Článek
Poláci a Rusové jsou už několik staletí úhlavní nepřátelé. Má to spoustu příčin a historických křivd z obou stran, jeden z hlavních důvodů tohoto nepřátelství je i léto 1944 a polské povstání proti Němcům. Abychom pochopili celý kontext, o co tam šlo, musíme se vrátit víc do minulosti. Po tom, co 1. září 1939 napadlo nacistické Německo polský stát, počítal Stalin s tím, že válka potrvá měsíce a až bude Polsko dost oslabené, tak mu vpadne do zad a podle dohody Molotov-Ribbentrop zabere východní část země. Jenže německá blesková válka ho zaskočila. Němci postupovali rychleji, než si Stalin myslel a musel tak začít rychle jednat. 17. září zahájil Sovětský svaz rychlou vojenskou invazi, kterou odůvodnil ochranou Ukrajinců a Bělorusů na polském území. Během pár dnů byla operace u konce a 6. října došlo k rozdělení Polska mezi Německo a SSSR.
Stalin Poláky nesnášel. Viděl v nich obrovské riziko odporu a touhy po svobodě, polské obyvatelstvo bylo také ze všech sovětských národů (možná s výjimkou německé a židovské menšiny) nejvzdělanější a mělo nejblíže k západnímu životnímu stylu a myšlení. Navíc to byli, na rozdíl od většiny sovětského obyvatelstva, katolíci s velkým napojením na Vatikán. Z toho důvodu už v letech 1937–38 rozjel Sovětský svaz masivní teror polské menšiny v SSSR. 11. srpna 1937 byl vydán rozkaz NKVD č. 00485, který do konce roku 1938 znamenal smrt pro 110 tisíc polských obyvatel na sovětském území. Další statisíce skončili v gulagu. Poté, co na podzim 1939 obsadili Sověti půlku Polska, dostali pod svoji nadvládu dalších několik milionů obyvatel polské národnosti. A Stalin postupoval opět tvrdě. Rozhodl se zlikvidovat polskou vyšší střední třídu, podnikatele, zemědělce a hlavně inteligenci. V letech 1939-41 byl deportován na Sibiř nebo do Kazachstánu přibližně 1 milion Poláků a dalších cca 250 tisíc jich bylo zavražděno. Chtěl tím jednou provždy zlomit polský národ a jeho odpor, tak jako to v letech 1929-33 udělal s Ukrajinci. Na jaře 1940 šéf NKVD Berija usoudil, že není jiná cesta, než 22 tisíc polských zajatců (převážně důstojníků a inteligence) popravit, protože budou vždy představovat možný polský odboj a revoltu. Došlo tak ke Katyňskému masakru a všichni byli povražděni.
Některým Poláků se podařilo z okupovaných území utéct a v Londýně byla sestavena exilová vláda v čele s generálem Sikorskim a prezidentem Raczkiewiczem. Ti postupně zejména na německém okupovaném území začali na dálku budovat paralelní podzemní stát s vlastní ,,Zemskou armádou“, což nemělo na okupovaných územích obdoby. Tento stát měl totiž značný vliv, vlastní školy, úřady a zákony. Jejich konečným cílem bylo obnovení svobodného Polska.
Po tom, co v červnu 1941 zahájilo Německo invazi do SSSR a obsadilo celé území předválečného Polska, obnovila polská exilová vláda se skřípěním zubů diplomatické vztahy s Moskvou a stali se z nich spojenci. Poláci sice moc dobře věděli, co se na jejich území ty dva roky dělo, ale měli společného nepřítele a doufali, že po válce i díky spojenectví s Brity, bude polská nezávislost obnovena. Jenže Němci jim do tohoto spojenectví hodili vidle. V dubnu 1943 odhalili nacisté Katyňské hroby a použili to ve své propagandě proti bolševikům. Byl to mistrovský tah, zprávy o masakru se roznesly do celého světa a Poláci nemohli předstírat, že o tom nevědí a přerušili tak s Moskvou vztahy a spojenectví. V tomto roce navíc zemřel polský exilový předseda vlády Sikorski. Britové, kteří na oko akceptovali sovětskou verzi masakru v Katyni, se následně snažili přivést Poláky a Sověty znovu k jednacímu stolu, ale marně. Stalin se už rozhodl legitimitu polské vlády neuznávat a Poláci si zase nemohli sednou k jednomu stolu s člověkem, který popravil celou elitu polské armády a inteligence. Bylo tak jasné, že až sovětská vojska Polsko obsadí, tak tam dosadí svoji loutkovou komunistickou vládu.
Polský podzemní stát a exilová vláda si tak uvědomili, že pokud pouze nechtějí nahradit německou okupaci tou sovětskou, tak nemůžou jenom čekat na osvobození, ale musí se osvobodit sami a přivítat Rudou armádu ,,jako pán ve vlastním domě“, čímž získají silnou vyjednávající pozici. Zemská armáda měla v roce 1944 cca 380 tisíc vojáků, spoustu partyzánů, důstojníků a členů všech profesí. V lednu 1944 tak exilová vláda vyhlásila tzv. operaci Bouře, což byl pokyn Zemské armádě na východě země k povstání a převzetí moci.
22. června 1944 zahájil Sovětský svaz obrovskou ofenzívu Bagration a začal vstupovat na předválečné polské území. Stalin se však už v té době, víc než Němců, bál polské Zemské armády. Na jeho pokyn tak jednotky NKVD s generálem Bohdanem Kobulovem zahájily akci s krycím názvem ,,Sejm“ (řeka mezi Ruskem a Ukrajinou) s cílem tyto partyzány a odbojáře najít a odzbrojit. Většina pak následně byla poslána na Sibiř nebo rovnou zlikvidována. V červnu a červenci 1944 bylo takto eliminováno až 20 tisíc členů polském Zemské armády.
Během léta se Sověti blížili k Varšavě a polská exilová vláda (nyní pod vedení Stanisława Mikołajczyka) si uvědomila, že jediná šance na poválečnou nezávislost a nenásledování osudu členů Zemské armády na východě, je totální proti-německé povstání ve Varšavě a ustavení místní polské vlády a úřadů ještě před příchodem Sovětů. Očekávali od nich však alespoň částečnou vojenskou podporu. Impulsem byl také atentát na Hitlera a pokus o puč 20. července 1944. Vypadalo to, že nacistický režim a celé Německo jsou kousek od úplného zhroucení a nyní je čas na povstání.
Rudá armáda se koncem července nacházela jen pár kilometrů od Varšavy a shazovala po okolí letáky vyzývající k povstání. Exilová vláda a Zemská armáda měly však hlavní úkol osvobodit město dřív, než Rudá armáda dorazí. Povstání bylo zahájeno 1. srpna 1944, kdy Polský podzemní stát vyhlásil mobilizaci a převzetí úřadů. Do boje se zapojilo cca 50 tisíc polských vojáků plus téměř většina místních civilistů. Hitler a Himmler rozkázali povstání rozdrtit a Varšavu srovnat se zemí. Během pár dní Poláci obsadili několik čtvrtí a jejich cílem bylo vydržet přibližně týden, než dorazí Sověti. Jenže ti nikde. Stalin rozkázal zastavit se na Visle s tím, že vojenské plány jsou nyní jiné, než obsadit Varšavu, jeho jednotky jsou po dvouměsíční ofenzívě vyčerpané a logistika armády se musí stabilizovat. To sice byla částečně pravda, jenže Churchill a západní spojenci Stalina prosili, aby alespoň jejich letadla mohla využívat sovětská letiště na tankování a ze vzduchu podpořit polské povstalce. Stalin to rezolutně zakázal a žádnou podporu neposkytl.
Poláci přesto dokázali bojovat neuvěřitelné 2 měsíce, týdny drželi několik čtvrtí a část města. Poláky podpořili i přeživší Židé z varšavského ghetta a místního koncentračního tábora. Bojovalo se o každý dům a každou ulici. Nacisté brutálně vraždili každého, kdo se jim dostal do rukou a systematicky ničili dům po domu.
Koncem září 1944 už bylo jasné, že povstání bude potlačeno. A tehdy si Stalin vzpomněl a rozkázal jejich vzdušnou podporu, bylo to však už příliš pozdě. Stalin totiž nepomohl schválně. Polský podzemní stát a Zemská armáda byly struktury, které nepotřeboval a které proti němu byly nepřátelské. Nakonec by je on sám musel nějak zlikvidovat a možná by s nimi musel vést dlouhou partyzánskou válku. Raději si počkal, až tu černou práci udělají nacisté za něj a potom mu celé Polsko spadne do klína, protože už nezbude nikdo, kdo by mu vzdoroval.
A povedlo se. Během Varšavského povstání byla téměř celé Zemská armáda zlikvidována, bylo zavražděno přibližně 250 tisíc Poláků a zbytek obyvatel Varšavy odvezen do koncentračních táborů. Město bylo srovnáno se zemí a když do něj v lednu 1945 konečně sovětské jednotky vstoupily, našly jen trosky a cca 2 tisíce osob, které se měsíce schovávaly v sutinách a kanalizacích (před válkou mělo město 1,3 milionu obyvatel).
Polská exilová vláda v Londýně po tomto masakru její armády ztratila veškerý vliv a moc. Jednotky NKVD v letech 1945-48 pronásledovaly poslední zbytky odporu a Stalin tak přetvořil odvěkého ruského nepřítele na svůj poslušný okupovaný loutkový stát. Polský národ se však dlouhodobě zlomit nepodařilo, do 20-30 let dorostla nová generace, která se opět začala Moskvě vzpouzet a revoltovat. Novou naději jim v roce 1979 dodal jejich papež Jan Pavel II., který se povstání v létě 1944 účastnil a ve Varšavě milionům Poláků vzkázal: ,,Poláci, nebojte se! Nechť Tvůj Duch sestoupí a obnoví tvář země. Této země!“
Pokud se vám tento článek líbil, budu moc rád za lajk. Také sledujte můj profil, abyste nepřišli o další díly.
Děkuji a hezký den!
Zdroje:
Boj o Varšavu. Povstání Poláků proti nacistům 1944 - Norman Davies, 2005, Prostor
Krvavé země: Evropa mezi Hitlerem a Stalinem - Timothy Snyder, 2013, Paseka a Prostor
