Článek
Výzkumníci z Oxfordu, MIT, UCLA a Carnegie Mellon dali účastníkům matematické příklady. Polovina z nich měla k dispozici AI asistenta, druhá polovina ne. Po deseti minutách možnost používat AI zmizela. Výsledky skupiny, která AI používala, se zhoršily. Častěji výpočty vzdávali, méně nalézali správná řešení.
Novinky.cz to přetavily do titulku o efektu vařené žáby a článku o dlouhodobém negativním vlivu AI na mozek. Jenže studie nic takového netvrdí.
Co tvrdí je konkrétnější a zajímavější: ke zhoršení nedošlo u všech účastníků výzkumu, ale především u těch, kteří AI používali na přímé odpovědi. Ne u těch, kteří si nechali poradit nebo vysvětlit postup. Ti dopadli srovnatelně s kontrolní skupinou, která AI nepoužívala vůbec. Pokud z toho výzkumu plyne nějaký praktický závěr, pak spíš tento: záleží na tom, jak AI používáte, ne jestli ji používáte.
Na tomhle výzkumu je zajímavý taky časový rámec. Po deseti minutách s asistencí lidé fungují hůře, když o asistenci přijdou. To je výsledek, který by asi nikoho nepřekvapil ani bez studie. Zda se efekt kumuluje, zda se mozek adaptuje, nebo obojí zároveň, tím se výzkum nezabývá.
Nicméně základní premisa, že technologie nás připravuje o určité schopnosti, je podle mě i tak legitimní a zajímavá otázka.
GPS je dobrý příklad, protože je zdokumentovaný. Vědci z McGillovy univerzity sledovali řidiče tři roky a zjistili, že ti, kdo GPS používali intenzivněji, vykazovali strmější pokles prostorové paměti. Hippokampus, část mozku odpovědná za orientaci v prostoru, přichází o trénink. Není asi překvapivé, že méně tréninku znamená slabší výkon.
Zároveň platí, že před GPS jsme se museli orientovat jinak. Pamatovat si trasy. Číst mapy. Odhadovat vzdálenosti. To jsou schopnosti, které celé generace postupně přestávají potřebovat. Stejně jako třeba lovecká přesnost, kterou inuitští lovci předávali po tisíce let svým potomkům. Pak přišly navigační technologie a všechno tohle nahradily jedním tahem.
Mohli bychom vzít jakýkoliv okamžik z lidské historie a najít v něm nějakou verzi tohohle posunu. Zemědělství nás připravilo o schopnost živit se lovem a sběrem. Písmo nás připravilo o trénink orální paměti. Tisk nás připravil o dovednost opisovat a memorovat rukopisy. Kalkulačka nás připravila o rychlé počítání z hlavy. Každá z těchto změn s sebou přinesla ztrátu jednoho souboru dovedností a uvolnila prostor pro jiný.
Nahrazování starých dovedností novými provází civilizaci odjakživa. V případě AI je to ale přece jen něco trochu jiného. Hlavní rozdíl je v rychlosti a v tom, co se bude dít s naší uvolněnou kapacitou.
Přechod od lovu k zemědělství trval tisíce let. Přechod od papírových map k GPS trval dvě dekády. Přechod k AI asistenci u psaní, programování, analýz a rozhodování probíhá v reálném čase, před našima očima, a my zatím nemáme dobrý způsob, jak měřit, co za uvolněnou kapacitu dostaneme zpátky.
To je podle mě skutečná podstata problému, nad kterým stojí za to se zamyslet. Zda kognitivní kapacita, která se uvolní přesunem rutinních úkolů na AI, skutečně přejde na něco hodnotnějšího, nebo se prostě rozplyne v dalším scrollování.
Tento text vznikl s využitím jazykového modelu Claude. Myšlenky, teze a výsledná podoba textu jsou autorovy. Claude byl využit na návrh draftu, rešerše a některé formulace.
