Článek
Tehdy jeden z nejoblíbenějších amerických prezidentů 20. století George H. W. Bush dokázal prohrát volby s Billem Clintonom, kterého o rok dříve skoro nikdo neznal. Z těchto souboje vzešla slavná politologická poučka a citát: „It's the economy, stupid“ (neboli česky: Jde o ekonomiku blbe).
Nejdříve si pojďme ukázat, jak vypadal svět a Amerika na konci 80. let. Pro USA se jednalo o zlatou éru, kdy byly na vrcholu. Když v roce 1980 vyhrál volby Ronald Reagan, tak za sebou Američané měli docela neúspěšná 70. léta. Bylo to chvilku od aféry Watergate, už několik let trvala stagnace, ekonomická krize, velká inflace a nezaměstnanost. Američané utržili tvrdou porážku ve Vietnamu, a dokonce si v roce 1979 nechali obsadit v Teheránu vlastní ambasádu. Jenže o 10 let později bylo všechno jinak. Amerika získala zpátky svoje sebevědomí, ekonomika se dařilo skvěle, a hlavně skončila Studená válka, kde Spojené státy na plné čáře zvítězily. Neustálého soupeření se Sovětským svazem trvalo přes 40 let a konečně byl konec. Všichni viděli, kdo vyhrál a jaký systém je tak lepší a efektivnější. Komunistický blok se hroutil, v TV byly neustálé záběry revolucí ve Východní Evropě a chaosu v Sovětském svazu. Myšlenka socialismu byla totálně zdiskreditována a zdálo se, že kapitalimus a liberální demokracie jednou provždy zvítězily. Začalo se mluvit o tzv. konci dějin. Bylo to tedy období amerického triumfu a vítězství. Dokonce se tehdy Americe říkalo „happy country“ (šťastná země) a skutečně, když například Češi po Sametové revoluci přijížděli do USA, tak byli udiveni, jak jsou všichni spokojení, usmívají se, mají dobrou náladu a optimismus (to už teď v Americe bohužel tolik neuvidíte).
Tyto Američané přisuzovali osmileté republikánské politice Reagana. Pokud by to Ústava dovolovala a mohl by kandidovat potřetí, tak by jistě znovu vyhrál. Takhle však ale musel přijít někdo nový. Reaganova odkazu využil jeho viceprezident George H. W. Bush, jenže u skalních pravičáků a konzervativců ve straně příliš oblíbený nebyl. Musel jim tak dát jeden důležitý slavný slib, který se mu následně stal osudný: Odezírejte mi ze rtů, nikdy nepřijmu žádné další a vyšší daně.
Bush v roce 1988 jasně vyhrál a americké úspěchy pokračovaly. Ekonomice se pořád dařilo dobře, v roce 1989 padla Berlínská zeď, definitivně skončila Studená válka, Amerika provedla rychlou a úspěšnou invazi do Panamy, v roce 1990 se sjednotilo Německo a Spojené státy se staly jedinou supervelmocí na planetě, která diktovala „Nový světový řád“. A pak přišel pro Bushe asi největší úspěch – válka v Zálivu. Irák totiž pod vedením diktátora Saddáma Husajna napadla sousední Kuvajt. Američané se postavili do čela mezinárodní koalice a po vypršení ultimáta zahájili tvrdý a rozhodný útok s cílem Kuvajt osvobodit. A to se jim podařilo. Ta dominance byla neuvěřitelná. Americká armáda rozdrtila irácké síly během pár dnů, Saddám byl poražen a Kuvajt osvobozen. Prezident pak rozkázal stažení amerických vojáků zpět do vlasti. Pro Bushe to byl neuvěřitelný triumf. Jednalo se o krátkou a vítěznou válkou, která Američany nestála moc životů, ale demonstrovala sílu a hegemonii ve světě. Bushova popularita v té době dosahovala neuvěřitelných 90 %. Nikdo od roku 1945 nebyl populárnější. Všechno se mu dařilo a vůbec nikdo nepochyboval, že za rok úplně v klidu obhájí mandát…
Jenže pak se to všechno zvrtlo. Po 10 letech velkého ekonomického růstu nastala malinkatá recese. V roce 1991 se hospodářství na chvilku trochu propadlo a nezaměstnanost stoupla z 5 % na 8 %. Nic tragického. Za chvilku se to zase narovnalo a americká ekonomika dále rostla, jenže se to bohužel stalo v době, kdy začínaly volby.
A pak udělal Bush jednu chybičku. Po vítězné válce v Zálivu, se rozhodl, že využije své velké popularity a může si dovolit prosadit i něco nepopulárního. Dlouho ho totiž trápil zvyšující se americký dluh, který byl způsobený Reaganovým velkým snížením daní a gigantickými výdaji na zbrojení z 80. let. Aby tak Bush dosáhl vyrovnaného rozpočtu, uzavřel dohodu s Demokraty a jedna snížil výdaje, ale zároveň se rozhodl i trochu zvednout daně (hlavně pro bohaté). Jenže tohle mu pravicové republikánské křídlo strany neodpustilo. Porušil totiž slib, který jim dal v roce 1988.
Přesto všechno měl Bush v roce 1992 stále velkou popularitu a nikdo nepochyboval, že volby vyhraje. Z toho důvodu těžké váhy v Demokratické straně odmítaly proti němu kandidovat. Nechtěli totiž jít do předem prohrané bitvy. Řekli si, že si počkají až na rok 1996, kdy už Bush nebude moc kandidovat a bude to otevřené. Toho využil guvernér malého státu Arkansas Bill Clinton, kterého na celostátní úrovni skoro nikdo neznal. Jenže jak vyhrát? Jak porazit nejpopulárnějšího prezidenta století? Našel si úspěšného marketingového poradce James Carvilla, který přišel se zajímavou myšlenkou. Je úplně jedno, jak si politik vede během své vlády, jediným rozhodujícím kritériem je ekonomická situace v době voleb. Nic víc. Když se mají lidé zrovna dobře, tak vláda obhájí. Když se naopak lidé mají zrovna špatně, tak prohrají. Tečka. Ve volebním štábu proto pověsil citát: „It´s economy, stupid!“ a postavil tak celou Clintovou kampaň na kritice ekonomické situace Bushovi vlády.
Prezident Bush navíc musel řešit nečekanou vzpouru ve vlastní straně, kde se proti němu rozhodl kandidovat silně konzervativní Pat Buchanan. Radikální republikáni mu totiž neodpustili zvýšení daní a zradu pravicové politiky. Bush sice primárky vyhrál, ale zvýšení daní se mu vracelo jako bumerang. Objevil se mu nový konkurent – miliardář Ross Perot. Ten se rozhodl kandidovat jako nezávislý, což v Americe není obvyklé. Kritizoval jak Demokraty, tak Republikány. Svoji kampaň však postavil hlavně na kritice zvýšení daní a přitáhl na svoji stranu zejména konzervativní republikány.
A najednou měl Bush problém. On totiž ani neplánoval nějakou obrovskou kampaň. Počítal s tím, že díky své velké popularitě vyhraje vlastně nějak automaticky. Jenže najednou se ocitl v krizi a nevěděl, jak na ní reagovat. V debatách vypadal, jako by ho to vůbec nebavilo, což symbolizoval jeho pohled na hodinky, kdy už se evidentně těšil, až bude konec.
Průzkumy byly v době voleb vyrovnané a když se sečetly poslední hlasy, tak překvapení bylo na světě. Prezident Bush, který před rokem měl rekordní popularitu 90 % populace, prohrál volby s mladým, nezkušeným kandidátem, kterého před rokem skoro nikdo neznal.
Od té doby si všichni politologové pamatují tohle pravidlo: Jde o ekonomiku, blbe. Je úplně jedno, jak jste úřadoval celé volební období, že za vaší vlády Amerika vyhrála Studenou válku, stala se jedinou supervelmocí na světě, drtivě porazila Irák a vyrovnal se státní rozpočet. Pokud vám zrovna ve volebním roce vypukne ekonomická krize, plus ještě k tomu zvýšíte daně, tak můžete prohrát. A naopak je to úplně stejné. Můžete celé volební období být neúspěšný a neoblíbený, ale když pak zrovna ve volebním roce budete mít štěstí na prosperující ekonomiku a lidem se zrovna povede dobře, tak se na neúspěchy zapomene a pořád můžete vyhrát. Na to sází současná vláda Petra Fialy v roce 2025. Uvidíme… Nezapomeňte: „It´s economy, stupid!“
...
Pokud se vám článek líbil, tak tento volební rok budu o amerických volbách, o jejich historii a zajímavostech, psát pravidelně. Pokud tak nechcete, aby vám nějaký článek utekl, tak sledujte můj profil. Děkuji a hezký den!
Zdroje:
Becker, Jean (2021). The Man I Knew: The Amazing Story of George H. W. Bush's Post-Presidency. Twelve.
Smith, Curt (2014). George H. W. Bush: Character at the Core. Potomac Books.
Updegrove, Mark K. (2017). The Last Republicans: Inside the Extraordinary Relationship between George H.W. Bush and George W. Bush. Harper.
