Článek
Průzkum mezi českými studenty na prahu kariéry ukázal, že 83 % z nich dává přednost jistotě a stabilitě před změnou. Číslo pochází ze studie TOP Zaměstnavatelé 2026, které se zúčastnilo přes 23 tisíc středoškoláků a vysokoškoláků z celé republiky. Nejde o výjimku, ale o výsledek, který se opakuje ročník za ročníkem.
Nejprve mě to překvapilo, protože od lidí na začátku kariéry, v době, kdy mají nejméně co ztratit a nejvíce co získat, bych čekal větší ochotu riskovat, větší touhu po změně. Pak jsem si uvědomil jednu věc. V češtině (a nejspíš nejen v ní) slovo změna automaticky nese negativní význam. Změna počasí. Změna vlády. Změna k horšímu. Jako by nám jazyk sám napovídal, že změny se máme bát.
Ano, jsou i změny k lepšímu, ale mozek to tak spíš neslyší. Když řeknete změna, neslyší příležitost. Slyší riziko. Ztráta bolí přibližně dvakrát víc než stejně velký zisk potěší. Ne jako metafora. Kahneman s Tverským to v sedmdesátých letech ověřili v sérii experimentů, kde lidem nabízeli různé kombinace jistých a nejistých výher a ztrát. Výsledek byl konzistentní: lidé odmítali sázky, které byly z čistě matematického pohledu výhodné, pokud součástí rovnice byla možnost ztráty. Nazvali to prospect theory, teorií vyhlídek, a v roce 2002 za ni Kahneman dostal Nobelovu cenu.
Mimochodem jedno z nejvíce profláklých politických hesel všech dob je právě změna. Obama. Brexit. Místní variace v každých volbách. Jak to jde dohromady?
Politická změna ve sloganu nikdy neznamená změnu jako takovou. Znamená: někdo vám něco vzal a my vám to vrátíme. Zbavíme vás těch špatných lidí tam nahoře. Vrátíme vám kontrolu. Ukončíme chaos. Je to anti-změna zabalená do slova změna. A funguje právě proto, že cílí na ztrátu, ne na příležitost. Což není výjimka z Kahnemanovy teorie. Je to její potvrzení.
Nejsme iracionální. Jsme přesně tak racionální, jak nás evoluce potřebovala. Pro našeho předka na savaně tahle asymetrie dávala smysl. Kdo podcenil hrozbu, zemřel. Kdo podcenil příležitost, přišel o oběd. Ztráta a příležitost prostě nemají stejnou váhu. A mozek, který přežil, to věděl dávno před Kahnemanem. A ten samý mozek dnes vzpomíná na minulost.
Spousta lidí vzpomíná, jak bylo za komunismu líp. A moje první reakce (a nejspíš i vaše) je předvídatelná. Selektivní paměť, nostalgie po mládí, nebo rovnou: ti lidé jsou prostě hloupí. A co když nejsou?
Co když mnohým z nich bylo objektivně líp. V tom úzkém, konkrétním smyslu, který si sami definují? Měli práci. Měli bydlení. Budoucnost byla předvídatelná, i když šedivá. Nemuseli se rozhodovat mezi desítkami možností, nést riziko špatné volby. Možnost většinou nebyla.
Erich Fromm to popsal už v roce 1941, v knize Escape from Freedom, psané ve stínu nástupu nacismu. Svoboda je podle něj psychologicky zatěžující. Dává lidem odpovědnost, se kterou si nevědí rady. A tak ji vědomě vyměňují za autoritu, strukturu, jistotu. Ne proto, že jsou slabí. Ale proto, že jsou lidé.
Stejný mechanismus funguje i u lidí, kteří by se za nostalgii po socialismu styděli. Podle dat Alma Career 77 % Čechů zvažuje změnu zaměstnání. Reálně ji hledá necelých 15 %. Z těch, kteří práci nakonec změní, dvě třetiny říkají, že to byla změna k lepšímu. Jen každý desátý to hodnotí jako zhoršení. Tři čtvrtiny lidí chce změnu. Změní se málokdo. A ti, kteří to udělají, jsou většinou spokojenější.
Není to otázka vzdělání nebo informací. Jistota horší situace teď zkrátka vždy psychologicky poráží nejistotu lepší situace zítra. Mozek je evoluční nástroj krátkodobého přežití, ne dlouhodobé optimalizace.
Abraham Maslow postavil bezpečí na druhou příčku hierarchie lidských potřeb. Hned po jídle a spánku. Bezpečí je podle něj základnější potřeba než láska nebo seberealizace. Psycholog Sheldon Solomon pak ukázal, že vědomí vlastní smrtelnosti a existenciální nejistoty nás žene k hledání pevných struktur, skupinové identity, lídrů, kteří slibují, že vědí. Není to slabost charakteru. Je to obranný mechanismus vědomé bytosti, která ví, že jednou zemře.
Možná je touha po jistotě jen jiná forma touhy po smyslu. A možná právě proto tak těžko rozlišujeme, kdy volíme moudře a kdy jen čekáme, až za nás rozhodne někdo jiný.
Zdroje:
Tento text vznikl ve spolupráci s jazykovým modelem Claude. Autor dodal myšlenky, strukturu a finální úpravy.
