Článek
Před pár dny jsme si připomínali (spíše, než slavili) výročí vzniku samostatné České republiky. Samozřejmě jako každý rok o tom vlastně skoro nikdo nevěděl, protože všichni berou 1. leden hlavně jako svátek Nového roku. A je to logické. Co by měli Češi slavit? Nezávislost? Od koho? Češi to vnímají tak, že svůj vlastní stát jsme získali už v roce 1918, protože jsme Československo považovali za svůj stát. Rozpad jsme sice akceptovali a velmi rychle si na Českou republiku zvykli, ale nikdy jsme ho příliš nevítali a neslavili. Prostě se to stalo…
Jenže co když ne? Co kdyby se to v letech 1990 – 92 podařilo nějakým zázrakem zachránit? Bylo by to vůbec k něčemu? Udržela by se federace až do současnosti? Pojďme se podívat na naše oblíbené alternativní dějiny a opět si položme kacířskou otázku: „Co by kdyby…“.
Nejdříve se pojďme zamyslet nad tím, jak by se dala federace v roce 1990-91 zachránit? Byla možná nějaká dohoda či referendum? Určitě ano. Obě strany by ale musely ve spoustě bodů ustoupit. Představme si například to, že by Havel inicioval jednání o nové federální ústavě a Čalfa (federální předseda vlády), Pithart (předseda české vlády) a Čarnogurský (předseda slovenské vlády) by došli k nějaké dohodě o malé federální vládě, která by měla pouze společné finance, obranu, zahraničí a například ještě dopravu. Pak samozřejmě společné hranice, azylovou politiku, trh a měnu. Zbytek by měly na starosti jednotlivé členské státy. Existoval by společný prezident s minimem pravomocí a jednokomorové malé federální shromáždění. Společné daně by byly například pouze ty nepřímé (DPH) a jinak daně z příjmů atd. by si každý stát už určoval po svém. Stejně jako sociální politiku, školství, zdravotnictví a většinu zákonů.
Taková dohoda by byla možná. Problém by však spočíval v tom, že by se proti ní v obou státech postavila silná opozice. Češi jako bohatší část federace by nechtěli posílat na Slovensko své peníze bez toho, aby měli nějakou moc určit, co se s nimi bude dít. A pro Slováky by i tento formát federace byl nejspíš málo a chtěli by ještě větší autonomii a kompetence.
Jediná možnost tedy jak tuto novou ústavu prosadit by bylo „ultimativní“ referendum. V obou členských státech by byla položena jasná otázka: Souhlasíte s novou Ústavou a podobou společného československého státu nebo jste proti a tím pádem si přejete vznik dvou plně suverénních států: České republiky a Slovenské republiky? ANO by znamenalo pokračování Československa, a NE jeho rozpad…
Jak by to referendum asi dopadlo? Podle mého názoru by nakonec v České republice drtivá většina společnosti hlasovala pro. Tipuji tak cca 90 %. Složitější by to bylo na Slovensku. Podle skutečných průzkumů chtělo nezávislé Slovensko v roce 1991 pouhých 10-15% slovenské populace. Zbytek si přál pokračování federace, jenom s mnohem širší autonomií. Je tedy otázka, zda by jim tohle stačilo. Určitě by se postavila proti Slovenská národní strana. Naopak by federaci nakonec podpořili Lidovci a zbytek VPN. Klíčová by však byla pozice HZDS a samotného Mečiara. Ten totiž v letech 1990 – 91 byl proti samostatnému Slovensku a dokonce prohlásil, že je to úplný nesmysl. Jenže vytušil náladu ve slovenské veřejnosti a populisticky tak zastával silně nacionalistické tendence. Rozpad federace si však upřímně nepřál. Nejspíš by tak nakonec vyzval Slováky. ať hlasují pro novou ústavu s tím, že až se v budoucnu stane slovenským premiérem, tak se pokusí vyjednat ještě lepší podmínky a větší autonomii. I na Slovensku by tak referendum dopadlo pro zachování federace. Tipuji 60:40.
Československo by tak v roce 1992 přežilo. Jenže co dál? Stalo by se to, co se stalo i v realitě. V České republice by následující volby vyhrála ODS v čele s Klausem, který by prosazoval velkou ekonomickou reformu a transformaci skrz kupónovou privatizaci. Jenže s tím HZDS (která by jistě na Slovensku také vyhrála) zásadně nesouhlasila a spory by pokračovaly. Další problém byla volba prezidenta. Mečiar odmítal pokračování Václava Havla, jenže česká politická scéna by na něm určitě trvala. I kdyby se Havel kandidatury vzdal, tak si neumím představit, jak se česká a slovenská reprezentace shodla na jiném kandidátovi. Možná by tak už tehdy byla prosazena přímá volba. Jenže jak? A jak by se volilo? Slováci by nechtěli, aby je Češi přehlasovali. V roce 1993 by tak pokračovaly hádky o privatizaci a novém prezidentovi (Havlovi totiž končil mandát).
Ale tak dobře. I kdyby se podařilo najít nějakého nového kompromisního kandidáta na Hrad a Mečiar s Klausem se nějak dohodli na ekonomické transformaci, tak by to budoucí problémy nevyřešilo. Mečiar by v čele Slovenska stále tlačil na větší autonomii a nezávislost. V polovině 90. let by přišla ekonomická krize, ze které by Mečiar vinil Čechy, a naopak Češi by z ní vinili Slováky a jejich blokování ekonomických reforem. Nenávist mezi oběma národy by se rok od roku stupňovala. Zatímco okolní státy by procházely transformací a šly by dál, tak Československo by stálo na místě, protože by neustále řešilo své vnitřní národnostní problémy a nebylo by schopno se pohnout dopředu.
Navíc pokud by se Mečiar choval na Slovensku podobně jako ve skutečnosti a postupně by ovládal justici a ničil právní stát, tak by federální Ústavní soud musel nějak zasáhnout. To by však vrazilo další klín mezi oba národy a vyvolalo by to ústavní krizi.
Jsem tak přesvědčen, že někdy okolo roku 1998 by obě politické reprezentace došly k názorů, že není jiná cesta než federaci skutečně rozdělit, protože snaha to zachránit by už všechny po 10 letech unavovala a rozpad by se jevil jako vysvobození a konec trápení.
Do nového tisíciletí by tak nakonec šli Češi a Slováci sami každý za sebe. Zachránit společný stát bylo v 90. letech už nemožné. To že to naši politici rozsekli už v roce 1992, bylo velmi správné rozhodnutí…
Zdroje:
RYCHLÍK. Češi a Slováci ve 20. století: spolupráce a konflikty 1914–1992. Praha: Vyšehrad, 2012.
LUKÁŠ, Roman. Rozdělení Československa: Dvacet let poté. Praha: Mladá fronta, 2013.
