stavy používal ekvivalent pračeského ‚ožralý‘? Připusťme že by i nakrásně mohl, nakonec pod vlivem jazykový kontakt a kreativita jen kvetou. Jenže angličtina už v té době neměla žádné sloveso s významem ‚žrát‘, od něhož by šlo takové á-cworren pořídit. Jedině že by Alfréd byl proklatě protřelý indoevropeista, a to zas o mrtvých jen dobře. Neměl jak to slovo vynalézt, musel to tudíž zdědit. To sloveso navíc není ani v žádném jiném germánském jazyce. Muselo se ztratit dávno před tím, než byly tyto jazyky prvně doloženy, a to znamená dáááávno ještě před praotcem Čechem. Posun k ‚opilý‘ musel nastat ještě v dobách, kdy se divocí Slované potulovali někde ve východoevropských stepích.
To, že nějaké sloveso zanikne, ale zanechá po sobě lexikální siroty, věc je běžná. Třeba v latině máme ēbrius ‚ožralý‘ (angl. inebriate) a sōbrius ‚střízlivý‘ (angl. sober), obě od kořene, který latina nemá (‚piji‘ je bibō). Ale jak vidno u slova latinského, ono starší ‚pít‘, což by asi znělo *ēbō, nabylo významu ‚pít alkohol‘ (ostatně třeba české Miloš pije sotva vyvolá představu uhlazeného gentlemana se sklenkou teplého mléka v ruce). Čili staroanglické á-cworren, spolu s litevským gìrtas nám indikuje, jednak že Baltové, Germáni a Slované shodně tento kořen užívali i ve vztahu k příjmu nápojů alkoholických, druhak že stav po pití nastalý pamatovali si déle, než činnost samu, jíž si jej přivodili (tedy přinejmenším to platí o Germánech). O všech třech národech bez rozdílu ovšem platí, že sdílejí ještě jedno zásadní slůvko, možná to nejdůležitější – litevské alùs, anglické ale a staroruské olъ všechny pocházejí ze stejného základu, a ať už k tomu, že je sdílí, došlo jakkoli, naznačuje to, že spolu předkové u jednoho stolu sedávali a pod jeden stůl padávali.
K tomu pití se ovšem rozhodně vrátím (akademicky, pochopitelně, jinak jsem abstinent).
