Článek
Když se pan Daniel Landa právě nejmenoval (ještě, nebo zase) jak psáno v matrice, nosil totiž na zádech přepis svého tajemného titulu Žito 44 v runách. Že v runách, to jsem si dokázal tak nějak vlastenecky vyložit. Velice mne ale zaujalo, jak umně si náš přední rytmický vypravěč poradil s něčím, co ho jistě muselo na zvolené písemné soustavě zamrzet: že totiž nemá žádný znak pro ž, a že by tedy byl v nejlepším Zito, a to že by se mu runoznalí Češi třeba smáli, navíc ža žády.
Nebyl samozřejmě první, kdo na takový problém narazil – děje se to vlastně vždy, když si jeden národ písmo půjčí od jiného. Ale vyřešil to Žito rytířsky – neposlušné runě zlámal hnátky, takže teď působí takovým smutně omluvným dojmem. Což šlo snadno, neboť runové z vypadá jako ťápota kosa ve sněhu, totiž jako naše velké ypsilon s protaženou střední linkou.
Venera, honoris a šišlání
Na runách je cosi tajemného, o tom žádná – nakonec samotné germánské *rūnō je ‚tajemství‘, mezi jiným (původně cosi, co je šeptem, tudíž čertem), cosi co stejně nazývali i nenadšení sousedé Germánů Keltové (staroirské rún ‚tajemství‘) – a kdo ví, možná si to Germáni půjčili a nevrátili – to by tu nápadnou shodu vysvětlilo nejlépe a takových výpůjček málo není. Kdyby jen Žito věnoval více času studiu tohoto germánského písemného systému, mohl si práci s ž ušetřit, řekl jsem si tehdy s povzdechem, a runa mohla zůstat celá.
Totiž ono tohle germánské z nebylo jen tak obyčejné české z. Ve skutečnosti to bylo původní indoevropské *s v půli křivolaké cesty ke konečnému r. Latiníci jistě tuší, že choroby venerické jsou takto nazvány podle Venuše, totiž Venery – také v latině se -s- někdy měnilo a následně pak střídalo s -r-, takže máme třeba de-hones-taci (příklad volím bez souvislosti s tématem, samozřejmě!) a honor-ář, obé od lat. honos honoris ‚čest‘ (říká se tomu rotacismus). Germánům se přihodilo totéž (proto anglické waS a weRe), a to totiž proto, že šišlali.
A než se jim začneme posmívat, vězme, že šišlali původně všichni Indoevropané, ba jo, i Prapraslované – prostě to původní *s bylo spíš jako naše š. Taky že když jsme si jako Češi později půjčovali (a nevraceli…) od Němců, pořídili jsme si růži místo růzy (ačkoli Angličané mají rose se -z- ve výslovnosti) a Ježíšemísto Džízuse. Prostě nám to tehdejší německé s znělo spíš jako š.
Kdo tam? Čtení a psaní!
Takže, hezky si takhle Germáni šišlají, nic zlého netušíce, když náhle je přepadne gramotnost. Začne to nevině, ptáte se, co je to či ono za hezký ornament na přílbě či na opasku – a než se nadějete, čtete. A protože jakási ta severoetruská abeceda, ke které se záhadně Germáni dostali (půjčili a nevrátili), neměla pro některé jejich zvuky znak, vynalezli ho – a psali tak své šišlavé nikoli z, ale ž. (Tedy ono to bylo nejen šišlavé, ale asi takové to temné ž jako v polštině, skoro jako naše ř, tedy vlastně bychom měli číst – nerad to píšu, ale akademická poctivost mne nutí – Řito 44!)
Nevíme sice, kde Germáni k runám přišli (i když tušíme), zato víme naprosto přesně, kde k nim přišel Žito – a to díky obětavému a vyčerpávajícímu výzkumu, jakého jsou schopni jen lidé, kteří své povolání berou jako poslání.
Když jsem se dovynavzdychal nad tím nešťastným ž, čile jsem pokračoval v čtení nápisu. Runové I je jako naše, a runové T také, jen polámanější – takže jsem s nápisem byl do večera hotov a chystal se vyškrábat do hamaky, ve které spím, aby na mne nemohli hadi. Ale poslední znak mne vystrašil tak, že té noci jsem oka nezamhouřil.
FF UK, Uppsala, Edinburgh: i my tápeme, kolego
Co je tohle za tajemnou runu? Germánské runové o vypadá jako kosočtverec s nožičkami, pochází totiž zřejmě z řeckého omega, tedy mega o, velkého, respektive dlouhého o (než si ho Řekové vyrobili, s délkami si hlavy nelámali). Jenže to Landovo vypadá jako takové F s komplikovanými zlomeninami. Že by mu to špatně maminka vyšila? To sotva. Proč by ale kouzelník lámal hnáty nějakému hloupému F, aby ho přesvědčil ke spolupráci jako o? Přece na f- začíná spousta důležitých slov a dokonce i pár politických systémů! Proč vynalézal nový znak pro o, když to přece runy znají (i když to Germánské bylo vždy dlouhé)?
Tehdy jsem udělal tu zásadní chybu. Ano, měl jsem mu napsat a zeptat se – jenže runami? To by si mohl některá česká slůvka bez háčků či čárek špatně vysvětlit. Vzal jsem tedy runu a vyrazil za znalci staroseverštiny na fakultě. Ti ale jen krčili rameny a doporučili mi, abych to pustil z hlavy, že to je jistě nějaký Žitův výmysl, případně abych s tím zašel na katedru psychologie, kde by mi taky dobře poradili.
Jenže mně to nedalo spát. Polámat runu, to není kumšt. Ale vymyslet? Kdyby to bylo prostě kolečko, tak bych měl jasno hned. Taková kulatá runa se prozradí sama. Takhle jsem si začal dopisovat s deseti univerzitami a muzei od Uppsaly po Edinburgh – všude tatáž odpověď. Prolistoval jsem všechno, co se o runách kde kdy psalo, objel všechny runové kameny, co jich kde stojí, i některé ty ležaté.
Cesta tam a zase zpátky
Nakonec – nerad se k tomu přiznávám – jsem se i vlámal do hrobky vikingského velmože vybaven slovníkem a jakousi ampulí, po jejímž vypití lze komunikovat s duchy, ale přízrak vyhlížel vyjeveně a hlavou vrtěl tak rozhodně, až se mu oddělila od těla (na vyžádání ukážu). Nevěděl jsem již jak dál – všechen rodinný majetek jsem prodal, cele se zadlužil, přátelé se mi vyhýbali (ještě víc než dřív). Sedm hladových let jsem stopoval tajemnou runu, než jsem to vzdal a vrátil se k troskám své zdejší existence.
Jenže znáte to – nakonec to, co člověk hledá po všech světakoutech, najde nejspíš doma, jako je to v té Werichově pohádce Splněný sen. Zmožen vším tím strádáním, vrátil jsem se konečně do své chýše v koruně buku (abyste se nedivili, takhle bydlí většina těch bohatších humanitních akademiků) a můj zrak padl na jedinou knihu, kterou jsem nedokázal prodat na cestovní výlohy, neb je mému srdci milá: Hobita.
A tu mi v hlavě zabzdělo táhle a přeskočila jiskra – no ovšem! Přinejmenším tuhle knihu četli jsme oba – vyšehradský jezdec s kohoutím spřežením i já. Takže žádné hrdé a vznešené germánské runy, ze kterých přímo dýše patos Wagnerových oper (mimochodem, je to plurál, tedy původně kolektivum od opus, zase to -s a -r-). Ne – a kdo dočetl až sem a chce zůstat hrdým vlastencem, nechť rychle stránku zavře – ta runa je ryze a výhradně TRPASLIČÍ.
