Článek
Po delší pauze přináším další díl mojí série o americké hegemonii v 90. letech minulého století. V předchozím článku jsem se věnoval neúspěšné intervenci v Somálsku. Pokud by jste si chtěli přečíst všechny díly této série od americké invaze do Panamy v roce 1989, tak odkazy jsou na konci tohoto článku.
A nyní se už pojďme podívat, co se stalo v polovině 90. let v centrální Africe, což otřáslo celým světem.
Masakr ve Rwandě, 1994
Po neúspěchu v Somálsku neměly Spojené státy chuť zasahovat v dalších nepříliš důležitých regionech na planetě. Což se prokázalo při genocidě ve Rwandě v roce 1994.
Ve Rwandě žijí dvě velká etnika – většinoví Hutiové a menšinoví Tutsiové. Po získání nezávislosti na konci 50. let se k vládě dostali Hutiové, kteří začali s diskriminací a segregací Tutsiů.
Etnické problémy vyvrcholili začátkem 90. let, kdy stále rostoucí část Hutiů požadovala demokratizaci země a konec diktátorské vlády prezidenta Juvenal Habyarimana. Ten, aby zabránil konci svého režimu, rozhodl, že odvede pozornost vyvoláním nenávisti k Tutsiům a k jejich následné úplné genocidě. To je obvyklá metoda diktátorských režimů. I komunisté v Bulharsku se například koncem 80. let snažili udržet u moci tím, že sjednotí bulharskou populaci proti turecké menšině. Nic totiž nesjednotí jakýkoliv národ za svou vládou víc, než společný nepřítel, nenávist a nacionalismus. Někdy to samozřejmě může být prospěšné, ale většinou se tím však vládnoucí třída snaží odvrátit pozornost od svých neúspěchů.
Likvidace Tutsiů se začala organizovaně připravovat a čekalo se jen na dobrou záminku. Prezident dokonce vytvořil výbor, který měl genocidu provést v tzv. Akazu. Nijak se tím vláda netajila. Je to jedna z mála zdokumentovaných genocid, která byla oznámena otevřeně dopředu. Existují proto důkazy, že Západ a konkrétně Spojené státy o připravované masakru věděl, avšak po neúspěchu v Somálsku si Clintonova administrativa uvědomovala, že atmosféra v americké společnosti není uzpůsobena na další zásah v Africe. Clintonova vláda nebyla v počátku své vlády příliš oblíbená, což dokázaly i volby do Kongresu v roce 1994, kde Demokraté utržili obrovskou porážku. Clinton tak radši odstoupil od další intervenční politiky, a narušil tím tak Bushovu doktrínu Ameriky jako lídra svobodného světa a garanta mezinárodního práva.
Vraždění paradoxně rozjel až atentát na prezidenta Habyarimana, po kterém Akazu vyzvalo své milice k hromadným pogromům na Tutsie.
V následujících týdnech se rozpoutaly obří masakry, hromadné popravy a vraždy mačetou. To všechno před zraky světových medií. OSN, ale hlavně Spojené státy, se dostaly pod tlak a kritiku, aby s tím něco udělaly. Ti to však stále odmítali a dávali od toho ruce pryč.
OSN měla v zemi Mezinárodní jednotky v Pomocné misi OSN pro Rwandu (UNAMIR) pod vedením kanadského generálporučíka Roméa Dallaira. Tyto jednotky však byly slabě vyzbrojené a hlavně měly přísný příkaz nezasahovat.
Členové OSN v zemi poslali telegram velvyslankyni USA při OSN Madeleine Albrightová, aby Američané do země poslaly vojenské jednotky, jako posily pro zvládnutí situace. Albrightová to konzultovala s prezidentem Clintonem, ale došli k závěru, že nebudou zasahovat. Později to odůvodnili tím, že neměli dostatečné informace o situaci v zemi, což je zjevná lež.
Tato americká pozice ke genocidě ve Rwandě opět popřela idealistické myšlenky Bushe z roku 1990 o hájení mezinárodního práva a morálních hodnot ve světě. Jenže v Americe po debaklu v Somálsku nebyla chuť se dále angažovat ve strategicky nedůležitých regionech. Rwanda byla chudá nedůležitá africká země, která pro zájmy Spojených států byla marginální.
Svět si však uvědomil jednu důležitou věc. Po roce 1990 na sebe Spojené státy vzaly pozici hegemona a všichni čekali, že budou zasahovat právě z důvodu toho, aby se tyto masakry už nikdy neopakovaly. Jenže když od toho Američané dali ruce pryč, tak tu nebyl nikdo jiný, kdo by byl ochotný a schopný zasáhnout. Celý svět hleděl na Američany s prosíkem, ať něco udělají. Proč se zodpovědnosti nechopili jiní? Západní svět tak otevřeně předal Americe veškerou zodpovědnost a Bílý dům se tak dostal do nevýhodné pozice. Pokud Američané někde zasáhnou, tak spustí celosvětovou kritiku, že vytváří své impérium a do všeho se pletou. Když však naopak nezasáhnou, tak jsou opět pod palbou kritiky, že dopustili masakr. Tato schizofrenní situace bude důležitá pro zbytek 90. let. Americká hegemonie začala mít velké trhliny a i v americké společnosti se poprvé začínaly ozývat silné hlasy, jestli by nakonec návrat k izolacionismu nebyl lepší?
Při rwandské genocidě v roce 1994 bylo zabito během 3 měsíců až 1 milion lidí.
...
Otřesená americká vůdčí pozice se už zanedlouho bude muset potýkat s další vážnou krizí - s válkou v Jugoslávii. Jak si s tím poradí? O tom bude můj další díl. Pokud nechcete, aby vám utekl, tak sledujte můj profil. Děkuji a hezký den!
Zde jsou předchozí díly:
Invaze do Panamy: https://medium.seznam.cz/clanek/jan-broul-dejiny-americke-svetovlady-invaze-do-panamy-1989-33652
Válka v Zálivu: https://medium.seznam.cz/clanek/jan-broul-dejiny-americke-svetovlady-valka-v-zalivu-1991-33804
Intervence v Somálsku: https://medium.seznam.cz/clanek/jan-broul-dejiny-americke-svetovlady-intervence-v-somalsku-1993-33884
Zdroje
BAAR, V.: Národy na prahu 21. století. Emancipace nebo nacionalismus? Šenov u Ostravy a Ostrava: Tilia , 2001
Guichaoua, André (2015). From War to Genocide: Criminal Politics in Rwanda, 1990–1994. University of Wisconsin Press. ISBN 978-0299298203
