Článek
Když se řekne „holocaust“, tak si ho většina lidí spojí s koncentračním a vyhlazovacím táborem Osvětim, což je na první pohled pochopitelné, protože na tomto jednom jediném místě bylo zavražděno nejvíce lidí během celé nacistické vyhlazovací kampaně (cca 1,1 milionu obětí) a Osvětim se tak stala symbolem genocidy. Málokdo si však už z běžné populace vzpomene na jména jako Sobibor, Belzec nebo Treblinka. Přitom v těchto táborech bylo zavražděno dohromady mnohem více osob během mnohem kratší doby (od ledna 1942 do listopadu 1943 přes 1,5 milionu obětí). Tyto „tábory smrti“ byly vybudovány v procesu tzv. operace Reinhard, která byla pojmenována na počest strůjce této kampaně a zabitého nacistického vůdce Reinharda Heydricha. Tato akce není tak známá i proto, že ji téměř nikdo nepřežil. Na rozdíl od Osvětimi. Tím ale rozhodně nechci v celém článku snižovat její důležitost!
Jak to celé začalo. Nacisté se už od počátku samozřejmě netajili svojí nenávistí k Židům. Nikdy však neexistoval reálný plán, co si s nimi počít. Všichni se shodli, že je nemají rádi, ale jak se jich zbavit, nikdo nevěděl. Od roku 1933 Němci systematicky připravovali Židy o jejich občanská a majetková práva. O úplné fyzické likvidaci se však reálně zatím neuvažovalo. Hitler a jeho okolí původně plánovali, že po úspěšné vítězné válce budou Židé vysídleni např. na Madagaskar nebo do dobytých vzdálených oblastí v Rusku, kde budou pro Němce pracovat. V lednu 1939 však Hitler pronesl v Říšském sněmu svůj slavný projev, ve kterém si stěžoval na to, že Západ a Polsko odmítají akceptovat jeho územní nároky a spojenectví proti Sovětskému svazu. Tehdy varoval, že další světová válka bude znamenat úplnou likvidaci evropské židovské populace. Nikdo to ale tehdy nebral moc vážně. Naopak on se sám se zejména v letech 1941 a 1942 k tomuto svému projevu, podle různých svědectví, často odkazoval a požadoval ho naplnit. To však předbíháme…
V letech 1938-40 získalo nacistické Německo kontrolu na většinou kontinentální Evropy. Hlavně však obsadilo Polsko, kde se nacházela největší židovská komunita v Evropě. Nacisté tak získali kontrolu nad téměř 5-7 miliony evropskými Židy. Jenže nevěděli, co s nimi mají dělat. Nejdříve se rozhodli je postupně deportovat do velkých uzavřených ghett na polském území. Vznikly tak obrovsky přeplněné židovské oblasti, které sice měly částečnou samosprávu, ale de-facto podléhaly svévolným nacistickým rozkazům. Nejvíce známá ghetta se nacházela Varšavě, Lublinu nebo Krakově, kde se v roce 1940 tísnilo dohromady asi 700-900 tisíc Židů.
Často se říká, že nacistická genocida Židů byl od počátku systematicky promyšlený plán. Je to omyl. Naopak, v roce 1940 si nacistické vedení vůbec nevědělo rady, co si s židovskými ghetty má počít. Na velmi malé rozloze se tísnilo obrovské množství osob, což bylo dlouhodobě neudržitelné. Velmi brzy tam propukl tyfus a další choroby, které se následně logicky šířily i mimo oblast ghetta. Stejně tak postupně rostl hlad a nespokojenost. Čím dál více tak Židé z ghett utíkali a hledali potravu.
Plán na deportace a vysídlení byl v roce 1941 zavrhnutý. Už bylo jasné, že deportace na Madagaskar je nereálná a ani rychlé dobytí SSSR nebude tak snadné, jak se plánovalo a válka se protáhne. Nacisté tak čím dál více přistupovali k myšlence fyzické likvidace. Před invazí do SSSR se sešel Himmler s nejvyššími důstojníky SS a oznámil jim svůj plán na vyhlazovací válku. Židé a další nepřátelé už nemají být na dobytém území zatýkáni a deportováni do ghett, ale rovnou likvidováni. Jednotky Einsatzgruppen tak v létě a na podzim 1941 po zahájení invaze do SSSR začaly provádět v Pobaltí, Bělorusku a na Ukrajině masové popravy. Málo se to ví, ale už jenom v roce 1941 byl takto zastřelen přibližně stejný počet Židů, jako následně zavražděn v Osvětimi v následujících 3 letech.
Jak už jsem psal, tak Hitler se v roce 1941 často vracel ke svému projevu z roku 1939 a tyto masové popravy na východní frontě podporoval. Žádný reálný podpis a rozkaz však nikdy osobně nevydal. Přesto si nacistické vedení uvědomovalo, že tahle cesta na vyřešení „židovské otázky“ je nereálná. Masové vraždy, jak je Němci prováděli na východní frontě, byly z nacistického pohledu neefektivní, trvaly strašně dlouho, a hlavně byly psychicky náročné pro samotné vojáky. I ten největší nacista těžko snášel, když musel několik dnů v řadě od rána do večera střílet rodiny s dětmi. Lidé u toho brečeli, loučili se, prosili o život atd. Vojáci pak z toho měli psychické problémy a hroutili se. Nacistické vedení si to uvědomovalo a dospělo k závěru, že tímto způsobem není možné zlikvidovat milion Židů z polských ghett.
Začal se tedy hledat jiný způsob, který měl vraždění odosobnit a odebrat z německých rukou. Zkusili osvědčenou metodu z předešlé akce „Eutanazie“, ve které nacisté vraždili hendikepované osoby plynem, ale kvůli velkým protestům německé veřejnosti, to bylo brzy zastaveno. Nyní se to však mělo obnovit na východě s Židy. Nejdříve se zabíjelo plynem v nákladních autech, pak se začaly stavět plynové komory a na pokusu se sovětskými zajatci se hledal ten nejefektivnější vraždící plyn.
Hitler a Himmler na podzim 1941 pověřili realizací „konečného řešení židovské otázky“ vycházející nacistickou hvězdu a jejich oblíbence Reinharda Heydricha. Ten v lednu 1942 svolal na zámek ve Wannsee „slavnou“ konferenci, kde s Adolfem Eichmannem jednotlivým složkám nacistické byrokracie oznámili svůj záměr vybudovat několik „táborů smrti“, kde během pouhých několika měsíců budou zlikvidováni všichni evropští Židé. Začít se mělo s přeplněnými polskými ghetty. Tato akce měla probíhat úplně odděleně od zbývajících koncentračních táborů na německém území (včetně Osvětimi) a ve věci byl pověřen SS důstojník Odilo Globocnik.
Heydrich s Globocnikem se svého úkolu chopili nesmírně energicky a rázně. Už na přelomu roku 1941/42 začali budovat první tábor Belzec a na rozdíl od jiných koncentračních táborů měl být pouze primárně likvidační. Do provozu byl uveden v březnu 1942 a skončil za pouhých devět měsíců v prosinci 1942, kdy byl do plynových komor nahnán zbývající personál i židovská policie, která se starala o chod tábora. Během těchto pár měsíců zde bylo zavražděno cca 600 tisíc osob a přežili ho pouze dva Židé: Rudolf Reder a Chaim Herszman. Nikdo jiný. Heydrich byl z obrovské efektivity tábora nadšen a hned v březnu nařídil postavit další – Sobibor.
Tyto dva vyhlazovací tábory se soustředily převážně na vyvraždění krakovského a lublinského ghetta, plus zbývajícího židovského obyvatelstva z dobytého polského nebo českého území. Největší Varšavské ghetto, však zůstávalo nedotčené. Přímo pro něj se Himmler s Heydrichem rozhodli vybudovat vlastní vyhlazovací tábor – Treblinku. Jenže přišly komplikace. 27. května 1942 provedli čeští odbojáři na Heydricha úspěšný atentát a strůjce celé operace zemřel. Hitler ho prohlásil za mučedníka a oběť „mezinárodního židovského spiknutí“. Z toho důvodu byl pro něj boj proti Židům a jejich likvidace, ještě důležitější. Celá operace tak na počest Heydricha dostala krycí jméno „Reinhard“ a budování Treblinky se uspíšilo. A zde udělali nacisté chybu.
Tábor v Treblince byl spuštěn předčasně už v červenci 1942 a ve velkém se do něj z Varšavského ghetta rozjely deportace. Na rozdíl od Belzece a Sobiboru však místní velitel táboru Irmfried Eberl nedokázal celý proces likvidace efektivně řídit a v srpnu vypukl chaos. Kapacita plynových komor a pecí nestačila, Židé ve vlacích u plynových komor museli čekat i několik dní a nacisté tak byli nuceni opět přistoupit k fyzické likvidaci zastřelením. Jenže se nestíhala pálit ani těla. V táboře i podél celé trati se tak válely hromady mrtvol a tábor byl v rozkladu. Díky tomu se z něj podařilo v srpnu stovkám Židů uprchnout zpět do Varšavy a podat svědectví, co se tam děje. Pach nepohřbených mrtvol byl navíc cítit desítky kilometrů daleko a o událostech v Treblince tak okolí moc dobře vědělo a rozneslo se to dál. I díky tomu se velmi brzy o celé vraždící operaci dozvěděli Spojenci v Londýně.
Po inspekci tábora v září 1942 byli nacisté v šoku, Himmler rozkázal velitele tábora vyměnit a celé fiasko napravit. Deportace byly na chvilku přerušeny a nový velitel tábora Franz Stangl dal situaci postupně do pořádku. Škody však už byly napáchány, protože Židé ve Varšavském ghettu už věděli, co je čeká a začali se připravovat na ozbrojený odpor, který naplno vypukl na jaře 1943.
Ačkoliv původní plán počítal s tím, že „operace Reinhard“ poběží pouze do konce roku 1942, kvůli komplikacím se to protáhlo až do léta a podzimu 1943, kdy postupně začaly být jednotlivé tábory zavírány. O totální likvidaci tábora Belzec, kterou nikdo nepřežil, se však brzy dozvěděli zbývající vězni v Sobiboru i Treblince a uvědomili si, co je čeká. V srpnu 1943 tak proběhlo povstání v Treblince a v říjnu 1943 následně v Sobiboru. Vzpoury sice byly rychle potlačeny, ale několika Židům se díky tomu podařilo uprchnout a alespoň pár lidí tyto dva tábory přežilo.
Bylo jich však opravdu minimum. To je právě zásadní rozdíl oproti Osvětimi, která totiž nebyla pouze vyhlazovacím ale i pracovním táborem a nedocházelo tak organizovaně k likvidaci židovského obyvatelstva. Z toho důvodu tento hrůzný tábor přežilo tisíce osob, kteří o tom začali po válce podávat svědectví, psát knihy, natáčet dokumenty atd. Spousta zavražděných i přeživších navíc pocházela ze západní Evropy. Paradoxně se tak do povědomí světové veřejnosti dostala Osvětim jako symbol holocaustu mnohem víc, než operace Reinhard a tábory Belzec, Sobibor nebo Treblinka, kde umírali především polští Židé. Reálně však byly ve výsledku mnohem vražednější i brutálnější a během kratší doby tam bylo zavražděno cca 1,7 milionu osob. Skoro nikdo to nepřežil a operace dopadla bohužel z pohledu nacistů úspěšně. Podařilo se zlikvidovat polská židovská ghetta i téměř celou polskou židovskou populaci…
Pokud se vám tento článek líbil, dejte prosím lajk a sledujte můj profil.
Děkuji a hezký den!
Zdroje:
Reinhard Heydrich, Hitlerův kat. - Robert Gertwarth
Krvavé země - Timothy Snyder
