Článek
Postupy, jak ji najít, používaly se různé. Jeden velmi osvědčený spočíval v tom, že se píchlo prstem do mapy právě tam, kde se zrovna badatel nacházel a řeklo se „právě X-sko, nebo Y-ánie je tou zemí, a proto také je X-ánština, nebo Y-ánci tím vůbec nejdokonalejším a nejpůvodnějším ze všech Indoevropských jazyků.“ A to pak například mohla ležet i v Dolní Horní. Nacionalismus byl s touhle disciplínou bohužel spjat odjakživa. Nakonec ono to Hitlerovo horování pro árijskou rasu (jejímiž nejčistšími zástupci v Evropě jsou nicméně Romové, in your face, Dolfi) nepřišlo jen tak odnikud.
Ale každému je jasné, že takhle se jedné pravlasti dobrat nelze. Padesáti? Určitě. Takže pokud bychom to vzali seriózněji a položili si stejnou otázku bez ohledu na to, že bychom prapůvod naší jazykové rodiny hledali někde v Brdech – kudy na to?
Povídání o národech a rasách
Předně to, co nás identifikuje jako Indoevropany, je především jazyk. Nejsme žádná rasa nebo národ, a i když je pravda, že v prostoru, kam se našinci stěhovali, lze sledovat nějaké genetické rysy, to základní beztak neprokážeme – že tu či onde mluvil někdo indoevropsky. Je nasnadě, proč tomu tak je. Naši prapředkové sami žádné písmo pro sebe zřejmě nevynalezli (ostatně jejich kulturní a civilizační stupeň ho ani příliš silně nepředpokládá, ale nechme se překvapit) a pokud už se psát naučili, tedy daleko od pravlasti, po stovkách, či spíš tisících let, od národů Blízkého Východu, třeba Babylónců nebo Féničanů. Takže naděje, že se kdesi najde ztepilá stéla, kde nápisem tiskacím bude něco jako „tady to všechno začalo“ v jazyce praindoevropském, je mizivá.
To ovšem neznamená, že archeologie nám nemůže vůbec nic napovědět. Ale nejdříve si musíme ujasnit sami, co vlastně hledáme. Totiž musíme si ujasnit, jaká by zřejmě ta naše původní indoevropská kultura byla, a co by po sobě tak nejspíš zanechala, co by materiálně přetrvalo tisíciletí. Tedy především různé technologie: ideálně stavby, pak také nástroje, případně zásahy do půdy. Vezměme to popořadě a začneme tím největším: stavbami.
Jak se správně ptát, a tím si komplikovat práci
Abychom mohli říct, že ta či ona technologie byla prapředkům vlastní, je přinejmenším nutné aby a) byla vůbec lidstvu známa v době, kam rozpad naší rodiny klademe b) aby označení této technologie bylo rekonstruovatelné. A to se nám zase hned rozpadá na víc problémů, z nichž každý by zasloužil samostatnou kapitolu. Ta první otázka zní totiž ne kde? ale kdy? Kdy ještě naposledy by se mluvčí praindoevropštiny navzájem uznávali za nejbližší příbuzné? Kdy naposledy byla nějaká budoucí praslovanština a prařečtina od sebe tak asi daleko, a ne víc, než třeba čeština pražská a brněnská?
Tohle na sto procent stanovit nelze (a k jedné takové pochybné metodě, která trvdí, že to umí, se určitě vrátím). Vše, co máme, na čem stavíme, je informovaný odhad. Podle vzdálenosti mezi třeba řečtinou kolem roku 1400 př.n.l. a chetitštinou z téhož období by někdo, kdo má zkušenost s vývojem jazyků, uhadoval, že se od sebe musely oddělit třeba kolem roku 4000 př.n.l. A nebo možná dříve? Ale skoro jistě ne později. Co by v té době už mohli znát za technologie, které zanechají trvalejší stopy?
Jak se rekonstruuje dům. Ze slov
Tak například lze pro toto stádium rekonstruovat praindoevropské (pie.) *dōm (č. dům lat. domus atd.), kteréžto po bližší analýze je něco jako ‚budova‘ (od kořene *demh2 ‚budovat‘, také s tím souvisí angl. timber ‚stavební dřevo‘ a něm. Zimmer ‚místnost‘). Tedy domy, a ne stany, by se snad nějak zachovat mohly. Přeci jen, měly by mít základy, zdi, střechu. Pokud by například byly kamenné, zachová se taková konstrukce poměrně dlouho. A tady nám může napovědět slovo, které máme ještě v češtině: zeď.
Zatímco třeba české stěna je výpůjčka z germánštiny a souvisí s angl. stone, tedy šlo asi o stěnu kamennou, to právě hned nám ukazuje, že když si to Slovan půjčil, že to asi sám ještě neměl. Z čeho tak tedy stavěli předkové stěny? České zeď spadá mezi několik příbuzných slov, která se ale sobě už hodně vzdálila. Rodinka je to nicméně nesmírně zajímavá.
Vezměme řecké teikhos ‚zeď‘ – to by muselo pocházet z pie. *dheighos. Tomu se celkem dobře podobá íránské *daiza-. Slůvko toto známe všichni, protože ve spojení s předponou para- objevuje se v řečtině jako výpůjčka paradeisos ‚zahrada‘, později ‚ráj‘ – a na tom není až tak nic divného, že si to půjčili, ono třeba české ráj je taky výpůjčka od některého íránského národa.
České zeď by muselo pocházet z nějakého pie. *gh(e)idh- a to k řeckému a perskému slovu patří, když připustíme tzv. metatezi, tedy přesmyk hlásek, z *dh(e)igh-, což obvykle děláme velice neradi, neb to je změna nepravidelná a z prstucucatelná. Ale tady je podobnost významu tak silná, že to jsme ochotni připustit. Navíc, jak se ukáže, máme ten kořen i v podobě náležité, ale v jiném slově.
Pokud už to slovo mají tři větve naší rodiny (slovanská, řecká, íránská), obvykle uvažujeme, že bylo asi už v prajazyce (tedy že to není náhoda, výpůjčka apod). Čili bychom rekonstruovali kořen *dheigh, nejspíš slovesný – a BINGO. Najdeme ho ve významu ‚hníst‘, tedy například ‚těsto‘ (odtud anglické dough), nebo ‚nádoba na těsto‘ (odtud české díže), nebo vůbec třeba ‚kdo hněte‘, což věřte nevěřte je skryté v to -dy ve vznešeně vyhlížejícím lady. To totiž, v kontrastu k lord, které původně znělo hláford ‚strážce chleba‘, znělo hláfdige ‚chlebohnětka‘, či ještě lépe chlebdíz. Chlebdíz Diana? Ten chléb tu pochopitelně byl spíše míněn nějak obrazně. Ve slovanštině, ale už ne v češtině, dokonce máme sloveso od tohoto kořene, například rus. sazdal ‚postavil‘. A nakonec ten kořen známe i z latiny, a tedy z výpůjček – lat. fingo ‚utvářím‘, figura, fikce atp. Čili ve větě Fiktivní lady za zdí finguje v díži doughnut je celá sestavená jen z různých odvozenin téhož kořene.
Jenže – pokud stěny toho pie. *dōm vytvářěly se hnětením, co nám to naznačuje o pravlasti? No, především, jak uhníst zeď? Tahle technologie je známá a spočívá v nahnětení třeba jílu nebo hlíny – ale ta sama o sobě nemá potřebné vlastnosti, aby se pak na ni dala klást třeba střecha. Patrně šlo o konstrukci z proutí, na níž se jíl nanášel hnětením. A tedy to asi značí, že v pravlasti nebylo k mání v dostatečném množství ani stavební dřevo, ani kamení. Ať už byla jakákoli, byla zřejmě blátivá, zalesněná spíše sporadicky, a spíš tedy rovinatá nížina, kde se spíš bude hlína vršit v náplavech řek, pro což máme i jiné důkazy. A o tom příště. Prozatím víme, že horská pravlast se nás týkat nebude.
