Článek
Abychom to celé pochopili, tak se musíme podívat hodně do minulosti. V meziválečném období zasáhla silně Velkou Británii hospodářská krize. Britové se tak celá 30. léta potýkali s velkou nezaměstnaností. Během 2. světové války se britský národ sjednotil a vydal ze sebe úplně všechno. Krátký čas bojovali proti nacistickému Německu úplně sami a v zájmu vítězství se hospodářsky a finančně úplně vyždímali. Po válce panovala v Británii obrovská chudoba a někde i hlad.
Mezi státem a veřejností vznikla jakási nepsaná dohoda: ,,Ano, my jsme vlastenci, budeme za Britské impérium bojovat i umírat, přijmeme bombardování, zničená města i chudobu. Ale po válce počítáme s tím, že nám to stát vrátí a postará se o nás postará.“ Drtivá většina britské veřejnosti tak volala po vybudování velkého sociálního státu tzv. ,,stát blahobytu“. Z tohoto důvodu v roce 1945 překvapivě válečný konzervativní premiér Churchill prohrál volby a naopak drtivě zvítězili silně levicový Labouristé s asi nejvíc socialistickým programem v dějinách.
Labouristická vláda spustila masivní znárodňování velkých podniků, dolů, bank atd. Hodně to připomínalo Československo, kde se také v té době znárodňovalo a přecházelo k socialistické ekonomice. Dělo se tak v celé Evropě, v Británii to však byl extrém. Během pár let vláda znárodnila 30 % veškeré ekonomiky, vytvořila státní zdravotnictví NHS, zavedla štědré sociální dávky pro všechny vrstvy společnosti od dětí až po důchodce a předala velkou část moci odborům.
Tyto krajně levicové kroky byly samozřejmě v prvních poválečných letech velmi populární a Labouristé vládli předvolebním průzkumům. Konzervativci si tak uvědomili, že pokud mají mít ještě někdy šanci se vrátit k moci, tak musí myšlenku ,,státu blahobytu“ přijmout, pouze nabídnou mírnější verzi. Díky tomu se však v roce 1951 vrátili do vlády…
Ještě v 50. letech tento systém nějakým způsobem fungoval a Británii se skutečně dařilo. Životní úroveň obyvatelstva se rekordně zvyšovala, nezaměstnanost byla téměř nulová a ekonomika rostla. Problém přišel v 60. let, kde se to začalo zadrhávat. Obrovské sociální výdaje roztáčely inflaci, Británie se stále více zadlužovala a produktivita práce klesala. Británii už tehdy předbíhaly státy jako Německo, Francie nebo dokonce Itálie.
Od 50. let se navíc Británie řídila tzv. tripartismem. Téměř kvůli každé otázce se scházeli zástupci vlády, odborů a podnikatelů a společně museli najít nějaký kompromis. Tento systém dal odborům obrovskou moc. Jenže tím se bránilo jakýmkoliv reformám a změnám.
Koncem 60. let si tento problém už začala část společnosti uvědomovat a Konzervativci tak šli v roce 1970 do voleb poprvé s tím, že zmenší velikost státu a naopak budou podporovat soukromý sektor a podnikatele. A vyhráli. Premiérem se stal konzervativec Edward Heath, který do své nové vlády jmenoval i jistou Margaret Thatcherovou jako ministryni školství. Tato vláda poprvé po 20 letech začala s liberálními reformami a snažila se snížit výdaje státu. Jenže když se dostali k moci, tak zjistili, že to nebude tak lehké. Odbory jim odmítly ustoupit téměř ve všem. Premiér Heath stále respektoval ,,politiku konsenzu“ a tripartismus. Proto vedl s odbory dlouhá jednání a snažil se postupovat hodně opatrně a jemně. Přesto byl odpor odborů i veřejnosti dost silný. Obrovská kauza například přišla s tím, když vláda chtěla omezit příděl mléka zdarma dětem do škol. Z toho se odbory mohly zbláznit…
V roce 1973 navíc vypukl tzv. Ropný šok a nastala silná ekonomická a energetická krize. Ceny vystřelily nahoru. Inflace měla dvojciferná čísla. Pravicová vláda se tak rozhodla silně omezit výdaje státu a tím srazit inflaci opět dolů. Jenže to už byla na odbory moc a v roce 1973 propukly po celé Británii obrovské stávky a demonstrace. Země byla ochromena. Premiér Heath nevěděl, co s tím. (hodně mi připomíná našeho Fialu). Snažil se stále vyjednávat a vyhovět všem, zároveň však věděl, že když odborům ustoupí, tak už žádné další reformy neprosadí. Rozhodl se tak pro riskantní krok. Vyhlásil předčasné volby do kterých šel s heslem: ,,Kdo v Británie vládne?“ Chtěl tak udělat z voleb referendum o tom, jestli má mít v Británii poslední slovo vláda nebo odborový předáci. A jak volby dopadly? Paradoxně remízou. Nejvíce mandátů však získali Labouristé. Veřejnost totiž ještě stále dávala vládě za vinnu, že se s odbory nedokáže domluvit. Mysleli si, že Labouristé, kteří mají přímé napojení na odbory, to dokáží lépe a nastolí klid. Pro Konzervativce byla tato porážka velká lekce. Uvědomili si, že vyjednávat s odbory není možné. Jediná cesta je v jejich definitivní porážce…
Premiérem se stal nejdříve Harrold Wilson, ten však po roce odstoupil a moc předal oblíbenému Jamesovi Callaghanovi. Ten s odbory sice částečně udržoval jistou rovnováhu, ale Británie na tom byla celkově dost špatně. Tehdy se jí říkalo ,,Nemocný muž Evropy“ Zabředla totiž do začarovaného kruhu inflační spirály. Obrovské státní výdaje a energetická krize hnaly inflaci nahoru. Všechno se neustále zdražovalo. Odbory tak stále tlačily na vyšší mzdy, jenže když je vláda skutečně zvedla, tak tím jen ještě více zvýšila inflaci a takhle to šlo pořád dokolečka. Odbory navíc své požadavky na růst platů stále zvyšovaly. I levicový premiér Callaghan si uvědomil, že tahle cesta nikam nevede a zavedl pravidlo, že mzdy budou růst pouze o 5% každý rok, zatímco inflace byla v té době na 18%. S tím odbory samozřejmě nesouhlasily. Vláda se s nimi snažila vyjednávat, ale marně. I levičáci ve vládě tak nakonec selhali.
Na přelomu let 1978/79 vypukla tzv. zima nespokojenosti. Odbory vyhlásily stávku a totálně paralyzovaly celou zemi. Byla to jedna z největších stávek v historii. Britská ekonomika začala kolabovat, chyběly suroviny a vypadával proud. Britská města byla bez tepla a světla… Tyto obrovské stávky vedly k pádu Callaghanovi levicové vlády a k předčasným volbám. Odbory opět vyhrály a ukázaly, kdo jim v Británii skutečným pánem. Bylo to však Pyrrhovo vítězství. Lidé si uvědomili, že takhle to skutečně dál nejde.
V roce 1979 tak volby drtivě vyhrála Konzervativní strana v čele s Thatcherovou. Tato strana se poučila z neúspěchu Heathovi vlády a poprvé zcela otevřeně odmítla ,,politiku konsenzu“. Prostě se rozhodli, že svoji politiku prosadí i přes odpor odborů, ať to stojí, co to stojí.
V prvním volebním období se však Thatcherová ještě držela trochu při zdi. Měla slabou pozici. Její úsporná politika a vysoké úrokové sazby spustily velkou ekonomickou krizi a rekordní nezaměstnanost. Snižování sociálních výdajů není populární nikdy, navíc ona sama se jevila příliš arogantně a bylo jí vyčítáno, že neumí s normálními lidmi komunikovat. Nejspíš by její neoblíbená vláda padla, kdyby nepřišla vítězná válka o Falklandy, která ji neskutečně zvedla popularitu.
Díky tomu v roce 1983 rekordně vyhrála volby, získala obrovskou většinu a mohla se pustit do boje s odbory. Rozhodla se zavřít nebo zprivatizovat neefektivní a prodělečné státní doly. Během krátké doby by tak přišlo o práci desítky tisíc horníků. To bylo jasné vyhlášení války odborům a chystal se finální střet.
V roce 1984 vypukla tzv. Velká hornická stávka. Stovky tisíc horníků a dělníků zahájilo stávku, vyšlo do ulici a opět paralyzovalo celou zemi. Jenže tentokrát na to vláda byla připravena. Dokonce policejní sbory se na to několik let trénovaly. V roce 1984 a 1985 tak v Británii probíhala téměř ,,občanská válka“, která měla i oběti na životech. Thatcherová však vydržela a po více než roce byla stávka ukončena. Vláda se opět chopila moci v zemi. Odborové hnutí bylo paralyzováno a rozdrceno. Až do konce tisíciletí nebyly schopni zorganizovat další velkou a úspěšnou stávku… Jejich éra skončila.
Zdroje:
FAJMON, HYNEK. Margaret Thatcherová a její politika. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2010.
PETŘÍK, Konzervativní revoluce Margaret Thatcherové a Ronalda Reagana. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury (CDK), 2008.
