Článek
Jak se do veřejné debaty pravidelně vrací otázka generického maskulina, tedy užití tzv. mužského rodu v případech, kdy pohlaví není známo, anebo tam, kde je jich více pohromadě, historického lingvistu nemůže nezamrzet, že se nikdo nepídí po původu celé té lapálie, který, pravda, leží kdesi v šerém dávnověku indoevropské jazykové rodiny. A přitom ani v ní na začátku mužský a ženský rod neexistovaly – o tom nás nakonec přesvědčil profesor Bedřich Hrozný, rozluštiv chetitštinu, z indoevropských jazyků ten nejstarší.
Ano, podobně jako třeba turečtina, maďarština – vlastně podobně jako valná většina jazyků této planety – neměla praindoevropština (tou se mluvilo před nějakými 7 tisíci lety zhruba na sever od Černého moře) jak rozlišit, zda někdo přišel, nebo zda někdo přišla.
Přitom je jasné, že jako mluvčí přece poměrně často potřebujeme vědět, zda je daná osoba toho či onoho pohlaví, protože z toho leccos plyne. Ne snad že by prehistorie nabízela nějaké elegantní řešení současných snah odstranit z jazyka rozdíl rodu tam, kde se tahle dnes spíše nahodilá gramatická kategorie kříží se společenskými trendy a změnami.
Polygamie a žena jako kolektiv(um)?
Ještě v dnešní češtině najdeme zřetelnou stopu vztahu mezi ženským rodem (tedy zejména jeho nejtypičtějším představitelem, podstatnými jmény jako žena a kněžna) a rodem středním. Kdo totiž neví, jakého rodu je slovo mumla ve větě Toho dne se v našem městečku poprvé objevila ta úchvatná mumla, nemá potuchy, zda je jich víc, nebo jen jedna.
V jazyce natolik prodchnutém různými souzvuky a prapodivnostmi odvozování a flexe to možná vypadá jako jedna z těch zábavných nestvůrností, které se nešťastný cizinec pokouší opanovat, ale kořeny této věci sahají velice hluboko. Skutečnost, že množné číslo substantiv středního rodu typu mumlo zní stejně jako jednotné číslo substantiv typu mumla, není jen výsada češtiny. Obdobný problém by měla starořecká μυμλα i latinská mumla. A to značí, že to byla i potíž samotného indoevropského prajazyka.
Proč by ale někdo používal stejnou příponu (ono to -a vlastně není původem koncovka) pro substantiva označující ženy (či obecně samice) i množné číslo slov středního rodu? Tak především, ona ta mumla středního rodu jsou totiž původně tzv. kolektiva, něco jako naše zrní od zrno (kdo kdy použijeme pro větší množství zrn tvar zrna?). A dokonce se někdy tvoří i od slov mužského rodu – nakonec oblaka jsou shlukem oblaků a Praha je – no však víme… Takže se tak přihodilo, že i naše prapředkyně užívaly zrní místo zrna.
A co na to lingvisté? Když se dvě věci sobě takto podobají, napadne jednoho hnedle, že spolu budou souviset. Teď jen vymyslet jak. A nápad by byl – už v 19. století, a navíc takový, který dost možná odráží právě ten typ mužského pohledu na věc, který celkem oprávněně kritizují feministé.
Totiž úvaha zněla tak, že zprvu samotné žena bylo vlastně cosi jako *soužení, čili více žen pohromadě, protože přeci naši předkové byli polygamní, ale jak manželek ubývalo, nakonec to začalo označovat jedince, neboli jedinku. Jenže – stačilo by tohle jedno slovo na to, aby se hned vyvinula celá gramatické kategorie? Sotva.
Jak to vůbec bylo s rodem
Neuškodí udělat ještě jeden krok nazpátek a vůbec se zamyslet, nač si Indoevropanky rody pořídily. Zprvu totiž neměly patrně žádné. Ale podobně jako Slované za časů ne tak dávných narážely na problém, jak poznat, zda pes žere vlk či naopak – tedy kdo co koho co a kdo s koho.
Slované si poradili tak, že začali u životných maskulin (to je pán a muž) používat -a, původem z druhého pádu, což nám nyní hezky ukazuje, zda jako životného vnímáme i mobila a frťana, čili nic. Indoevropané si poradili tak, že životným substantivům v těch dvou pádech, kde to je potřeba, vytvořili koncovky, ale neživotná, jak to tak chodí, ostrouhala a koncovky nemají (ba jo, -o v město není původně koncovka ale přípona!).
Takže třeba ten „pán“ byl praindoevropsky *pótis v prvním pádě, ale *pótim ve čtvrtém (tenhle kořen kromě jiného tkví ve slovech jako potentát, despota a impotent), zatímco „dřevo“ bylo *dóru tam i onde (a je pořád). A ona životnost je věc zajímavá.
Jak na abstrakta?
Totiž, že pán je životný, jest zřejmo. Že bláto životné není, rovněž. Ale co taková záhada? A vůbec všechna tahle abstraktní drobotina? Bystrému pozorovateli neušlo, že také vesměs končí na -a.
Je to náhoda, že sláva, krása, láska jsou abstraktní pojmy, a nadto rodu ženského? Patrně ne. A opět narážíme na to, že si musíme vypomáhat hypotézami, které by nejspíš antropolog označil za naivní – takže si jen shrneme fakta.
První faktum už zaznělo: nejen v češtině, ale v podstatě ve všech starších indoevropských jazycích jsou tahle abstrakta rodu ženského, pohlaví nemajíce, dětí nerodíce. Dokonce i coby jevy zosobnělé stávají se bohyněmi spíš než bohy. Nevyhneme se tedy asi tomu, že naši prapředkové tíhli k tomu personifikovat si abstraktní pojmy typu vlastností nebo spíše pasivních jevů jako sounáležící s ženským pohlavím (ještě totiž ne rodem).
Určitě by to byl lepší a vznešenější zdroj ženského rodu, než kolektiva, i když pořád tu narážíme na určité archetypy, které ukazují k jistým předsudkům vůči ženám (i mužům). Problém, o kterém si můžeme napsat jindy, je, jednak jak k tomu došlo, ale hlavně proč? Proč vznikla gramatická kategorie, která je příznakově spjata s ženami a samicemi, čímž také zbylá substantiva, která se sem nevešla, začala se chápat nikoli jako rod neženský (tedy nejasný ale životný), ale jako rod mužský.
Neví se.
A jak se to celé má ke generickému maskulinu? Totiž celkem nikoho nepřekvapí, že i když si stůl a lavice těžko spolu pořídí rodinu, tedy i když podstatná část slov mužského a ženského rodu nemá s pohlavím nic společného (prostě jak se jednou rod zavede, všichni si musejí některý vybrat), když pro tyhle dvě třídy hledáme nějaké názvy, které jsou intuitivně srozumitelné, vybereme v obou kategoriích tu jejich část, která se nejsnáze proti sobě vyhradí, tedy té kategorii, kde jsou nejčastěji slova označující samice, budeme říkat (spolu se starými Řeky) rod ženský, a té druhé – jak jinak než mužský.
Mohli bychom jim také říkat rod A a rod B, rod fialový a rod hnědozelený, rod 1 a rod 2 – z hlediska gramatiky by to vyšlo nastejno. Generické maskulinum je tedy v podstatě zbytek rodu „neví se“. A to, zdá se, všeobecně neví se.
