Článek
Nelítostný kopanec, jímž mne vytrhlo ze spánku a zůstavilo temnotě naší ložnice, nemohl přijít v horší chvíli: zrovna jsem totiž měl živý sen, že se napříč politickým spektrem – od hnědé po fialovou – všichni shodli, že humanitní vědy jsou nedoceněné a je třeba vyčlenit v rozpočtu nějakou částku, abychom si všichni mohli opatřit na zimu levé boty, když tu přišla ta rána. Na pozadí temnoty rýsoval se tvar ještě temnější. Tiše, ale zlověstně se nade mnou tyčilo, pozorovalo a vyčkávalo TO.
Dlouholetá praxe etymologa mne naučila zachovat chladnou hlavu i v těch nejnebezpečnějších situacích. Kdepak, etymolog (neplést s entomolog), to je takový Indiana Jones zaprášených slovníků, který musí znát všechny seniorní knihovnice jménem, a má tudíž pro strach uděláno.
Věděl jsem, že jedinou mojí nadějí je nehýbat se, dělat mrtvého brouka, zadržet dech a doufat že TO není úplně vzhůru, že si TO neuvědomilo, že koplo do mne, že mne nejspíš kopancem probudilo a že mne má tudíž v hrsti.
Strnul jsem tedy a čekal, doufaje že můj sen je v synapsích neuronů ještě dostatečně zapsán, aby se doň dalo vrátit, dokud ještě na mne nějaké ty boty zbyly. Chvíle napětí. Uff. TO si opět lehlo a rovněž se nehýbalo. Začalo funět. Pomalu a opatrně jsem zavřel oči a takřka ihned se propadl nazpět k frontě na boty.
Později v téže vteřině
Bláhový! Jako kdyby TO právě na to čekalo, ozvalo se lehce tázavě:
„Táta pinká…?“
Hádám, milé čtenářstvo, že nejsem jediný, kdo na TO pořád někde naráží. Jednou se o TO přerazím, když se potácím do koupelny, jindy TO najdu, jak mi čmárá banánem do půjčeného vatikánského kodexu nedozírné ceny, nebo TO stopuji podle čokoládových otisků tlapek až na okenní římsu, kam leze, přestože ví, že trpím závratí. Možná jsou u vás taky. Díťata.
Bylo mi jasné, že mám přesně půl minuty, než se TO ozve znovu, naléhavěji, a já budu muset vstát a jít loupat banán k velmi časné snídani (kolik tak může být? půl šesté?). Horečně jsem přemýšlel. Hrome, chlape, jsi entomolog – totiž etymolog. Co praví Platón? Co kabala? Stačí přeci najít pravý význam slova, a to, co se jím pojmenovává, podřídí se tvé vůli. Je to nakonec jen dítě.
Usilovně jsem vzpomínal, co přesně je o těchto stvořeních vědě známo? Tedy popořadě:
Ačkoli se slýchá o tom, jak je čeština diskriminační svým generickým maskulinem, dítě se ve větších počtech chová jako kdyby bylo rodem výhradně ženské, z TOHO se stanou TY VĚCI, které kéž by ještě spaly.
Zcela zjevně je to součást rozsáhlého spiknutí panevropských rozměrů, neboť i v angličtině místo childs jsou podivná children, a v ruštině dokonce vznikají děti ženského rodu zmnožením ribjonka rodu mužského! Jdou takhle po ulici dvě maskulina, a jak se ocitnou na dosah, bác – femininum. Případně femimina.
V množném čísle tedy dítěto někam zmizí, nejsou TA díťata, a místo něj se objeví větší skupina dětí, druhdy skloňovávaných přes koleno, nyní jen podle vzoru kost, a i to jen na vlastní nebezpečí. Tady něco nesedí. Nepochybně právě zde je klíč k celému problému.
V té chvíli mi zbývalo ještě asi 29 vteřin, než TO znovu procitne, tentokrát už definitivně, jak zkušenost naznačuje.
Pot ze mne lil, když jsem si v temnotě před očima skládal tu rovnici: (n>1)x = děti, x = ? No ovšem: dět! Jenže, co to je taková dět? Ve slovníku se nenajde, za to ručím. Je to rodu ženského, ale to mne nesmí zmást: může to být klidně třeba abstraktum, jako žluť či rez, nebo označení procesu, jako smrt či sněť! Ženského rodu je ledacos.
Tedy dobře: v temnotě funí a čeká na svou chvíli cosi, co je možná abstraktum, možná činnostní jméno, možná spousta jiných věcí, pokud to vůbec ještě etymologizovat půjde. Jako rozcestí v bludišti – všemi cestami zároveň se vydat nestihnu, navíc s funícím mimínotaurem za zády. Musím to risknout – to t, jako v dět-ský, z toho je jasné, že dět je původnější, jinak by bylo *dítětský.
Jestli je to činnostní jméno (vteřina dvacátá pátá), musí být tvořené od kořene dě/dí- (jako v dí-tko), což by ale nutně bylo české dím, díš, dí, díti, tedy ‚říci‘. Nějak mi to ale k té šelmě noci nesedělo. Přece je to skoro ještě nemluvně, latinsky infáns, podle výřečnosti TO jistě předkové nenazvali.
Dvacet tři vteřin. Dobrá, pokud tedy to není tohle díti, musí to být nějaké jiné, které už asi vymizelo jako telefonní budky a duál – jenže jak se dobrat jeho významu?
Jazyk jako sudoku
Vzpomněl jsem si na tajnou metodu isomorfematických řad, o níž mi bylo vštěpováno, že si na ni musím vzpomenout o kdyby mne vzbudili o půlnoci. Je to něco jako sudoku. Když si představíme všechny myslitelné kombinace přípon a kořenů jazyka jako pomyslná políčka v obrovské tabulce, dokážeme ji pak doplnit o slova, která buď neexistují a mohla by, nebo o některá, která naopak existují, ale my bychom je nepoznali za příbuzná, protože se významem příliš rozutekla.
V praxi to funguje takto: třeba od slova nést můžeme vyrobit pod-nos, nosit, nesl, v-nášet, nůše a podle toho vyrobit třeba k vést pod-vod, vodit, vedl, vyvádět a vůze, což je momentálně volné, pokud by mělo ministerstvo vůze zájem. Nebo na základě chodit pod-chod, chodit, šel, vy-cházet a chůze lze zase odvodit něco jako šést, místo kterého ale máme jít (bylo by tak krásné, kdyby místo jdu bylo šedu). Nakonec právě tohle sudoku teď TO, když je zrovna v bdělém stavu, podniká, učíce se své mateřštině, aby nad námi získalo ještě větší moc.
Tak honem: díti je jako? Opět to dilema bludiště. Je jako bdíti, tedy by mělo být dí, edlivý, udí, uzení, dění podle bdí, bedlivý, budí, buzení, bdění? Jenže ta vesměs neexistují! Nebo spíš sníti? Tedy dím, dění, den, dnový podle sním, snění, sen, snový? Existují, ale jsou příliš daleko významem a ani k sobě zřejmě nepatří.
Nebo je díti jako píti, píjet, pívat, nápoj, pivo, napojit, čili díti, díjet, dívat, nádoj, divo, nadojit? To je ono: dojit!!!
14 vteřin odpočet do probuzení dítěta!
V temnotě se opět něco hnulo. Představil jsem si chlad kuchyně a ostré světlo lednice. No tak – přece všechna ta studia k něčemu byla? Tak jen dále: díti nemůže znamenat dojit, protože píti není pojit (mimochodem, ale nedá mi to, i když čas kvapí, pojit a pájet původně znamenalo nasytit pláty plechu tekutým olovem či cínem)! Dojit by muselo znamenat přimět někoho, například dítě, nebo krávu, aby dil či dilo, protože napojit je zajistit, aby pilo! Jenže dojit krávu znamená mléko z ní získávat, a vůbec, dojí se kráva nebo mlíko? Ba ne, kráva je dojná, přece v některých jazycích se krávě i tak říká, třeba staroindické dhénu-.
BINGO! Sice oslím můstkem, ale rozjasnilo se mi. V dojit přece musí být ten dobře známý indoevropský kořen *dheh(i) ‚ssát‘, z nějž pochází – no OVŠEM, teď to dává smysl, latinské filius ‚syn‘, čili ‚cucák‘, felatio, čili ‚ssání‘, a dokonce félix ‚šťastný‘, neboli ‚ssavý‘? A také fémina, tedy ta, jež již dala ssát, čili žena!
Žena – ano, tam někde ve tmě je i moje žena! Proboha! Ještě 8 vteřin. A další zákruta: dít vypadá jako nějaký infinitiv, ale přece – mělo by to být slovo činnostní! A taky že, hrome, taky že JE! Přece ten infinitiv původně byl také rodu ženského, a ustrnul nám jako jeho šestý pád, o kterém znalci mluví jako o lokálu! Ach ty české lokály – ale o tom jindy. Starší tvar neurčitku k vládnu zněl vlásti, což se od vlasti skoro neliší, a kdo tohle ví, tomu je hned jasné, jaký všeobecně dostupný mechanismus poháněl past. Čili dít nebo dět je zosobnělé mlékasání. Proč ne ostatně? Takhle potmě to ani nic jiného není!
Možná že by dítěto, což je nejspíš takzvané singulativum, jednotlivý výskyt pažravé touhy po mléku, chtělo ssát, jakožto především ssavec, čili kojit se? 3 vteřiny! Sakra, jestli to stihnu, bude to o fous. Kojit – jak to vychází? Muselo by k tomu být kíti kívat koj? Nemáme, nemáme, máme – máme přeci pokoj! Dáme-li dítěti pokoj – dá ho i nám! Jenže, co tohleto kojit? Není to léčka? Kde je jaké pokíti pokívat? Začal jsem si zoufat. Tu náhle etymologická múza Pseudó políčkem mne nasměrovala: přece slovanská změkčilost vyžaduje před i mít č, čili počíti a počívat. kojit by mělo znamenat ‚činit, aby (dítěto) počilo, nebo počívalo‘.
„Mlíko!“ zařval jsem ve vteřině třicáté nejněžnějším šepotem, jehož jsem schopen. V temnotě napravo se pohnuly dva stíny a ozvalo se spokojené mlaskání (což právě pochází z mlékasání, vysoudil by jistě Marcus Terentius Varro, podle nějž nějaké to přehození nebo vynechání písmenka nemůže při výkladu vadit).
Co vám budu lhát (bez politické funkce na obzoru): ulevilo se mi. I ta troška profesní hrdosti se dostavila. Entomolog už by musel chystat šváby k snídani. Já můžu ještě chvíli pokojně R.I.P., tedy requiescere in pace, což je týž kořen jako v tom našem kojit a kojenec, v klidu spo-či-nout (praindoevropské *kwjeh), poněvadž kojit je prostě činit, aby dítě bylo v klidu, čehož nejlépe se dociluje mlékem, pročež se to nakonec vžilo i pro mlékasání.
O dvacet vteřin později
„Táta nepinká! Táta kouká!“
A dobře mířený kopanec do čela nádavkem.
Zde je jasné, jak velice se mýlí Slovinci, když díťatům říkají otrok, i my Čechové zastara jak tuze jsme se pletli, když jsme je nazývali robátky, což souvisí s otročinou, když tomu je právě naopak.
