Článek
Tento článek nemá za cíl popisovat podrobně arabsko-izraelský konflikt. Sleduji zde především koncept americké zahraniční politiky v 90. letech a jejich roli jako světového hegemona.
...
Začátkem 90. let se nesl na vlně optimismu z nastupující americké hegemonie a nového světového uspořádaní. Z toho důvodu se i doufalo, že se konečně podaří ukončit i dlouhotrvající spor mezi Palestinci a Židy.
Pro Spojené státy zde šlo převážně o prestiž. Ukončení tohoto konfliktu by byl jasný signál, že skutečně nastupuje nová idealistická éra v mezinárodní politice. Když totiž v roce 1990 vyhlásil prezident Bush „Nový světový řád“, postavený na mezinárodním právo a míru, který garantují Spojené státy, museli Američané nějak demonstrovat svoji sílu supervelmoci, která skutečně dokáže vyřešit jakýkoliv složitý konflikt včetně toho nejsložitějšího, arabsko-izraelského. Pokud by se jim to totiž nepodařilo, byl by to jasný důkaz, že americká hegemonie na planetě není absolutní a má své limity. Zároveň se tím USA konečně chtěly vyvázaly z toho nekonečného sporu, který jim kvůli jejich pro-izraelské pozici poškozuje vztahy s arabskými státy.
Od počátku 90. let tak tlačily Spojené státy obě strany k jednání o míru. Tajných jednání se uskutečnilo několik, Američané se deklarovali jako prostředník a zprostředkovatel znesvářených stran, avšak pokrok byl stále nepatrný. Nakonec se to však podařilo. V roce 1993 byla uzavřena Mírová dohoda z Osla, kde Palestinci poprvé uznali právo Izraele na existenci a Židé naopak uznali OOP jako legitimního zástupce palestinského lidu s možností vlastní samosprávy i nakonec vlastního státu.
Symbolické bylo právě i to, že dohoda byla podepsána 13. září 1993 ve Washingtonu v Bílém domě za účasti izraelského premiéra Jicchakem Rabinem, vůdce palestinské OOP Jasirem Arafatem a amerického prezidenta Clintona.
Američané to dokázali. Tato událost demonstrovala úspěch Spojených států a jejich zahraniční politiky. Zároveň potvrdili svoji pozici mírotvorce a celému světu ukázali, že jejich primárním cílem je skutečně nastolení světového míru a spravedlivého mezinárodního řádu. Jenže po chvilce se tento úspěch začal sypat…
Dohoda z Osla nakonec vyústila ve vznik Palestinské samosprávy, proti které se však následně na izraelské straně zvedala stále větší opozice. Tu vedli zejména pravicové strany jako Likud pod vedením mladého lídra Benjamina Netanjahua, který hlásal, že vznik samostatného Palestinského stát bude představovat pro Židy zbytečný risk a nebezpečí. Zároveň odmítali stažení s izraelských osad na Západním břehu, který ultra-konzervativní Židé považují za své území. Stejně tak byla čím dál více nespokojena i arabská strana. Velká část arabské populace totiž pořád nepřijela samotnou existenci židovského státu a obviňovala vedení OOP včetně Jásira Arafa z ústupků vůči Izraeli a paktování se s Židy. Mírové snahy tedy v následujících letech značně stagnovaly. Plánovaný vznik samostatného Palestinského státu se odkládal. Úplný konec mírových snah nastal v roce v roce 1995, když židovský extremista Jigar Amir spáchal atentát na izraelského premiéra Rabina.
Američané to však vzdát nechtěli. Prezident Clinton to bral velmi osobně a chtěl odejít z Bílého domu s tím, že tuhle válku přeci jenom vyřeší. Určitě si tím myslel na Nobelovu cenu míru. V roce 2000 se tak Clinton, těsně před koncem své vlády, rozhodl naposledy se pokusit stylizovat do role mírotvorce a uspořádal summit v Camp Davidu. Ten měl s konečnou platností vyřešit všechny sporné body a definitivně izraelsko-palestinský konflikt ukončit. Americká strana vyvinula opravdu obrovský nátlak na obě dvě strany, aby učinily bolestivé ústupky. A skutečně Izrael tehdy nabídl Palestincům asi největší ústupky v historii, jenže Jásir Arafat už nejspíš necítil tak silný mandát a bál se, že pokud by na dohodu přistoupil, tak radikální část Palestinců včetně konkurenčních islamistických hnutí jako byl například Hamás, by to odmítly a on by ohrozil svoji pozici a možná dopadl jako Rabin. Summit tak dopadl neúspěšně a nebylo dosaženo žádné přelomové dohody. Úplné ukončení mírových snah nastalo po propuknutí tzv. druhé intifády v září 2000.
Neúspěch americké zahraniční politiky v 90. letech, vyřešit tento dlouhotrvající spor mezi Židy a Araby, ukázal, že ani v novém americkém světovém řádu, který vyhlásil prezident Bush v roce 1990, není možné arabsko-izraelský konflikt vyřešit mírovou cestou. Celá americká hegemonie tak byla zpochybněna. Přesto 90. léta měla k dosažení míru skutečně nejblíže a chyběl jen kousek. Nic podobného se už asi opakovat nebude…
...
V přechozích dílem o „americké světovládě“ v 90. letech jsem psal o jejich intervenci v Panamě, Iráku, Somálsku či Jugoslávii. Také jsem se pokusil analyzovat jejich postoj k masakru ve Rwandě. V příštím článku se pokusím kompletně zhodnotit úspěchy a neúspěchy americké zahraniční politiky a v této poslední dekádě 20. století, včetně jejich dopadů. Pokud se vám článek líbil a nechcete, aby vám utekli další díly, tak sledujte můj profil. Děkuji a přeji hezký den!
Předchozí díly:
Invaze do Panamy: https://medium.seznam.cz/clanek/jan-broul-dejiny-americke-svetovlady-invaze-do-panamy-1989-33652
Válka v Zálivu: https://medium.seznam.cz/clanek/jan-broul-dejiny-americke-svetovlady-valka-v-zalivu-1991-33804
Intervence v Somálsku: https://medium.seznam.cz/clanek/jan-broul-dejiny-americke-svetovlady-intervence-v-somalsku-1993-33884
Masakr ve Rwandě: https://medium.seznam.cz/clanek/jan-broul-dejiny-americke-svetovlady-masakr-ve-rwande-1994-39021
Válka v Jugoslávii: https://medium.seznam.cz/clanek/jan-broul-dejiny-americke-svetovlady-bombardovani-jugoslavie-uspech-nebo-zlocin-40422
Zdroje:
Brown, Michael E. (2000). America's Strategic Choices. Cambridge, MA: MIT Press. ISBN 9780262265249.
