Článek
V dnešním článku bych se tak rád podíval na jeden příběh z nejstarších římských dějin z přelomu 5. a 6. století před naším letopočtem. Je to doba, kdy město Řím bylo zatím pouze jedno z mnoha trochu větších sídel v srdci Apeninského poloostrova a jeho velká mocná říše byla ještě daleko v budoucnosti. Tentokrát se však budeme pohybovat na tenké hranici mezi realitou a legendou, jelikož z tohoto starého období se dochovalo málo původních pramenů a antičtí historici zde vycházeli zejména z římských pověstí a příběhů, které se předávaly z generace na generaci. Až v 1. století př. n. l. se toho chopili historici (například Livius) a snažili se toto období pořádně prozkoumat. Stále se však jednalo o Římany, kteří samozřejmě chtěli, aby z dějin vyšli jako ti neporažení a kladní hrdinové. Chtěli tím tak předat svým současníkům nějaké poučení a vzor, které mělo zejména pozvednout římskou morálku z nepříliš povedené éry občanských válek.
Pojďme tedy k samotnému příběhu. O čem budu psát? O tom, jak etruský král Porsenna, ze sousedního města Clusia, chtěl dobýt Řím a obnovit tam etruskou a královskou nadvládu. Nejdříve si však musíme popsat kontext doby.
Jak už jsem psal, nacházíme se někdy okolo roku 500 př. n. l. Pověsti sice říkají, že to bylo přesně v roce 508 př. n. l., ale to je nejspíše pouze tip, za který by ruku do ohně žádný historik nedal. V té době už Řím nějakou dobu existoval a ve střední Itálii to už tehdy bylo jedno z nejmocnějších měst. Zejména díky své strategické poloze. V oblasti dnešní italské Kampánie tam tehdy žil zvláštní národ, kterému se dnes říká ,,Etruskové“. Jednalo se o svébytnou a docela vyspělou kulturu, která však nikdy nedokázala vytvořit jeden společný stát.
Někdy okolo toho roku 500 př. n. l. se historici domnívají, že v Římě padla královská etruská dynastie a postupně byla nastolena republika. Nepředstavujme si to však jako nějakou demokracii. Naopak. Dokonce nižší vrstvy (tzv. plebejové) si svá práva a podíl na moci teprve v dalších staletích vybojují. Zatím se jednalo o ukázkovou oligarchii, kdy nejspíše pár urozených římských rodin už nechtělo být pod vlivem etruské vládnoucí třídy a rozhodli se je prostě z města vyhnat a vládnout si po svém.
Legendy samozřejmě mluví o královské etruské rodině Tarquiniů a o jejich posledním vládci Tarquiniovi Superbovi, který se měl choval jak tyran. Poslední kapkou pro obyvatele bylo zneuctění urozené Lukrecie. Poté se římský lid rozhodl, že tohoto krále vyžene a bude si vládnout sám. To je nejspíše fakt pouze pověst. Reálně šlo o širší proces úpadku Etrusků v oblasti. Nejspíše i v dalších okolních městech postupně Etruské ztráceli moc. Proč z ničeho nic etruská vláda skončila je záhadou i pro současné historiky. Jedno je však jisté. Někdy okolo roku 500 př. n. l. byla etruská elita z Říma vyhnána a vznikla něco jako republika. A tady přichází na scénu král Porsenna.
Podle pověsti měl svržený etruský král Tarquinius Superbus utéct do vedlejšího města Clusia, kde vládl mocný etruský král Porsenna a požádal ho, aby mu pomohl získat římskou korunu zpátky. A král Porsenna mu ze vzájemná etruské vzájemnosti vyhověl a na Řím vytáhl.
Opět zase jde nejspíše pouze o legendu. Je však jisté, že vyhnaná etruská elita skutečně hledala v okolí pomoc a plánovala se vrátit zpátky. Řím už tehdy byl velmi důležitým centrem a Etruskové o něj jistě nechtěli jen tak přijít. Určitě tak opravdu vypukla mezi Etrusky a Římem válka. To dokládají i archeologické výzkumy, které ukazují, že v této době zažil Řím ekonomický úpadek a velké sociální změny, způsobené s největší pravděpodobností rozkolem mezi Římem a Etrusky.
Válka tedy začala. Podle historika Livia přitáhl Porsenna k Římu s velkým vojskem. Město chránila velká řeka Tiber, přes kterou vedl pouze jeden jediný dřevěný most. K tomu se váže jedna krásná pověst o Horátiovi Coclesovi - zachránci Říma.
Když totiž početné etruské vojsko přitáhlo k řece, tak most hlídala nepříliš velká římská jednotka složená z mladíků. Ti usoudili, že nemají šanci a dali se na útěk. Pouze jeden z nich zůstal stát – Horatius Cocles. Když ho prchající vojáci uviděli, tak se nejspíše začali stydět, jací jsou zbabělci a k Horatiovi se vrátili. Ten jim však rozkázal, ať co nejrychleji zničí most a on je zatím nějak zdrží. Římané tak začali likvidovat most přes Tiberu a Horatius sám čelil celé Porsennově armádě. Několikrát byl zasažen šípem a zraněn mečem, on však bojoval dál, dokud most za ním konečně nespadl a Řím nebyl v bezpečí. Následně se pověsti rozcházejí. Někteří tvrdí, že hrdinsky zemřel a obětoval se. Jiní naopak říkají, že v poslední chvíli skočil do řeky, a ještě dokázal přeplavat na druhý břeh, kde mu jeho spolubojovníci pomohli a ošetřili ho, takže to celé přežil a stal se hrdinou. Opět zde určitě jde pouze o pověst, která měla v následujících staletích povzbudit římské vlastenectví a Horatius Cocles se stal vzorem po římské vojáky a obránce.
Válka pokračuje. Porsenna po neúspěchu u mostu nechal postavit u řeky tábor a zahájil dlouhé a efektivní obléhání. Ve městě propukl hlad a nemoci. Porsenna jistě dostával podporu od dalších etruských měst v oblasti, proto si mohl dovolit obléhat Řím klidně i několik let. A zde přichází na scénu další legendární hrdina – Mucius Scaevola.
Jednalo se o mladého Římana, který po týdnech obléhání dostal zoufalý nápad. V noci se vykradl z města a tajně se dostal do Porsennova vojenského tábora. Jeho cílem bylo Porsennu najít a zabít. Jenže ho nikdy v životě neviděl a nevěděl, jak vypadá. V tu dobu se v táboře zrovna rozděloval žold a uprostřed seděl písař, který to celé organizoval. Mucius si pomyslel, že se nejspíše jedná o krále, popadl dýku a zaútočil na něj. Stráž ho však zastavila a rychle odzbrojila. Následně byl předveden před skutečného Porsennu, aby tak rozhodl, co s ním. Na to Mucius dostal nápad. Hrdě králi oznámil, že ho sem skutečně přišel zabít a měl tu čest být prvním, kdo se o to pokusí. V Římě je prý 300 dalších dobrovolníků, kteří to zkusí příště a jednou se to určitě povede. Porsenna se rozzuřil a žádal vyzrazení jmen těchto spiklenců. Mucius to samozřejmě odmítl. Král tak rozkázal přinést hořící pochodeň a pohrozil Muciusovi upálením, pokud nebude mluvit. Ten však přistoupil k ohni, natáhl ruku a dobrovolně do něj sáhl.
Tahle statečnost Porsennu ohromila. Rozkázal, ať je Mucius propuštěn a může se vrátit do Říma. A nejenom to. Z obavy o svůj život ukončil obléhání a vrátil se zpátky do svého města. Scaevola se stal národním hrdinou a na jeho počest od té doby nosili Římané na levé ruce (kterou strčil do ohně) prsten.
Tohle jsou však pouze pověsti. Jak to bylo ve skutečnosti? Současní historici se shodují, že naopak Porsenna alespoň na krátkou dobu Řím skutečně dobyl a obnovil tam etruskou nadvládu (některé archeologické důkazy to dokazují). Nejspíše dokonce i Etruskové na krátkou dobu zakázali Římanům používat ne-zemědělské nástroje, aby tak zabránili dalšímu povstání. Přesto však etruská vláda někdy v 5. století definitivně skončila a Řím se stal samostatnou republikou, kde postupně vznikly tyto pověsti o Horatiovi a Muciusovi, kteří prý Řím tehdy před Personnou zachránili.
...
V příštím díle budu psát o tom, jak obyčejné husy zachránily mladý Řím před invazí Galů. Pokud se vám tento článek líbil a nechce, aby vám další díly utekly, tak budu moc rád, když budete sledovat můj profil. Děkuji a hezký den!
...
Zdroje:
LIVIUS, Od založení města, knihy 1-10
ZAMAROVSKÝ. Dějiny psané Římem
