Článek
Upozorňuji, že je to pouze moje fantazie. Vychází však ze skutečných historických událostí a snaží se reflektovat tehdejší reálnou vnitropolitickou i geopolitickou situaci.
Takže pojďme na to:
17. listopad 1989 (realita)
Na Národní třídě v Praze je tvrdě rozehnán studentský průvod, který vyšel z Albertova u připomínky událostí z let 1939. Po tvrdém rozehnání policií se šíří fáma o smrti studenta Martina Šmída.
Víkend 18-19. listopadu (realita)
Vzniká Občanské fórum. Vysoké školy, divadla a další instituce vstupují do stávky.
Pondělí 20. listopadu (tady už postupně začíná můj alternativní vývoj)
Brzy ráno se setkává šéf StB gen. Alojz Lorenc s několika členy ÚV KSČ. Po víkendu, kdy událostem nevěnovali ještě moc velkou pozornosti, začínají řešit, co s tím. Lorenc si moc dobře uvědomuje, že pokud se protesty nepotlačí už v zárodku, tak pak už to půjde těžko.
Kolem poledne se na ministerstvu Národní obrany koná schůzka represivních sil. Náčelník generálního štábu Lidových milic prosazuje tvrdý zákrok. Vláda v čele s Adamcem ani většina armády však nesouhlasí. Přesto jsou Lidové milice povolány do bojové pohotovosti a stahují se k Praze.
V podvečer se na Václavském náměstí schází přes 100 000 osob. To tehdejší komunistické vedení šokuje. Musí se rychle rozhodnout. Ministr obrany Milan Václavík v jednu chvíli řekne, že na sebe bere případnou odpovědnost za zákrok, ale že je potřeba jednat rázně. Vedení ÚV KSČ stále dlouho váhá. Zoufalý Jakeš má na jedné telefonní lince Moskvu a na druhé prezidenta Husáka. Všichni od toho však dávají ruce pryč a nechávají řešení na ÚV. Okolo 23 hodiny nakonec vedení podlehne a dá represivním složkám zelenou.
StB, Lidové milice a čs. armáda ještě v noci vytvoří tzv. Akční lidový koordinační výbor (dále jen ALKV) a strana i federální vláda mu dají absolutní mandát a prostředky k „obnovení pořádku a stability v zájmu pracujícího lidu“.
Úterý 21. listopadu
Ministr obrany uloží úkol „spolehlivým lidem“ v armádě vytipovat cca 5 tisíc vojáků, u kterých nebude hrozit, že neuposlechnou rozkaz. Podobný rozkaz vydávají i Lidové milice a SNB. V ranních hodinách je v Praze vyhlášen výjimečný stav a zákaz vycházení. Několik stovek milicionářů a příslušníků StB následně obsazuje televizi a rozhlas. Od dopoledních hodin je pak všude vysílán pouze jeden projev ministra obrany. Jeho poselství zní jasně: „Pár desítek zfanatizovaných a zfetovaných studentů se snaží vyvolat chaos a násilí. Jedná se o Západem zorganizovaný puč. Z toho důvodu je v Praze vyhlášen výjimečný stav a zákaz vycházení.“
V odpoledních hodinách do pražských ulic začínají přijíždět obrněná vozidla. Ozbrojené složky do pár hodin víceméně obsazují centrum Prahy.
Lidé si to však stále nebojí. Okolo druhé hodiny se před FF UK schází obrovský dav, který se v čele s Havlem vydává na Václavské náměstí. Vysoké školy a další instituce nadále pokračují ve stávce.
Během chvíle je průvod zastaven milicionáři a armádou. Dlouho stojí proti sobě a nic. ALKV se stále bojí vydat rozkaz ke střelbě. Během pár hodin však začíná atmosféra houstnout. K demonstrantům se přidává stále více osob a průvod se dokáže probít až na Václavské náměstí. V tu dobu jich tam stojí asi 50 tisíc.
Teď jde o všechno. Okolo sedmé hodiny večerní vydává ALKV rozkaz k rozehnání davu. Milicionáři s vojáky začínají střílet. Nejdříve do vzduchu, ale když vypuká panika, tak i do davu. Nastávají jatka. Lidé utíkají a snaží se někde schovat. Milicionáři ani trochu neváhají. Do hodiny je náměstí zpacifikované. Podle pozdějších zpráv zemřelo při tomto zákroku přesně 137 osob, dalších cca 5 tisíc bylo zraněno a dalších 5 tisíc zatčeno.
Toto krveprolití je šok i pro komunistické vedení. Předseda vlády Adamec ihned podává demisi. Naopak Jakeš a spol., potom co se trochu oklepají, tak armádu podpoří a přechází do protiútoku.
Ve 22:00 je vyhlášeno stanné právo po celé republice. V noci je zatčeno vedení OF a dalších rodících se revolučních organizací. Revoluce skončila. Podobně jako pár měsíců před tím v Číně na Náměstí Nebeského klidu.
Konec roku 1989
Hrobové ticho. Praha je prázdná. Nikdo se neodváží vyjít na ulici. Po ulicích chodí pouze jednotky ozbrojených a represivních sil. Svobodná Evropa mluví o masakru a až tisíci obětí. Svět je v šoku. Takový masakr v srdci Evropy nikdo nečekal. Odsoudí ho úplně všichni kromě Rumunska a Albánie. Zásah dokonce kritizuje i Sovětský svaz. Západ zahajuje bojkot Československa. Vyhlašují bezprecedentní sankce a izolaci (včetně sportovních událostí). Po celé Evropě se konají smuteční průvody a manifestace na podporu zavražděných demonstrantů. Ve Varšavě, Berlíně a Budapešti se sejde přes 100 tisíc lidí s československými vlajkami.
V Československu naopak vypuká exodus do zahraničí. Do konce listopadu opustí republiku přes 200 tisíc osob. Vláda narychlo posiluje hranice a brání lidem utéct. Nezřídka však dezertují i policisté a vojáci. Aby vláda situaci nějak ustála, musí tvrdě utáhnout režim. Stále platí stanné právo. Perestrojka a reformy končí. V prosinci jsou zahájeny čistky na všech úrovních. Stovky osob končí ve vězení.
V prosinci má k národu mimořádný projev Gustav Husák a vysvětluje lidem, že při zákroku umřelo „pouze“ 10 ozbrojených a nebezpečných povstalců. Zákrok byl nutný, protože se chystala kontrarevoluce a puč organizovaný USA.
Rok 1990
Československo je mezinárodně izolované. Východní blok se hroutí. Komunisté nato reagují stále většími represemi. Na jaře probíhají vykonstruované procesy s vedením OF. Václav Havel je odsouzen na 10 let za vlastizradu. Stále více lidí se snaží utéct. Do konce roku opustí zemi dalších 300 tisíc osob.
Roky 1991 – 1994
Izolace a sankce jsou fatální pro československou ekonomiku. Po rozpadu SSSR a Východního bloku se tak rozpadá i východní odbytiště a v Československu propuká obří ekonomická krize. Je nedostatek absolutně všeho. Lidé i na základní potraviny stojí fronty i několik dnů.
V roce 1993 není jiná možnost než zavedení úplného přídělového systému. V některých částech země propukají i „hladové bouře“ a stávky dělníků. Jakešovo vedení se nějak zoufale snaží vymanit z izolace a vyhlašuje tak amnestii.
Přesto krize trvá dál a polovina populace se dostává pod hranici chudoby. V roce 1994 na sjezdu KSČ už je situace neudržitelná a Jakešovo vedení padá. K moci se dostávají reformní komunisté. Už je ale pozdě…
Rok 1995
Reformní komunistické vedení spouští první ekonomické tržní reformy. Snaží se vymanit z izolace a ze sankcí. 21. listopadu 1995 se omlouvají za krvavý zákrok v roce 1989. Lidé už na to ale kašlou a opět vychází do ulic. Hlavním požadavkem je Vyšetřovací komise k událostem 21. listopadu 1995.
Listopad 1995
Propukají stávky a demonstrace. Revoluce začíná. Komunistické vedení se hroutí a koncem roku je prezidentem zvolen Václav Havel.
…
Všechno by nakonec dopadlo stejně, pouze o pár let později. Jen by teklo mnohem víc krve a země by se propadla do ještě větší chudoby. Transformace by byla o to složitější…
Zdroje:
Krejčí, Oskar. Sametová revoluce. Praha: Professional Publishing, 2014
Suk, Jiří. Labyrintem revoluce: aktéři, zápletky a křižovatky jedné politické krize: (od listopadu 1989 do června 1990). Praha: Prostor, 2009.
moje fantazie…
