Článek
Abychom to celé pochopili, tak se zase musíme podívat hodně do minulosti. Na počátku 19. století se z Velké Británie díky průmyslové revoluci stala světová supervelmoc. Jejich ekonomika rostla neuvěřitelným tempem. Stejně tak i porodnost a počet obyvatel. Britská populace se během 100 let několikanásobně rozrostla. A protože na tak malém ostrově nebylo už pro tolik lidí místo ani zdroje, tak Britové migrovali pryč a usazovali se po celém světě. Proto je teď angličtina světovým jazykem. Oni totiž nejenom že někde v Africe nebo v Asii dobyly nějaké území, ale měli i dostatek svých lidí, že to místo mohli kolonizovat a proměnit ke svému obrazu. Na rozdíl třeba od Francie, kde populační růst byl v 19. století mnohem menší.
Na přelomu 19. a 20. století, kdy bylo Britské impérium na vrcholu své slávy a ovládali 1/5 celého zemského povrchu, však nastaly první vážné potíže. Nejdříve se Britům objevil nový konkurent – Spojené státy americké. Ty zažívaly také velký ekonomický růst a rozvoj a někdy na začátku 20. století ekonomicky Britské impérium předběhly. Pak tu byl demografický problém. Britská porodnost postupně klesala, zatímco v koloniích místní obyvatelstvo nadále rostlo a náklady na udržování zámořských držav tak začaly postupně převyšovat příjmy. A pak vypukla 1. světová válka. 4 roky dlouhé totální zákopové války s gigantickým německým válečným průmyslem, který Británii hospodářsky vyčerpal.
Ve 20. a 30. letech si tak britská elita začínala uvědomovat, že jejich síla a vliv slábne. Jako prioritu si tak vytyčili udržení svého nákladného koloniálního panství. Což je ale strašně vyčerpávalo. Finančně, materiálně i lidsky. Proto neměli žádný zájem na další vyčerpávající válce s Německem. My bereme britskou politiku appeasementu jako naivní pacifismus, ale pro Brity to byl pragmatický krok, protože si mysleli, že další velká válka s Německem je ekonomicky a materiálně tak zničí, že následně svoji koloniální říši už nebudou schopni udržet. V tom nakonec měli i pravdu.
Přesto všechno však v roce 1939 další světová válka s Německem vypukla a po pádu Francie v červnu 1940, na to byli Britové sami. Reálně jim hrozila invaze a kolaps. Aby tomu zabránili a dokázali se ubránit obrovské německé mašinérii, která nyní měla pod palcem všechny zdroje kontinentální Evropy, museli zmobilizovat úplně celou britskou společnost a ekonomiku. Vyždímat ze všech totálně všechno a orientovat to na vítězství ve válce. A to se povedlo. Do obrany země se zapojily všechny vrstvy společnosti. Hospodářství přešlo na válečnou ekonomiku a Británie se vydala úplně ze všeho. Přesto nebýt ekonomické a materiální pomoci z USA a tzv. programu o Půjčce a pronájmu, tak by možná ani to nestačilo.
Britská společnost si sáhla na úplné dno a v zájmu vítězství se propadla do velké chudoby. A protože už i ve 30. let, kdy probíhala Velká hospodářská krize, byla životní úroveň velmi špatná, tak všichni nějak cítili, že po vítězné válce musí přijít velká systémová změna.
V roce 1942 byla situace následující. Po obrovském úsilí se Británii podařilo zabránit německé invazi a vyhrát leteckou bitvu. Jenže Německo stále ovládalo většinu Evropy, bylo až u Moskvy a Stalingradu. Nic nenasvědčovalo tomu, že by měla válka brzy vítězně skončit. Všichni si uvědomovali, že to bude ještě dlouhé, tvrdé a krvavé. Morálka vyčerpaného britského národa tak nebyla ideální. A v tu dobu byla vydána tzv. Beveridgeova zpráva. O co šlo? Britský ekonom Wiliem Beveridge napsal pro Churchillův válečný kabinet ekonomickou analýzu, ve které vyzývá k proměně hospodářského systému po konci války a vytvoření velkého sociálního státu. V dokumentu vyhlašuje boj proti pěti problémům: chudobě, nemocem, nezaměstnanosti, špíně a nevzdělanosti. V tom vidí příčiny války a všech sociálních konfliktů. Řešení je podle něho ve vybudování silného státu a solidární společnosti, která zajistí nulovou nezaměstnanost, sociální zaopatření pro všechny vrstvy společnosti a bezplatné školství i zdravotnictví.
Vláda se zveřejněním dlouho váhala, ale nakonec se rozhodla, že to do světa pošle. Proč? Chtěla tím zvýšit morálku a vlastně dát lidem příslib: „Když ještě pár let vydržíte válečné útrapy, oběti a bídu, tak až vyhrajeme, tak za odměnu zde vybudujeme tento ráj na zemi.“ A tento záměr se jim povedl nad očekávání. Z Beveridgeova zprávy se stal v zimě 1942 v Británii bestseller. Lidé si ji kupovali jako vánoční dárek, všechna média (včetně těch pravicových a konzervativních) tyto myšlenky podpořila, a dokonce se k tomu pozitivně vyjádřila i anglikánská církev. I samotnou vládu překvapilo, že takto radikální myšlenky nadšeně přijaly všechny vrstvy společnosti. Dokument totiž přišel skutečně ve správnou chvíli. Lidé opravdu potřebovali vidět světlo na konci tunelu. Vznikla tak nepsaná společenská smlouva: „Budeme potit krev, pot a slzy, ale pak za to chceme velké sociální jistoty.“
Jedna z mála osobností, která se proti Beveridgově zprávě postavila, byl ekonom Friedrich August von Hayek, který v roce 1944 přišel s knihou „Cesta do otroctví“. Tam se snaží obhajovat volný trh a kapitalismus. Naopak varuje, že velký sociální stát nakonec povede k totalitě. Jeho dílo však v té době bylo silně zkritizováno a odmítnuto. Nobelovu cenu za ekonomii dostal až v roce 1974, když se nálady zase obrátily. V roce 1944 ale všichni toužili po změně. Říká se, že knihu „Cesta do otroctví“ si přečetl i Churchill a když na jaře 1945 někde Hayeka potkal, tak mu řekl, že je to jako skvělé a se vším souhlasí, ale že už to je pouze nereálná utopie. Svět kapitalismu totiž prý skončil někdy ve 20. letech a nyní už je společnost úplně jinde… V tom je krásně vidět, jak myšlenku velkého sociálního státu tehdy převzali i Konzervativci a nikdo se neodvažoval proti tomu postavit.
Přesto v roce 1945 prohrál Churchill volby a skutečně drtivé vítězství slavili Labouristé v čele s Clementem Attleem. Nebylo to proto, že by už Britové neměli Churchilla rádi, ale moc dobře si pamatovali na slib z roku 1942 v Beveridgově zprávě a nyní to chtěli skutečně zrealizovat. A příliš nevěřili, že staří Konzervativci jim tento slib nakonec opravdu splní. Levicovým Labouristům v tomto věřili mnohem víc. Navíc britská veřejnost už přestala jevit zájem o udržení koloniální říše. Prostě ta obrovská válečná chudoba a vyčerpání je dohnala do situace, kdy si řekli, že už radši obětujeme naší zámořskou říši a místo toho vybudujeme prosperitu u nás doma na ostrovech.
Nová levicová vláda se tak úplně v klidu vzdala Indie nebo Palestiny a začala budovat „britský socialismus“ doma. Začal se masivně znárodňovat velký průmysl, banky i doly. Byl vytvořen velký sociální systém a dávky pro většinu sociálních skupin. Bylo vytvořeno bezplatné státní zdravotnictví (NHS) a masivně se budovaly školy, nemocnice, silnice atd. Díky obřím státním investicím bylo dosaženo nulové nezaměstnanosti a odbory získaly obrovskou moc. Na konci 40. let bylo znárodněno 40 % veškerého britského hospodářství a Labouristé chtěli pokračovat, kdyby však v roce 1951 neprohráli volby a k moci se nevrátili Konzervativci, kteří trochu přibrzdili. Ale ani oni si nedovolili velký sociální stát nějak zpochybnit nebo omezit. Cíle Beveridgovy zprávy z roku 1942 tak byly do 10 let téměř všechny splněny a tento nový „socialistický“ systém pak v Británii fungoval až do konce 70. let, kdy přišla Margaret Thatcherová…
...
Pokud se vám článek líbil a nechcete, aby vám utekly další články o nepříliš známé britské historii, tak budu moc rád, když budete sledovat můj profil. Děkuji a hezký den!
Zdroje:
Beveridge Report - Social Insurance and Allied Services
Timmins, Nicholas (1995). The Five Giants: A Biography of the Welfare State. London: HarperCollins.
Jefferys, Kevin, ed. (1994). War and Reform: British Politics during the Second World War. Manchester: Manchester Univ. Press.
