Článek
Mnohem zásadnější je ovšem otázka, co mají vůbec společného a proč je sem pletu. Pletu je sem proto, že jsou ty Vánoce, čas usebrání, což je tak zajímavé slovo, že bych nejradši dnes psal jen o něm, a taky že všechno souvisí se vším.
Když pominu různé peripetie spíše historického, folklorního a religionistického typu, ještě pořád bude platit, že Vánoce jsou divné. Nepřijde vám to? Teď se nechystám nijak moralizovat, od toho jsou tu jiné tety.
Chci tím říci, že jsou to noce, a ne noci, což by se snad ale dalo přejít. A že jich je víc, ale přitom nikde žádná Vánoc. Ale hlavně: co je to u všech všudy za předponu - vá-? Pokud by Vánoc byla noc jaksi sváteční, pak by zřejmě vágus musel být gusem na neděli, což spíše nebývá a vá-lka už vůbec by smysl nedávala, i když by v ní asi byl týž kořen co ve lkát.
Lidová etymologie by myslila snad, že jsou to vánice, a že se někdo přeslechl. Navíc vánice už brzo bude slovo zastaralé a pak už jen historické, ledaže by místo Santa Klause přišel nějaký Klaus profánní a nadělil nám globální ochlazování.
Ne že by se předkové naši nesnažili tomu vá- přijíti na kloub, ovšem domnívajíce se, že v tom německém Weinachten skrývá se Wein, ‚víno‘, což celkem naznačuje, za jakou příležitost tyhle svátky považovali.
Nic by mne nepřekvapilo, kdyby se navíc někdo začal hádat, že se na Vánoce nejen smí, ale musí pít, protože to je slova pravý a původní význam. Ono nakonec, buď je Karla, nebo čtvrtého.
Věc se má ale jináč, na vině je – tady i u obou dalších slov, špatná obeznámenost s jazykem germánským. On to totiž zřejmě je, jak by se tak hezky řeklo, zbastlený překlad, i když vědci se ještě nedopřeli, jak přesně se to přihodilo.
Našinec, věčný začátečník, ještě stačil na staroněmecké Nacht, totiž „noc“, ale nějak už ne wíhe-, tedy „svatá“. Což je škoda, protože by se taková noc báječně byla osvědčila také k pálení čarodějnic, neboť angl. witch ‚čarodějnice‘ je od téhož základu, a údajné čarodějnice byly oblíbenými obětmi, latinsky victimae (zase ten samý kořen) všelijakých lidí dobré vůle.
Vrhcáby neboli cizím slovem backgammon s tím souvisejí jednak proto, že je to ideální kratochvíle čekání na dárky, jednak proto, že jsou taky přejaté tak napůl, z německého Wurfzabel. V tom prvém správně poznali Čechové vrhat (i když by asi byli překvapeni, že je to navíc slovo s tím naším příbuzné), ale zabel (vlastně tabula, herní deska, vrhcábelnice) změnili na cáby. A zase zřejmě nejde vrhnout v jednu Vánoc jen jeden cáb, zdálo by se.
Jak jistě tušíte, nevyhnutelně nás to přivádí k velbloudům. Na jejichž hřbetech dorazili tři králové z východu (alespoň podle Monty Pythonů, a těm já věřím), což jak známo byli mágové, perští kněží Zarathuštrova náboženství.
Komu by to nestačilo, Zarathuštra značí ‚majitel starého velblouda‘ (uštra- je velbloud a to zarath- souvisí s naším zralý a geront a světe div se, se slovem král, které je z téhož co Karel, podle Karla Velikého, a Karel, to byl prostě zralý muž.) Neříkal jsem to? Vše se všechnem souvisí.
Navíc vrhcáby podle všeho vynalezli Peršané – sice o pár set let později, ale možná že Kašpar, Baltazar a Melichar (a to poslední souvisí s melech, tedy král!) teprve experimentovali a testovali prototyp, což je při vývoji stolních her běžné. A nelze vyloučit, že dary nedali, ale prohráli.
Velbloud se k našim předkům taky zatoulal od Germánů, vychrtlý a utrmácený, a sice v podobě gótského ulblandus. A že to zvíře muselo zkusit. Předně, gótština se zachovala hlavně a převážně v překladu Bible, pořízeném panem Vlčkem, jinak řečeným Wulfilou, biskupem ostrogótským.
Dohromady se mihne třikrát v celém vyprávění, a z toho dvakrát spíš projde ulbandus uchem jehly, než že by boháč vešel v království nebeské. Nešťastné zvíře, jež ocitlo ses v Bibli nikoli vlastní vinou! Copak tě to napadlo, prolézat uchem jehly, pročpak jsi to podnikalo tak často, že se z toho stalo rčení? Když prvně se ti to nezdařilo, kde se v tobě vzala ta urputnost?
Kdyby mohl velbloud mluvit – ale jen plive a kouše a nelze se mu divit. Totiž ocitl se tam v té krkolomné pozici lidským selháním, chybou překladatele. Ovšemže tam mělo být po aramejsku gml ‚lano‘ a ne kml ‚velbloud‘, to se někdo upsal, a nikdo si neuvědomil, že to je – no pitomost, což nám nebrání to s pocitem věkovité moudrosti opakovat (ostatně, že ano – zlomte vaz!). Ale pravda je, že ani velbloud, ani Santa, ani Klaus, uchem jehly, přinejmenším, o bráně nebeské nemluvě, neprojdou, že?
Velbloudům to fuk není, ovšem ještě z jiného důvodu. Teď už nikoho nic nezarazí, takže nebudu napínat: velbloud není, čím se jeví. Ne, nepracuje pro cizí mocnosti. Ulbandus je totiž podle všeho gótská zkomolenina řeckého výrazu pro slona neboli elefanta. Gótové nejspíš ani jedno, ani druhé zvíře v domácnosti nechovali a znali spíš z vyprávění, podobně jako to království nebeské. A Slované, chtějíce si to jméno správně vyložit, uchýlili se k lidové etymologii a zvíře již tak zbídačené, zbavené identity sloní a ponížené údajným zájmem o procházení uchem jehly, ještě odsoudili k bloudění. Jaké z toho plyne poučení?
Střez se Vánoc shonu,
holduj backgammonu,
starosti nech slonu … tak se to rýmuje.
