Článek
Antisemitismus máme spojený především s nacistickým Německem a s Adolfem Hitlerem, málo se však ví, že nenávist k Židům byla dříve velmi silná v celé Evropě i Severní Americe. Židovské uprchlíky téměř všechny západní státy odmítaly a nesou tak částečnou spolu-vinnu za jejich genocidu ve 40. letech 20. století. Jedná se o kapitolu dějin, na kterou by Západ nejraději zapomněl a vymazal z paměti.
Nejdřív si však pojďme připomenout, jak moderní antisemitismus vznikl. Židé po celý středověk a raný novověk žili po Evropě víceméně odděleně od většinové křesťanské populace, bydleli ve svých ghettech a platila pro ně zvláštní pravidla a zákony. To se změnilo v 19. století s nástupem občanské společnosti a moderního právního státu, který začal uplatňovat rovnost před zákonem a Židé se tak postupně začali asimilovat. Jenže v té době zažívala Evropa vznik moderního nacionalismu. U nás se tomu říká „národní obrození“, ale podobné procesy probíhaly úplně všude. Se vznikem národních států se tu však objevil problém „co s Židy“. Patří do našeho národa? Nebo kdo to vůbec je? V důsledku toho čím dál více rostla všude po Evropě k židovské komunitě ostražitost a nenávist, která byla ještě podepřena tou skutečností, že Židé většinou tvořili tu nejbohatší a nejvlivnější složku tehdejší společnosti. Často se jednalo o různé bankéře a podnikatele, jejichž bohatství vyvolávalo závist u zbytku chudší populace.
Antisemitismus v Evropě vyvrcholil koncem 19. století. Asi všichni známe nejslavnější příklady, jako byla tzv. „Dreyfusova aféra“ ve Francii nebo „Hilsneriáda“ v českých zemích. Jenže to pořád bylo nic proti tomu, co se dělo na východě v Ruské říši. Tam antisemitismus v 90. letech 19. století přerostl do obrovských pogromů po celé zemi, které přinesly tisíce obětí.
Židé si tak koncem 19. století začali uvědomovat, že Evropa pro ně už není bezpečná a musí někam odejít. Jenže kam? Z počátku největší židovská emigrace vedla do Ameriky, která v té době ještě měla téměř otevřené hranice a liberální imigrační politiku. Nejvíce Židů se usazovalo v New Yorku, kde na počátku 20. století tvořili až třetinu populace.
Zároveň v té době vznikl „moderní sionismus“. Židé prchající z Evropy si řekli, že nikdy nebudou v bezpečí, dokud nebudou mít svůj vlastní stát. Jenže kde ho vzít? Začal převažovat názor, že se mají vrátit do své prapůvodní vlasti, ze které byli nuceni odejít před 2 tisíce lety - do Palestiny. Problém byl v tom, že na daném území už 1500 let žilo jiné etnikum a náboženství - Arabové a islám.
Situace se ještě více zkomplikovala po 1. světové válce. V USA se totiž k moci dostali izolacionističtí republikáni, kteří ve spolupráci s rasistickými demokraty z jihu přišli s politikou „America first“. Podle nich už byla masová migrace do Spojených států přemrštěná a musela se tvrdě omezit. Už tehdy si Američané všimli, že otevřené hranice začínají měnit demografické složení populace. Rozhodli se, že migraci omezí do takové míry, aby bylo zajištěno, že americká populace zůstane „bílá a protestanská“. V roce 1924 byl přijat migrační zákon, který silně omezoval židovskou migraci do země a v následnicích letech připlouvalo do USA maximálně pár tisíc Židů ročně. Tato politika byla i důsledkem vzrůstajícího antisemitismu v samotné Americe. Zcela legální organizace Kuklux klan měla statisíce členů a pořádala v hlavním městě obří průvody. Na Židy se útočilo verbálně a někdy i fyzicky. Dokonce i slavná univerzita Harvard nastavila maximální kvóty pro židovské studenty. Amerika tak dveře Židům postupně zavřela.
A nebyla jediná. V průběhu 20. a 30. let většina evropských států omezovala a nějak diskriminovala židovskou populaci. Některé státy jako Dánsko například úplně židovskou migraci zakázaly. A v roce 1933 přišla ta nehorší rána. V největší evropské zemi Německu se k moci dostali nacisté, kteří nenávist k Židům měli jako svůj hlavní program.
Židům tak nezbývalo nic jiného než utíkat do Palestiny, kde si ve velkém kupovali pozemky a zakládali nové osady. Jenže to se zase nelíbilo místním palestinským Arabům, kteří čím dál více protestovali a tlačili na vládnoucí Brity, kteří Palestinu spravovali, ať s tím něco udělají a židovskou migraci zastaví.
Do roku 1936 opustilo Německo přibližně 100 tisíc Židů. Složitě hledali místo, kam uprchnout, protože téměř žádná země je nechtěla. Útěk do Palestiny tak byla nakonec většinou poslední možnost a židovská komunita už tam začínala mít dost silné zastoupení. Židé se navíc nijak netajili tím, že jejich dlouhodobým cílem je skutečně z Palestiny udělat svůj vlastní stát. V roce 1936 už toho měli Arabové dost a vypuklo povstání a de-facto občanská válka.
Britové byli nuceni to nějak vyřešit a museli si vybrat, buď se přidají na židovskou nebo na arabskou stranu. A bohužel si vybrali. Kvůli svému koloniálnímu impériu si proti sobě nechtěli poštvat arabský muslimský svět, a tak jim nakonec ustoupili. Podzim 1938 je pro britskou zahraniční politiku opravdu ostudný. Nejdříve v září ustoupili nacistickému Německu a uzavřeli tzv. Mnichovskou dohodu, ve které obětovali československé pohraničí. A následně v listopadu ustoupili Arabům a obětovali Židy. 9. listopadu 1938 vydala britská vláda tzv. MacDonaldovu bílou knihu (podle britského ministra pro kolonie), která tvrdě omezovala židovskou migraci do Palestiny, kam do roku 1944 bude moc přijít maximálně 75 tisíc Židů. Víc ne. Sice si nechali ještě rezervu 25 tisíc Židů pro „výjimečné případy“, ale i to bylo strašně málo. Evropští Židé tak už skutečně neměli kam utéct. Paradoxně byl tento dokument vydán přesně v den, kdy v Německu vypukl zatím největší pogrom tzv. Křišťálová noc, při kterém zemřelo 91 Židů a cca 30 tisíc jich bylo odvlečeno do koncentračních táborů.
Židé si tak uvědomili, že už se nejedná „pouze“ o diskriminaci a nenávist. Teď už jim jde skutečně o život a bohužel utéct nemají kam. Známé jsou příklady z let 1938-39, kdy se židovští uprchlíci na lodích snažili dostat do USA, Británie nebo Kanady, byli u však u pobřeží odmítnuti a museli se vrátit zpět do Evropy (loď St. Louis).
Spousta Židů nakonec utekla do Československa nebo Polska, které se však v roce 1939 ocitly také pod německou okupací. Následně v roce 1940 nacisté ovládli téměř celý evropský kontinent a Židé byli v pasti.
Je třeba poznamenat, že židovská lobby v letech 1938-40 v americké politice silně za židovské uprchlíky lobovala a bohatí američtí Židé napnuli všechny své páky, aby se židovské migrační kvóty v těchto letech alespoň mírně zvolnily. Jenže stále to bylo málo. Američtí politici věděli, že když budou v Kongresu hlasovat pro uvolnění migrace pro Židy, tak následné volby v roce 1940 u svých antisemitských voličů prohrají.
Nacistické Německo tak v roce 1940 mělo pod svojí správou cca 4-6 milionů Židů. Po útoku na SSSR se jejich počet ještě o cca 2-3 milion zvýšil. A co s nimi? Nejdříve byli koncentrováni do ghett (zejména v Polsku), následně byla ve hře masová deportace na Madagaskar, která však byla vyloučena po tom, co Němci prohráli bitvu o Británii a tento daleký ostrov neměli pod svojí kontrolou.
V roce 1941 tak bylo připraveno „Konečné řešení židovské otázky“, které bylo dovršeno na konferenci ve Wannsee 20. ledna 1942. Mělo se jednat o absolutní fyzickou likvidaci celého židovského národa…
Je nutno připomenout, že ani během 2. světové války se přístup moc nezměnil. Spojenci od roku 1942-43 už moc dobře věděli o nacistickém masovém vyvražďování Židů ve vyhlazovacích táborech, měli na to dost důkazů a párkrát se to objevilo i v západním tisku. Reakce však byla taková nijaká. Lidé tomu moc nevěřili nebo jim osud Židů byl dokonce lhostejný. Spojenci se nikdy nerozhodli bombardovat koncentrační tábory nebo železniční infrastrukturu. Dokonce ani neposkytli žádnou pomoc židovskému povstání ve Varšavském ghettu na jaře 1943. Ani „židovskou otázku“ moc nepoužívali ve své propagandě proti Německu, protože si byli moc dobře vědomi antisemitismu ve svých státech. Spojenci bojovali za své národy - ne za Židy.
Situace se změnila až po válce, kdy si Západ částečně uvědomil svoji chybu. Američané výrazně podpořily vznik nezávislého židovského státu Izrael a byly přijaty mezinárodní úmluvy a konvence o uprchlících, které měly předejít podobné situaci jako před válkou. Každý stát, který se k nim připojil, se zavázal, že bude muset přijmout každého uprchlíka, který utíká ze své země kvůli politickým nebo náboženským důvodům. Žádné kvóty ani omezení. Tato politika v současné době však Evropě svazuje ruce efektivně řešit aktuální migrační krizi… To je však na jiné téma.
Pokud se vám tento článek líbil, budu moc rád, když dáte lajk a budete sledovat můj profil, aby vám neutekly další díly. V návaznosti na toto téma se příště budu věnovat „operaci Reinhard“ a proč si všichni pamatují Osvětim, ale už se téměř zapomnělo na Sobibor nebo Belzec…
Mějte se!
Zdroje:
Doris L. Bergen (2009) - The Holocoust: A Consise History
Timothy Snyder - Černá zem
