Článek
Před pár měsíci Putin v rozhovoru s Tuckerem Carlsonem obvinil Polsko z rozpoutání 2. světové války. To je samozřejmě nesmysl. Je však pravda, že meziválečné Polsko nějaký čas reálně uvažovalo o útoku na Sovětský svaz a ve hře bylo i spojenectví s nacistickým Německem.
Pro pochopení situace je potřeba krátce vysvětlit situaci ve východní Evropě po 1. světové válce. Zatímco na západní frontě v listopadu 1918 boje skončily, tak na východě všechno teprve začalo a vypukl chaos. Po více než 100 letech byl obnoven polský stát, Ruské impérium po bolševické revoluci bylo v rozkladu a na politické mapě se objevovaly zcela nové státy jako Litva, Lotyšsko, Estonsko nebo Ukrajina. Část polského vedení toužilo obnovit své území z dob tzv. Polsko – litevské unie. Tato nová evropská velmoc by zahrnovala oblasti dnešního středního a východního Polska, Běloruska, Litvy a západní Ukrajiny až k řece Dněpru a Černému moři. Už brzy se však ukázalo, že ten plán je nereálný. Poláci se totiž velmi brzy dostali do konfliktu se svým odvěkým nepřítelem – Moskvou, kde od druhé poloviny 1919 už víceméně pevně drželi moc bolševici pod vedením Trockého a Lenina. Ti chtěli rozšířit svoji ,,světovou revoluci“ do ulic Německa a západní Evropy. V cestě jim však stálo nově obnovené Polsko, které mělo být rychle rozdrceno. Přišlo však překvapení a v srpnu 1920 byla Rudá armáda u Varšavy poražena a Poláci slavili vítězství. Na expanzi do Běloruska a Ukrajiny už však neměli sílu a po Rižském míru z roku 1921 byly východoevropské hranice ustáleny a většina Běloruska a Ukrajiny zůstala v područí Moskvy.
Část polské politické reprezentace a veřejnosti to však považovala za prozatímní stav a počítala s tím, že válka se sovětským Ruskem dříve či později opět vypukne. Počátkem 20. let tak začala vznikat v polské vládě a armádě tajná operace s krycím jménem ,,Prométheus“ (po řeckém hrdinovi), která počítala s tím, že jednou ne-ruské národy v SSSR proti bolševikům povstanou, což Poláci využijí k rozhodnému úderu a anexi ukrajinského a běloruského území.
Jenže 20. léta se vyvíjela jinak. Sovětský svaz z počátku k ne-ruským národům přistupoval mnohem přívětivěji než bývalé carské Rusko. Ukrajinci mohli používat svůj jazyk, rozvíjet vlastní kulturu a dokonce dostali jistou (i když předstíranou) autonomii. Oficiálně si totiž všechny republiky v SSSR byly rovny. To se změnilo v druhé půlce 20. let s nástupem Stalina a změnou polské vlády.
V roce 1926 se Polsko proměnilo v autoritářský režim, kde hlavní moc držel maršál Pilsudsky. Ten se jako odvěký odpůrce všeho ruského rozhodl operaci Prométheus obnovit, začal organizovat sabotáže na ukrajinském území a připravovat konkrétní plány na ,,osvobození“ Ukrajiny a Běloruska. Do hry mu hrálo i to, že koncem 20. let se v SSSR k moci pevně dostal Stalin, který rozjel svoji ,,druhou revoluci“ vyznačující se masivním terorem a hlavně kolektivizací zemědělství.
V roce 1929 byly zahájeny masové deportace tzv. kulaků (bohatých zemědělců a vlastníků půdy). Na Ukrajině, která byla zemědělskou sýpkou celého sovětského impéria, byly zatčeny desítky tisíc osob, ty následně byly deportovány na otrocké práce na Bělo-mořský kanál. Většina jich tam umřela. Na jaře 1930 byla spuštěna hlavní fáze kolektivizace a lidé se museli vzdávat se svého majetku a vstupovat do kolchozů.
Jenže na Ukrajině to vzbudilo větší odpor, než Stalin očekával. Místní zemědělská vrstva byla totiž velmi silná a hrdá. Na jaře 1930 vypukl na Ukrajině úplný chaos. Desítky tisíc Ukrajinců utíkalo k polským hranicím, které nebyly schopné tento nápor zastavit. V Polsku se začali ukrajinští uprchlíci sdružovat a tlačit na polské vedení k zahájení vojenské intervence a záchraně. Polská vláda v tom spatřila šanci plně rozjet operaci Prométheus a polský generální vojenský štáb začal reálně připravovat invazi na sovětskou Ukrajinu. Emigranti jim tvrdili, že odpor místního obyvatelstva vůči kolektivizaci je tak obrovský, že je tam všichni budou vítat jako osvoboditele a celá Ukrajina následně povstane na jejich podporu. Ukrajinci napojeni na polskou armádu začali podnikat partyzánské útoky na sovětské cíle a jednotky. Všechno bylo připraveno k invazi. Jenže v poslední chvíli polská vláda ztratila odvahu a ukrajinským uprchlíkům alibisticky vzkázala, že vojensky zasáhnou až poté, co ukrajinský národ sám povstane. Jenže to se nestalo.
Stalin polského zaváhání využil. Uvědomil si totiž, že udělal chybu a celé to uspěchal. Ještě totiž neměl ve vedení tak pevné postavení, aby přečkal válku s Polskem nebo dokonce ztrátu ukrajinského území, která byla velmi reálná. Rozhodl se strategicky ustoupit a kolektivizaci přerušil. Během pár týdnů velká část ukrajinských zemědělců opět z kolchozů vystoupila a vrátila se na své pozemky. Mysleli si, že vyhráli, situace se uklidnila a Polsko svoji šanci promrhalo. Naopak Stalin se ze svých chyb poučil. V roce 1931 zahájil s Polskem diplomatické jednání o paktu o neútočení. Mnohem pevněji zabezpečil hranice, posílil na Ukrajině jednotky policie NKVD a připravoval se na frontální brutální útok na celý ukrajinský národ.
Naopak Poláci po tomto zaváhání celou operaci Prométheus víceméně zavrhli. Sám Pilsudsky usoudil, že pro bezpečnost polského národa teď bude lepší, když Moskvu nebudou příliš provokovat, ale naopak budou udržovat rovnováhu a neutralitu mezi SSSR a Německem. Ukrajinci tak byli hozeni přes palubu a v roce 1932 uzavřela polská vláda se Sověty dohodu o neútočení. Stalin měl konečně volné ruce…
Dekretem uzavřel Ukrajince v jejich vesnicích a městech, zakázal jim migrovat. zkonfiskoval téměř veškeré osivo, ukradl většinu zemědělské půdy a rozjel další vlnu deportací a teroru. Rozhodl se fyzicky zlikvidoval celou ukrajinskou zemědělskou třídu a uměle vyvolal obří hladomor, který měl místní odpor zlomit. V letech 1932-33 zemřelo na Ukrajině hlady 3-5 milionu obyvatel, některé vesnice a oblasti úplně vymřely. Ukrajinci marně čekali na pomoc z Polska, která však po dohodě s Moskvou nepřišla. Operace Prométheus byla mrtvá. Umírajícímu ukrajinskému národu zbyla poslední naděje na osvobození ze ,,Stalinova pekla“. V lednu 1933 se v Německu k moci dostal Adolf Hitler, který se netajil nepřátelstvím k SSSR. Třeba je zachrání on…
Hitler skutečně v letech 1933-39 nabízel Polsku spojenectví proti Sovětskému svazu. Považoval Polsko za historicky největšího nepřítele ruského národa, který by se tak přirozeně měl připojit k jeho konečnému plánu na zničení Stalinovi říše. Herman Göring několikrát zval polské představitele na lovy, kde jim nabízel spojenectví a dokonce sliboval, že po vítězné válce dostane Polsko celou Ukrajinu. Neúspěšně. Poláci se drželi své nové strategie neutrality a odmítali proti SSSR s Německem jakékoliv spojenectví. Navíc německým slibům nevěřili a správně usoudili, že by se pak stali německým vazalem.
Hitler zuřil, nedokázal to pochopit a viděl za tím židovské spiknutí. Dal tak Polákům na výběr. Buď se ke mně připojíte k útoku na SSSR dobrovolně nebo nejdříve zničím vás. Jako záminku použil klasiku - německou menšinu v Polsku a město Gdaňsk. Polský ministr zahraničí Beck na to na jaře 1939 reagoval v Sejmu slovy: ,,Kompromis a mír jsou hezká věc, jsou však důležitější věci. Svoboda a čest.“
Hitler tak přistoupil k radikálnímu řešení, které Poláky šokovalo. Udělal otočku o 180 stupňů a v srpnu 1939 uzavřel dohodu se Sověty, kterým se to hodilo a velmi rádi bodli Polsko do zad. V záři 1939 zahájil Hitler společně se Stalinem válku a celý polský stát si vzájemně rozdělili. Hitler svůj původní plán však nezměnil. S invazí do SSSR stále počítal, jen se nějak potřeboval zbavit Polska, když se s k němu odmítlo připojit dobrovolně. Poláci pak možná litovali, že do toho v roce 1930 skutečně nešli…
Pokud se vám tento článek líbil, budu moc rád, když dáte lajk a budete sledovat můj profil, aby vám neutekly další díly. Příště se budu věnovat tématu, na který by například Britové nebo Američané raději zapomněli. Jedná se o židovskou migraci před 2. světovou válkou…
Hezký letní den!
Zdroje:
Krvavé země – Evropa mezi Hitlerem a Stalinem - Timothy Snyder
DAVIES, Norman. Boże igrzysko : historia Polski. T. 2.: Od roku 1795. Kraków: Znak, 1996.
Druhá světová válka - John Keegan
