Článek
V prvním díle bych se rád věnoval počátku americké hegemonie v roce 1989, kdy o Vánocích došlu k nyní už zapomenuté invazi do Panamy. Rád bych v tomto seriálu sledoval především rozpor mezi americkou idealistickou a realistickou (pragmatickou) politikou, kdy se po konci Studené války stylizovali Američané do role „vůdce svobodného světa“ a garanta mezinárodního práva, svobody a demokracie. Zároveň byla tato idealistická koncepce často využita pro pragmatické zájmy Spojených států.
Budu zde vycházet zejména za svého studia moderní americké zahraniční politiky, kterou jsem vedl jako student na FF UK. Zdroje jsou k dispozici na konci článku.
Invaze do Panamy 1989
V roce 1989 se ve východní Evropě hroutil celý komunistický blok a studená válka byla u konce. V listopadu dokonce padla Berlínská zeď, což se stalo symbolem konce jedné éry a nástupu té nové.
Zatímco celý svět hleděl na hroutící se vliv a moc Sovětského svazu v Evropě, v Latinské Americe se naopak schylovalo k předvedení sílící dominance Spojených států ve světě. USA zde v prosinci ukázaly, že oni na rozdíl od Moskvy jsou stále ještě světová supervelmoc.
Panamský průplav byl pro Američany vždy strategickým místem, nad kterým si udržovali svůj vliv a nepřímou kontrolu. V roce 1977 se dohodl prezident Carter s vůdcem Panamy Torrijosem na postupném předání průplavu do panamských rukou (do roku 2000).
V roce 1983 se do čela Panamy dostal diktátor Manuel Noriega, který byl už od 60. let placeným spolupracovníkem americké CIA. Byl také zapleten do obchodu s drogami, avšak dlouhou dobu kvůli svým dobrým vztahům s Američany si toho DEA (americká proti-drogová policie) nevšímala.
Ve druhé polovině 80. let se však jeho vztahy s Washingtonem, na pozadí aféry Írán-Contras, do které byl také nepřímo zapleten, začaly zhoršovat. Noriega se tedy rozhodl více orientovat na Kubu, Nikaraguu či Libyi, což se stalo velkým ohrožením amerických zájmů v oblasti.
Od roku 1988 se tedy Pentagon připravoval na jeho sesazení. V květnu 1989 se konaly v Panamě volby, které vyhrála opozice v čele s Guillermou Endarou. Noriega však výsledky voleb odmítl uznat a následně v říjnu potlačil pokus o puč, podporovaný z USA.
Bush st. se tehdy postavil do pozice obhájce demokracie v Panamě a vyzval Noriegu, aby respektoval výsledky voleb a odstoupil. Následně ho Spojené státy obvinily z obchodování s drogami a jako s takovým s ním odmítly jednat.
20. prosince 1989 oznámil Bush zahájení vojenské invaze do Panamy a odůvodnil to několika věcmi. Zaprvé obranou amerických zájmů v Panamském průplavu, na který měly podle mezinárodních smluv včetně 12 let staré smlouvy Carter – Torrijos právo. Zde byl tedy zcela nepokrytě uplatněn realistický mocenský přístup k zahraniční politice, kdy šlo zcela otevřeně o národní zájmy Spojených států.
Bush však invazi podepřel také ochranou demokracie v Panamě s tím, že Noriegu odmítá uznat výsledky demokratických voleb. Zde už se proto aplikuje idealistický koncept, kdy se Spojené státy stylizují do role ochránce hodnot jako je svoboda a demokracie. Tedy agrese má morální odůvodnění, které se v tom případě jeví i legitimně, jelikož Noriegu skutečně vládl autokratickým stylem a výsledky voleb odmítl respektovat. Je zde však otázka, zda volby skutečně proběhly svobodně a zda se tam za pomoci USA nekonaly jisté podvody, které měly Noriegu oslabit.
Dalším důvodem k invazi podle Američanů bylo to, že Panama se pod Noriegem stala centrem praní špinavých peněz a obchodu s drogami, což zcela zjevně porušuje mezinárodní právo. Zde se také zcela jistě jedné o oprávněné obvinění a Noriegu byl určitě zkorumpovaný a do obchodu s drogami zapojený zločinec, ovšem tuto skutečnost věděla CIA minimálně už od 60. let, kdy s ním spolupracovala a tehdy jim to nevadilo. Skutečný idealistickým princip hájení mezinárodního práva a boje proti drogám zde tedy trochu pokulhává.
Invaze americké armády byla samozřejmě úspěšná, Noriega svržen a v Panamě nastolen nový režim pod vládou G. Endary. Spojené státy tím demonstrovaly svoji sílu na pozadí rozpadu Východního bloku a začaly se stylizovat do té idealistické role, která je pro ně v 90. letech typická, tedy jako ochránce morálních a demokratických hodnot ve světě.
V příštím článku se budu věnovat první válce v Zálivu a americké invazi do Iráku. Pokud nechcete, aby vám to uteklo, tak sledujte můj profil. Děkuji a hezké svátky!
Zdroje:
Crandall, Russell. Gunboat democracy: US interventions in the Dominican Republic, Grenada, and Panama (Rowman & Littlefield Publishers, 2006)
Yates, Lawrence A. (2008). The US Military Intervention in Panama: Origins, Planning and Crises Management, June 1987 – December 1989. Washington, DC: Center of Military History, United States Army
Gilboa, Eytan. „The Panama Invasion Revisited: Lessons for the Use of Force in the Post Cold War Era.“ Political Science Quarterly 110.4 (1995)
