Článek
V předchozích dílech jsem se věnoval událostem, které narušily vnímání Spojených států jakožto jediného světového hegemona. Šlo o neúspěšnou intervenci v Somálsku a obrovskou genocidu ve Rwandě, ke které USA jenom přihlížely. Odkazy na tyto předešlá témata najdete na konci toho článku. Nyní se však pojďme podívat, jak si Američané poradili s dalším velkým problémem - rozpad Jugoslávie.
! Tento článek nemá za cíl popisovat podrobně občanskou válku v Jugoslávii ani americké vojenské operace v oblasti. Sleduji zde především koncept americké zahraniční v 90. let a jejich roli jako světového hegemona.
...
Vojenský zásah v Jugoslávii
U krizí v Somálsku či Rwandě šlo z pohledu USA o marginální a nedůležité události, které tak nehýbaly světovým děním. Mnohem horší byla stále trvající válka na evropském kontinentu v rozpadající se Jugoslávii.
Záběry masakrů byly každý den ve světových mediích a pro veřejnost bylo navíc ještě daleko horší, že se to nedělo někde daleko v Africe, ale téměř v srdci civilizované Evropy. Zde se americká myšlenka ,,nového světové řádu“, míru a mezinárodního společenství, které stojí na dodržování pravidel a nějakých morálních principů, hlídané americkou hegemonií ve světě, v plném světle hroutilo.
Od roku 1991 se Jugoslávie začala rozpadat. Nejtěžší válka a boje se odehrávaly v Bosně, která v březnu 1992 vyhlásila nezávislost. Srbové tento akt neuznali a poslali do země armádu. Území Bosny je národnostně velmi fragmentované, proto zde stále častěji, tak jak postupovala fronta, docházelo k etnickému čistění daných oblastí, vyhánění lidí z vesnic a další válečné zločiny. Na dodržování mezinárodního práva a z humanitárních důvodů byla od roku 1992 v Bosně přítomna UNPROFOR. Jednalo se o mezinárodní vojenské jednotky, které však nesměly zasahovat do vojenských záležitostí. Jejich velkým selháním se následně stala Srebrenica (v červenci 1995), kde Srbové vyvraždili okolo 8 tisíc muslimů.
Po tomto masakru už světová i americká veřejnost žádala Spojené státy, aby se do konfliktu více vložily a uplatnily tak svoji idealistickou úlohu, do které se samy stylizovaly. Veřejnost měla stále měla před očima masakr a genocidu ve Rwandě a žádali USA, aby podobnou chybu neopakovaly. Clintonově administrativě se sice moc nechtělo, ale stále více si uvědomovali, že pokud si mají udržet pozici ,,světového hegemona", tak něco udělat budou muset. V srpnu 1995 se tak Američané v rámci NATO, po opakovaných útocích na jednotky OSN, rozhodli zasáhnout proti vojenským jednotkám Republiky Srbské, operující na území Bosny. USA tím chtělo dotlačit znesvářené strany k ukončení války a dojednání příměří a následného míru.
USA, v této operaci Rozhodná síla, podlomilo možnost Srbů dále vést válku a donutilo je přistoupit k jednacímu stolu. K tlaku na mír se následně přidalo i Rusko a další světové velmoci.
V listopadu se uskutečnila mírová konference v Daytonu, kterou vedl americký ministr zahraniční Warren Christopher. Pro Ameriku to byl velké vítězství. Po nezdarech v Somálsku nebo ve Rwandě se zde opět dostaly do idealistického postavení mírotvorce, který je dost silný, aby nastolil stabilitu, mír a dodržování mezinárodních konvencí.
Americký tlak měl v tomto případě úspěch a 14. prosince 1995 byla v Paříži podepsána tzv. Daytonská mírová smlouva, která ukončila válku v Bosně a politicky rozdělila území a uspořádání Bosny a Hercegoviny. Na dodržování pravidel měly opět dohlížet mezinárodní jednotky UNPROFOR a další světové instituce.
Na rozdíl tedy od situace v Somálsku a Rwandě, zde Spojené státy zasáhly ve svém pojetí idealistické zahraniční politiky, aby tak dosáhly míru a ukončení dlouhotrvající války. Úspěšně.
I zde by však kritici mohli upozornit, že v pozadí samozřejmě byla americká mocenská politika, jelikož operací Rozhodná síla byla oslabena srbská strana, která měla podporu Ruska, a tím tedy následně zeslábl ruský vliv na Balkáně. Což byl jistě americký mocenský zájem.
To však nebyl jediný zásah Američanů v této oblasti v 90. letech. K druhé a mnohem větší intervenci došlo v roce 1999.
V roce 1997 začala eskalovat situace v Kosovu, kdy se k moci v oblasti dostala Kosovská osvobozenecká armáda, požadující nezávislost na Srbech. Opakovaně vedla teroristické útoky na srbské cíle a docházelo také k etnickým čistkám.
Aby Srbové obnovili v oblasti svojí moc, povolali armádu a poslali jí do Kosova, čímž započala krvavá válka, při které docházelo k porušování mezinárodního práva z obou stran.
Spojené státy nejdříve prohlašovaly, že se nyní do konfliktu nechtějí vměšovat, protože svoji úlohu splnily už v roce 1995. Jenže 16. ledna 1999 došlo k tzv. incidentu v Račaku, kde podle albánských zdrojů bylo pobito na 50 muslimských civilistů. Veřejnost byla opět otřesena a otáčela se směrem k USA, aby to zase nějak vyřešily. Po této události se prezident Clinton rozhodl, že se do konfliktu opět vloží a poté, co zkrachovala jednání mezi kosovskými Albánci a Srbskem o budoucnosti Kosova, spustil vojenskou akci Operace Spojenecká síla.
Armády NATO pod vedením USA zahájily 24. března 1999 mohutné bombardování srbského území. Rada bezpečnosti OSN schválila rezoluci, která uznávala, že situace v Kosovu je nebezpečím pro světový mír a stabilitu, avšak kvůli odporu Ruska a Číny se nepovolil vojenský zásah.
Přesto USA letecky půl roku bombardovaly srbské pozice. Clinton to odůvodnil tím, že Spojené státy se musí postavit na stranu slabších a trpících a má právo a povinnost hájit morální zásady v mezinárodním politice. V České republice která jen těsně před tím vstoupila do NATO, podpořila tuto vojenskou akci vláda Miloše Zemana a následně je známý citát prezidenta Havla o ,,humanitárním bombardování".
Zdůvodnění operace bylo tedy zcela podle principu idealistické politiky hájení určitých etických zásad. Nechci teď hodnotit, zda to bylo skutečně morálně správné a zda UÇK neprováděla větší zločiny na civilním obyvatelstvu než srbská strana. Spíše existuje opět otázka, zda idealismus nebyl v tomto případě zase jen pouze americký nástroj k prosazení své mocenské politiky na Balkánu a snaha oslabit vliv Ruska v oblasti.
I tato vojenská intervence však slavila úspěch a 10. června 1999 se nakonec Srbové z Kosova stáhli a oblast se dostala pod mezinárodní kontrolu.
...
Unikátní mezinárodně politická situace v 90. let a absolutní dominance jedné supervelmoci postavila Američany před jednu z největších diplomatických výzev. Jednou provždy vyřešit arabsko - izraelský konglikt. Dotlačit obě strany k jednání a ústupkům, které by zajistily trvalý mír. Jak se to Američanům v 90. letech dařilo a byl mír skutečně na dosah? O tom bude mít další článek. Pokud nechcete, aby vám utekl, tak sledujte můj profil. Děkuji a hezký den!
Zde jsou předchozí díly:
Invaze do Panamy: https://medium.seznam.cz/clanek/jan-broul-dejiny-americke-svetovlady-invaze-do-panamy-1989-33652
Válka v Zálivu: https://medium.seznam.cz/clanek/jan-broul-dejiny-americke-svetovlady-valka-v-zalivu-1991-33804
Intervence v Somálsku: https://medium.seznam.cz/clanek/jan-broul-dejiny-americke-svetovlady-intervence-v-somalsku-1993-33884
Masakr ve Rwandě: https://medium.seznam.cz/clanek/jan-broul-dejiny-americke-svetovlady-masakr-ve-rwande-1994-39021
Zdroje:
Hyland, William G. Clinton's World: Remaking American Foreign Policy (1999)
DIZDAREVIĆ, Raif. Od smrti Tita do smrti Jugoslávie: svědectví. Praha : Jan Vašut, 2002
Christia, Fotini (2012). Alliance Formation in Civil Wars. Cambridge: Cambridge University Press
