Článek
Při hledání indoevropské pravlasti chytáme se všeho, co se jen namane – v našich vlastních mýtech, pokud se vůbec zachovaly, se o ní nemluví a pravěké cedule s nápisem Pravlast se zatím taky nenašly. Jedině z takových nápověd, jako je sdílená slovní zásoba pozdějších rozuteklých Indoevropanů, můžeme skládat obraz země, kde se naše jazyková rodina formovala a odkud se pak v mnoha vlnách šířila až s Neilem Armstrongem na Měsíc.
V určitém ohledu je to snadný podnik, dokud se vylučuje – pokud například většina pozdějších jazyků sdílí výraz pro sníh, můžeme vyloučit Saharu. Pokud se neshodnou na slově pro moře, patrně nebyli velkými mořeplavci. A tak podobně. Ale je to dvousečné – například ten sníh je sněhem v latinském nix, nivis, anglickém snow, starořeckém nepha, i u nás, ale v Indii týž kořen se pojí s lepkavostí a je tedy otázkou, zda ten či onen význam je starší – zda Indové zapomněli v horkém podnebí na sníh, nebo zda si ostatní nevěděli s tím bílým sajrajtem rady a naříkali si na to lepkavé svinstvo, když se s ním prvně střetli. A podobně nakonec i s tím mořem – za velikou louži dá se označit vše od oceánu – po velikou louži. Samotné moře, v podobě *mori, najdeme jen na západě (lat. mare, staroirské muir, angl. mere), ale třeba zrovna Řekové, od kterých bychom to nejspíš čekali, tohle slovo nemají a moře označují výpůjčkami, nebo slovem domácím, ale s významem ‚pouť, cesta‘, totiž pontos (zkuste se někam v Řecku dostat po souši, natož v druhém tisíciletí před naším).
I tak je míst, která by vyhověla, pořád dost. Jedním z podpůrných argumentů, že jsme na to kápli, je přítomnost větších řek. Pro řekoplavnou náturu prapředků najdeme důkazů hojnost. Nejenže máme výraz pro plutí, plynutí a plování v češtině, ale třeba také ve védském plavate, řeckém pleō, odkud také plíce coby ‚plovák‘ (ř. pleumōn s variantou pneumōn), ale také plynutí v angl. flow nebo latinském pluit ‚prší‘. Plavat tak snad uměli, případně aspoň nechat se unášet proudem. Dokonce snad i spojení oplývání a bohatství je zděděné, lze-li tak soudit z českého oplývat a řeckého plūtos ‚bohatý‘, jež známe jednak z Plūtō ‚boháč‘, jednak třeba z Plūtarchos, dosl. ‚bohatý vládce‘. (Podobně je ale utvořené i latinské affluēns, z čehož angl. affluent, i když od jiného kořene – jeho podoba s angl. flow je náhodná).
Mnohem zajímavější je kořen *(s)nah2, a to proto, že se od něj odvodilo substantivum *nah2us ‚člun‘, a to nepochybně ještě v pravlasti, takže to odráží stav původní společné kultury. Totiž například české plavidlo a novořecké ploion jsou sice také obě odvozená od stejného kořene *pleu, ale každé v jiném okamžiku a jinou příponou, takže ohledně plavby prapředků nedokazují zhola nic, protože nevznikla ještě v pravlasti, v nerozčleněném prajazyku. Zato *nah2us muselo vzniknout už tehdy. Předek latinského nāvis, řeckého naus, staroirského náu, staronorského nór a védského naus 'loď je všude rodu ženského a odvozené příponou -u-, *nah2-u-s, která se s ženským rodem objevuje později jen zřídka, navíc ani to základové sloveso se všude nedochovalo, a tam, kde se dochovalo, bylo asi spíš ve variantě *snah2, tedy například Indové by si vydlabali z kmene stromu snāus, nikoli nāus.
Vedle toho, že loď plula, souvisely s ní další činnosti, které máme spolehlivě doložené lexikálně. Například lat. navigāre je složené z nāvis a agere ‚vést‘ – úplně stejně jako védské nāvāja- ‚lodivod‘, tedy kořen *h2eg ‚vést, táhnout‘ se nějak typicky spojoval s plavidly, podobně jako třeba s chovem dobytka (a jeho kradením). Paradoxně Řekové dovedli tento úkon k smutným koncům, neb jejich nauagia není ani tak lodivodění, jako lodi-na-skálu-prudce-dovedení-a-na-kusy-rozbití, čili ztroskotání. Není lodivod jako lodivod, řeklo by se.
Člun se tedy řídil a poháněl. Máme doložen i kořen *h1reh1 ‚pádlovat‘, v anglickém row a ve staroirském raït ‚pádluje‘, ale rozpoznáme ho také v řeckých výrazech jako tri-ré-ma, loď pro tři řady veslařů. Čili šlo nejspíš o člun *nah2us, poháněný *h2eg pádlováním *h1reh1 po čem? Po moři patrně ne.
Nejspíš po řece. Výrazů pro vodu měli Indoevropané fůru. Voda pasivní, neběhutá, označovala se neutrem *wodr, které najdeme v českém voda, angl. water a řeckém hydór, a také v chetitském wádar, kteréžto vůbec Bedřichu Hroznému napovědělo, že se jedná o jazyk indoevropský. Na západě našeho areálu se ještě objevuje slovo akwā, nejen v latinském aqua‚voda‘, ale třeba v tom pouhém i- v anglickém island‚země ve vodě‘ (to -s- tam vůbec nemá co dělat, to si tam Angličané sami sobě navztek dodali, protože si mysleli, že to souvisí s latinským insula). Tohle *akwā totiž zdědili i Germáni, ovšem s pomocí Grimmova zákona vyrobili z něj ahwa, které pak nacházíme jako stopu po jejich přítomnosti ve všemožných českých -avách, od divoké Vlt-avy po bahnitou Mor-avu. Na východě se naopak četněji objevuje životné *h2āp, třeba védské āpas jsou vody živé a posvátné. Odtud název oblasti, kde se nejprve indoárské kmeny usídlily, ‚pětiříčí‘, čili Paňdžáb. Ale ani po naší -avě, ani po āp- v naší pravlasti stopu na mapě nenajdeme.
Řeky v pravlasti jako poslední pojmenovávaly národy íránské, nejspíš Skýthové či po nich Sarmati. Ti používali pro řeku ještě další výraz, který se tu a tam otiskl do mapy i jinde po Evropě, a dokonce přes to, že mezi Řeky vymizel, udržel se ve jméně boha vod, Poseidóna. A od toho začneme. Poseidón byl původněji (třeba ještě u Homéra) poseidaōn. Kol jeho jména bují spekulace už od starověku – pro nás obzvlášť zajímavá je ovšem ta, podle které v první element je tvar řeckého slova posis ‚pán‘ (jistě znáte jeho dnešní příbuzné například im-pot-entního des-pot-u čili ‚bezmocného pána domu‘) a ve druhém odlesk indoevropského *dā- ‚tok‘, celé by to pak původně byla vlastně fráze *potis dāsōm‚pán (plynoucích) vod‘, tedy za předpokladu, že to *dā- souvisí s *dā-nu- ‚řeka‘. To pak je obsaženo v názvu četných řek vlévajících se do Černého moře.
Dānu ovšem byla také bohyně – ve Rgvédu, staroindické sbírce hymnů, je to matka hada Vrtry, arcisoka věčně nachmeleného boha Indry. V Irsku naopak pramáti jejích bohů, Túatha Dé Danann čili ‚Lid bohyně Danu‘. A Řekové vedle Poseidóna měli také jistého Danaa, jehož povedené dcerky povraždily o svatební noci své novomanžely a na věky pak musely nosit vodu v sítu, což je prý poněkud nepraktické - ale že zrovna vodu, to právě nám ukazuje, že nějaká souvislost s Dānu tu byla.
Tedy se konečně vracíme k pravlasti, která se podle převažujícího mínění nacházela právě na sever od Eukseinos pontos, jak je označovali Řekové (proč, k tomu se vrátíme jindy). A důvod pro toto označení byla prachsprostá pověrčivost, na kterou si u Řeků naříkal už Plútarchos, spojená s neznalostí jazyků íránských, které pro ně byli jen takové barbarbarbarbar. Černé moře se nazývalo skýthsky zřejmě achšaina- totiž ‚černé, tmavé‘ – nejblíže čemuž je avestské axšaēna- ‚tmavý‘ a staroperské axšaina-). Řekové si to přebrali jako a-kseinos ‚ne-hostinný‘ (kseinos ‚cizinec, host‘, odtud ksenia ‚pohostinnost‘) a nějaký čas ho tak i nazývali, než jim došlo, že by se to dotyčné louže mohlo nelibě dotknout. A to nechcete, protože Černé moře je zrádné od starověku, a ke dnu klesnout lze tu rychle, hlavně po zásahu Poseidónova římského bratránka Neptuna. Žbluňk, chce se vzkázat do Moskvy.
Tudíž ho ve snaze zalichotit mu, přejmenovali Řekové moře na eukseinos, čili ‚pohostinné‘. A když to moře obejdete, shledáte, že řeky na d-n- se tu vyskytují hojně. Jednak a v prvé řadě Dunaj – tedy patrně keltské *Dānuwios. Ale po něm Don a pak dvě řeky, které si Skýthové nazvali ‚řeka bližší‘ a ‚řeka vzdálenější‘, čili dnešní Dněpr a Dněstr, tedy Dānu apara a Dānu nazdia– čili asi na ně byli zvyklí hledět od západu, z evropské strany, pokud se tyhle etymologie nemýlí.
