Článek
V lednu 1968 se k moci v Československu dostávají reformní komunisté v čele s Dubčekem, kteří spouští ,,Pražské jaro“. Jejich cílem je vytvořit ,,socialismus s lidskou tváří“ a zkombinovat komunismus s demokracií (tady se ještě jedná o reálný historický fakt).
SSSR a další komunistické státy na to koukají s nelibostí, jenže v Moskvě v té době zrovna probíhá boj o moc. Po svržení Chrusčova v roce 1964 se totiž Brežněv nedokázal prosadit a svojí pozici ztratil. Několik frakcí tak bojuje o nástupnictví a nikdo zrovna nedrží kormidlo pevně v rukou. Sovětský svaz tak nemá čas ani prostor naplno řešit situaci v Československu. Reformy sice tvrdě kritizuje, na žádnou velkou vojenskou invazi se v srpnu 1968 však nezmůže… (tady už jde o fikci)
Dubček a další čs. reformátoři využijí chaosu v Moskvě a ve změnách pokračují. 9. září se uskutečnil klíčový 14. sjezd KSČ, kde byl Akční program přímo vložen do stanov strany. Sjezd byl poprvé demokratický a na plénu se odehrávala skutečná debata, kde zaznívaly i velmi kritické hlasy k vládě a minulosti. Zároveň se poprvé odehrály i svobodné volby do stranických funkcí a byl zvolen úplně nový a čistě reformní Ústřední výbor. Hlavní debata se vedla o nový volební zákon, federalizaci republiky a obnovení sociální demokracie.
Nové vedení strany v reformách pokračovalo ještě rychleji než na jaře. Vznikla nová vláda pod vedením Oty Šika, která začala připravovat velkou ekonomickou reformu. V říjnu se při příležitosti 50 let od vzniku republiky masově odhalovaly sochy Masaryka, Beneše a Štefáníka. Byl dokonce přijal zákon, kterým se z 28. října udělal opět státní svátek. V prosinci 1968 byla oficiálně obnovena nezávislá Sociální demokracie, která se stala součástí Národní fronty.
Ačkoliv federace měla vzniknout už v lednu 1969, kvůli sporům se Slováky o kompetence byla reforma odložena. Naopak na jaře 1969 byla spuštěna Šikova ekonomická reforma. Bylo povoleno malé soukromé podnikání (do 20 zaměstnanců), velké podniky dostaly větší volnost a byly tam vytvářeny zaměstnanecké rady, které byly voleny z řad zaměstnanců. Tato dělnická rada pak měla velký podíl na vedení.
Dále vznikaly stále nové nezávislé noviny a časopisy. Cenzura už prakticky neexistovala. Přesto rostla kritika, že reformy jdou pomalu a nefungují. Zatímco na jaře 1968 mělo reformní vedení KSČ obrovskou lidovou podporu, tak v roce 1969 její obliba klesala. Lidé si přáli větší změny a získávali pocit, že se vlastně nic nezměnilo.
Nekomunisté organizace jako KAN, K231 nebo katolická církev stupňovaly svojí kritiku celého komunistického systému a volali po potrestání zločinů z 50. let. Poprvé se také objevily v novinách názory, že by se měl vrátit nakradený majetek. Na podzim 1969 vznikl úplně nový nekomunistický spolek ,,Občanské hnutí za svobodu“. To zformuloval svůj radikální program: svobodné volby, zrušení StB, restituce ukradeného majetku a vystoupení z Varšavské smlouvy a RVHP. Poprvé se tak někdo otevřeně postavil proti celému systému a nepožadoval ,,jen“ reformu. Komunisté tuto organizaci přímo nezakázali, ale v médiích ji obvinili z extremismu a snahy obnovit kapitalismus (což si většina lidí skutečně nepřála).
V roce 1970 atmosféra houstla. Rozjela se velká debata o novém volebním zákoně. Reformní komunisté byli sice ochotni například povolit kroužkování na společné kandidátní listině, kdy by si lidé sami mohli vybrat své kandidáty. Stále však trvali na zachování jedné kandidátní listiny, kterou vytvoří komunisté. Ostatní strany Národní fronty však získaly zpět své sebevědomí a požadovaly, aby mohly kandidovat pod vlastní kandidátkou jako ve volbách v roce 1946. Sociálním demokratům nebo Lidovcům navíc velmi silně rostla popularita.
Ještě větší problém však měli komunisté se Slovenskem. Stále se nedokázali shodnout na formě federace. Do čela boje za slovenské zájmy se postavil Gustav Husák. Dokonce se začaly objevovat hlasy o nezávislém slovenském státu.
Ani Šikova ekonomická reforma nebyla moc úspěšná. V zemi se sice rozjel ,,boom“ drobného soukromého podnikáni. Lidé si ve velkém zakládali své restaurace a obchody, ale u velkého průmyslu se zaměstnanecká samospráva moc neosvědčila. Většinou se stranické vedení podniku dostalo do sporu se zaměstnaneckou radou a vypukl chaos. Efektivita výroby tak postupně klesala a rozjížděla se ekonomická krize.
V roce 1971 a 1972 už nespokojenost obyvatelstva dosáhla vrcholu. Nadšení opadlo a přišla kocovina. ,,Slovenský problém“ se stále nedařilo vyřešit, veřejnost požadovala radikálnější a rychlejší reformy, které však už byly moc i na tehdejší reformní komunistické vedení. Celý reformní proces se tak dostal do slepé uličky. Na podzim 1972 se konaly nové volby, které však stále měly jen jednu kandidátku tvořenou KSČ. Lidé na protest ve velkém volby bojkotovaly a dokonce propukaly stávky a demonstrace.
V roce 1973 už byla situace neudržitelná a Dubčekovo vedení bylo nuceno odstoupit. Naopak opět posílili konzervativní komunisté, kteří varovali před zkroucením režimu. Průběh reforem se tak hodně zpomalil, což ještě více naštvalo veřejnost. V roce 1973 a 1974 byly demonstrace a stávky stále častější a masovější. V zemi zuřila velká ekonomická krize a protikomunistické ,,Občanské hnutí za svobodu“ získávalo stále větší sympatie. Jenže v Sovětském svazu už skončil boj o moc a Moskva stále více na čs. vedení tlačila, ať celou situaci co nejrychleji vyřeší, jinak budou muset přistoupit k vojenské intervenci. Komunisté si uvědomovali rozsah krize a v březnu 1974 se rozhodli jednat. Byl vyhlášen výjimečný stav, do ulic bylo povoláno vojsko i lidové milice. Protesty byly krvavě potlačeny, největší odpůrci pozatýkáni a nezávislá media i ne-komunistické organizace zakázány. Sovětský svaz na podporu této akce vyslal do Prahy cca 5 tisíc svých vojáků, kteří měli být v záloze, kdyby se náhodou vzbouřila armáda. Na hranicích stály další jednotky. Ty však už nebyly potřeba. Pár dní probíhaly krvavé střety v ulicích, ale nakonec byl odpor potlačen.
Z komunistické strany následně odešly desítky tisíc členů, začaly čistky a poučení z krizového vývoje. Hodně lidí se také rozhodlo emigrovat. Jelikož ale reformy započaté v roce 1968 byly už hodně daleko, nedaly se teď už jen tak rychle zvrátit. Komunistický režim tak zůstal stále více liberálnější než před rokem 1968.KSČ si však udržela vedoucí úlohu a diktatura jedné strany zůstala. Moskva byla spokojena. Protikomunistické spolky opět zakázány a částečně byla obnovena cenzura. Výjimečný stav byl však po půl roce zrušen, většina zadržených osob propuštěna a soukromé podnikání pokračovalo. Režim tak hodně připomínal sousední Maďarsko. Fungoval velký soukromý sektor, represe byly malé a hranice víceméně otevřené. V Československu nebyla sovětská armáda.
Po nástupu Gorbačova se navázalo na reformy z let 1968 - 1974. Občanské hnutí za svobodu se stalo hlavní opoziční silou. V roce 1989 se režim zhroutil, proběhly svobodné volby a komunistická diktatura skončila…
…
Konec alternativní historie. Všimněte si, že ve výsledku to dopadlo víceméně stejně jako v reálné historii. A je to tak schválně. Myšlenka z roku 1968, že by šla propojit demokracie s komunismem, je podle mého názoru naivní utopie. Dříve či později by došlo ke střetu o hloubku reforem a komunisté by si uvědomili, že pokud půjdou dál, tak ztratí veškerou moc. Kdyby tedy nezasáhly v roce 1968 sovětské tanky, tak by do pár let museli zakročit sami čs. komunisté. V 70. letech nebylo možné, aby se Československo vydalo úplně pryč ze sovětské sféry vlivu. Pokud by tak k nám Sovětský svaz neposlal armádu, nejspíše by nakonec dotlačil naše komunisty k něčemu podobného jako následně v Polsku v letech 1981 - 83.
,,Socialismus s lidskou tváří“ by nakonec stejně skončil špatně…
