Článek
V posledních 2 letech, od zahájení ruské invaze na Ukrajinu, můžeme u nás i ve světě často vidět jedince a kolikrát i slavné osobnosti, kteří vyzývají k ústupkům agresorovi v „zájmu míru“. V našem prostředí se pro tito lidi vžila nálepka „chcimír“. Dřív se tomu říkalo pacifismus. Nejedná se vůbec o nic nového ani překvapujícího. Tyto hlasy byly silně slyšet i ve 30. letech 20. století v souvislosti s Hitlerem a nacistickým Německem. Navíc byly hojně rozšířené zejména v izolacionistických Spojených státech, kde je reprezentovat slavný letec Charles Lindberg.
Abychom to celé pochopili, tak se nejdříve musíme krátce podívat na jeho život a kontext doby. Lindberg pocházel z velmi vlivné americké rodiny z Minnesoty (jeho otec byl kongresman), který se už velmi otevřeně a rázně postavil proti vstupu USA do 1. světové války. Lindberg byl tak zjevně od malička vychován v duchu amerického izolacionismu, který v té době už od 19. století ve Spojených státech převládal. Američané přišli na Nový kontinent budovat nový stát a svět, chtěli podnikat a užívat si svobody. Zařekli se, že se do žádných evropských konfliktů nebudou zapojovat a budou se starat jen o sebe. To bylo sice výjimečně porušeno během 1. světové války, do které USA vstoupila na straně Dohody. Jenže potom, co americkou veřejnost šokoval počet obětí, se atmosféra ve společnosti zase velmi rychle obrátila. V roce 1919 už drtivá většina Američanů považovala vstup do války za obrovskou chybu a požadovala návrat k izolacionismu. Což se také stalo.
Stejný názor měl v té době i mladý Lindberg, který se ve 20. letech začal věnovat tehdy novému a neprozkoumanému fenoménu letectví. Jenže v té době byla letadla považována za spíše takovou kuriozitu a příliš se nevěřilo, že by letecká doprava mohla mít nějakou velkou budoucnost. Hlavní světová obchodní trasa z USA do Evropy přes Atlantik byla stále prováděna výhradně lodní přepravou. Sice už v té době někteří lidé ve dvojici oceán přeletěli, ale ještě se to nikomu nepovedlo nonstop a samotnému. Stala se z toho celosvětová výzva, a dokonce se uzavíraly sázky, komu se to první povede.
A to byla příležitost pro mladého a ambiciózního Lindberga. 20. května 1927 se svým Spirit of St. Louis vzlétl z Rooseveltova letiště na Long Islandu a za 33,5 hodin nonstop letu přistál v Paříži. A to byla senzace. Z Lindberga se přes noc stala celosvětová celebrita a hrdina. Ve Francii ho přivítal francouzský prezident, a dokonce na zpáteční cestu do Ameriky ho na rozkaz prezidenta Coolidge doprovázela americká vojenská flotila. V New Yorku ho následně vítaly statisíce jásajícího lidí. Z Lindberga se stal symbol tehdejší Ameriky. Mladý, pohledný, odvážný muž, který se nebojí posouvat hranice. Byla to ikona jako později Beatles nebo Michal Jordan. Následně Lindberg uspořádal obrovský tour po celých Spojených státech a všude ho vítali davy lidí. Podle některých statistik se během roku sešel s každým šestým Američanem. Skutečně v té době neexistoval nikdo populárnější.
A teď se dostáváme do 30. let. Kvůli obrovskému zájmu médii a veřejnosti se postupně stahoval do soukromí, a dokonce se přestěhoval do Anglie. Stále byl však považován za největšího odborníka na letectví a americká vláda ho tak často využívala pro odborné konzultace. Zároveň se čím dál více začínal zajímat o politiku a už v této době je u něj patrný jistý příklon k nacionální pravici, zejména odpor ke komunismu a SSSR.
V roce 1938 ho americká armáda požádala o průzkum německého leteckého vývoje. Všichni totiž byli šokováni z drtivé síly Luftwaffe použité ve španělské občanské válce. Lindberg tak odjel do nacistického Německa a navštívil několik jejich letišť a vojenských základen. Často se také setkal přímo s Göringem, který ho bohatě hostil. Po této své cestě následně vzkázal americké vládě, že německé letectvo je absolutně neporazitelné a je daleko před všemi ostatními. Stejně tak kontaktoval i Británii a Francii a snažil se je přesvědčit, že proti německému letectvu nemají žádnou šanci, a proto vstoupit s ním nyní do války kvůli Sudetům, je sebevražda. Obrovském vlivu Lindberga si byl vědom i československý prezident Beneš, který ho v záři 1938 pozval do Prahy, kde mu také ukázal letiště a továrnu na letadla. Dokonce měl s Benešem dlouhou osobní schůzku, kde se ho snažil přesvědčit, že válka s Německem je předem prohraná.
Následnou Mnichovskou dohodu chválil jako jediné možné řešení a vítězství zdravého rozumu. Ve svých aktivitách však pokračoval. Během roku 1939 se snažil přesvědčit Brity a Francouze, aby nevstupovali s Německem do války a místo toho s ním uvažovali o spojenectví proti Sovětskému svazu a tzv. asijskému komunismu. Když však v záři 1939 válka přesto vypukla, rozhodl se napnout své síly hlavně do USA.
Po vypuknutí světové války zastávaly Spojené státy stále politiku izolacionismu. Ačkoliv sám prezident Roosevelt s ní nesouhlasil a nacisty nesnášel, tak nemohl jít proti drtivé většině populace (až 90 %) a Kongresu, kteří se do evropské války nechtěly zapojit. Roosevelt tak musel sledovat jak v roce 1939 a 1940 padá jeden evropský stát za druhým. Nakonec zůstala samotná Británie. A když jim Roosevelt nemohl dát na pomoc vojáky, rozhodl se Brity podpořit alespoň dodávkou zbraní a munice. I proti tomu se však v Americe zvedla vlna nevole. Posílání zbraní prý porušuje neutralitu, vtáhne Ameriku do války a celý konflikt to jenom prodlouží. S Hitlerem se má místo toho zahájit mírové jednání a nastolit příměří. Proti dodávkám zbraní vznikla organizace s názvem „America first“. Toto hnutí podpořila velká část kongresmanů, senátorů i podnikatelů a během pár měsíců od svého vzniku v září 1940 měla téměř 1 milion členů po celé Americe. Konaly se obrovské demonstrace a shromáždění. Hlavní heslo znělo „Konec dodávkám zbraní, chceme mír!“ Hnutí „America first“ však potřebovala nějakého mluvčího a hlavní tvář, která bude všeobecně známá a oblíbená. Našel se Charles Lindberg.
Ten se toho nadšeně ujal. Po celé zemi pořádal mítinky a pronášel projevy o tom, že Hitler pro Ameriku a svobodu nepředstavuje skutečné nebezpečí. Mnohem větší hrozba je Sovětský svaz. Že dodávky munice Britům válku prodlužují a umírá kvůli nim mnohem víc lidí. Odmítal jakékoliv angažmá USA v této válce. Vrcholem celé jeho kampaně byl obří mítink v Madison Square Garden v New Yorku na podzim 1941, kam ho přišlo podpořit přes 60 tisíc sympatizantů. V té době však už překročil jistou hranici. Označil totiž tři skupiny, které táhnou zemi do války: Brity (ty považoval za válečné štváče), Židy (kteří podle něho mají silný vliv v médiích) a Rooseveltu administrativu, která posílá do Evropy zbraně. Na to už musela americká vláda reagovat, prezident Roosevelt ho podrobil silné kritice a u dřívějšího miláčka amerického národa zpochybnil jeho loajalitu k zemi. Na jednání vlády pak prý řekl: „Kdybych teď najednou zemřel, tak chci aby jste věděli, že si myslím, že Lindberg je nacista.“.
Všechno se to změnilo po útoku na Pearl Harbor 7. prosince 1941. Nálada veřejnosti se přes noc otočila a americký lid podpořil vstup do války. Hnutí „America first“ během pár dnů skončilo a toto izolacionistické heslo se pro americké politiky stalo na dlouhou dobu tabu a raději ho nepoužívali. Místo toho dávali přednost (jako například McCain v kampani 2008) heslu „Country first“. To se změnilo až v roce 2015, kdy si „America first“ vybral jako jedno ze svých hlavním hesel Donald Trump a následně ho použil i jako hlavní vzkaz ve své inaugurační řeči 20. ledna 2017.
Sám Lindberg se pak z veřejného života víceméně stáhl a v pozdějších letech si názory částečně poupravil. Přesto i v 50. letech tvrdil, že to vlastně myslel dobře, protože jednoduše nechtěl válku a mnohem větší nebezpečí viděl v sovětském komunismu než nacistickém Německu, což se podle něho po válce i částečně potvrdilo. Zároveň je pravda, že nacistický režim ani před válkou nijak nechválil a přímo nepodporoval. Po válce dokonce navštívil koncentrační tábory a nacistické zločiny odsoudil. Nebyl tak otevřeným kolaborantem a spolupracovníkem nacistického Německa, nejspíše jen skutečně věřil, že bojuje za mír. Dodnes si ho tak lidé pamatují sice jako prvního člověka, který sám přeletěl Atlantik, ale zároveň i jako „největšího amerického chcimíra“ a užitečného idiota…
Pokud se vám tento článek líbil, dejte prosím lajk a pokud nechcete přijít o další díl, který budu věnovat úvaze o tom, co by se stalo, kdyby Lindbergův izolacionismus v té době v Americe skutečně zvítězil, tak sledujte můj profil!
Děkuji moc a hezký den
Zdroje:
Mosley, Leonard. Lindbergh: A Biography. New York; Doubleday and Company, 1976.
BERG, A. Scott. Lindbergh. Překlad Jiří Lexa. Praha: Euromedia Group - Knižní klub, 2001.
