Článek
Ottawa, Illinois. 21. srpna 1858
Na Washington Square, veřejném parku uprostřed Ottawy, stojí v srpnovém vedru dvanáct tisíc lidí. Přijeli vlaky, kočáry, na koních, přišli pěšky. Nejsou žádná místa k sezení, tohle není divadlo. Je to náměstí, otevřený prostor, kde se dva muži chystají tři hodiny debatovat o tom, čím má být Amerika.
Formát je jednoduchý. Jeden kandidát mluví hodinu, druhý odpovídá hodinu a půl, první pak má třicet minut na závěrečnou odpověď. Žádný moderátor s bzučákem, žádná grafika s odpočítáváním, žádný novinář, který by vstoupil doprostřed věty s poznámkou, že „podle průzkumů si ale většina voličů myslí něco jiného.“ Jen Abraham Lincoln, Stephen Douglas a jejich argumenty.
Na první pohled to může vypadat, že tenkrát byla jiná politická kultura, že lidé debatám naslouchali, že šlo o myšlenky. Jenže stačí se podívat na to, co se stalo bezprostředně poté, abychom viděli, že podstata politických debat je pořád stejná.
Demokratické noviny druhý den napsaly, že Douglas soupeře drtil a Lincoln vypadal zmateně. Republikánské noviny napsaly přesný opak. Že Lincoln byl silný a přesvědčivý, zatímco Douglas působil hrubě. Každý tábor viděl debatu, která potvrdila to, co si myslel už předem. Lincolna po skončení akce odnesli jeho příznivci na ramenou za nadšeného jásotu. Přesně tak, jak se odnáší vítěz zápasu.
Kmen a jeho jazyk
Pojďme se podívat, jak se vlastně formuje náš názor na to, komu budeme v politické debatě držet place? Politický filosof a sociální psycholog Jonathan Haidt strávil roky zkoumáním toho, jak lidé dělají morální a politická rozhodnutí. Jeho závěry jsou dost vzdálené od toho, jak si svá rozhodování sami představujeme. Haidt popisuje lidský rozum pomocí metafory jezdce na slonovi. Slon je intuice, instinkt, kmenová příslušnost, jezdec je vědomé myšlení. Jezdec si myslí, že řídí. Ve skutečnosti většinou jen sleduje, kam slon jde, a průběžně produkuje přesvědčivá vysvětlení proč je tento směr správný. Politická příslušnost v tomto modelu není výsledkem racionální analýzy programů a dat, je to součást identity, podobně jako rodina, jazyk nebo fotbalový klub. Člověk se nerozhoduje pro politický tábor po pečlivém zvážení argumentů. Zpravidla se narodí do určitého prostředí, nebo v něm vyroste, přijme jeho hodnoty a pak po zbytek života hledá argumenty, proč jsou tyto hodnoty správné.
Formát není problém
Proč se tedy vlastně v politické debatě vlastně o ničem reálně nedebatuje? Snadná odpověď by byla, že na vině je formát. Třicet sekund na odpověď, přerušování, moderátor s vlastní agendou, televizní dramatičnost. Kdyby měli politici víc času, kdyby byl formát férovější, kdyby… Tato odpověď je pohodlná, protože přesouvá problém do technologie, do médií, do televizní doby. Ale debata v Ottawě trvala tři hodiny, nikdo nikoho nepřerušoval, a přesto každý tábor odjel domů s potvrzením toho, co si přivezl.
Bylo by naivní tvrdit, že nezáleží na tom, jestli má člověk třicet sekund nebo třicet minut. Ale televizní producenti nezkrátili politické debaty na ideologickou zakázku nebo z pohodlnosti. Zkrátili je proto, že delší formáty lidé přestali sledovat. Zkrátili je proto, že to funguje. Konflikt funguje. Útočné poznámky fungují. Moment, kdy jeden politik druhého verbálně odrovná, funguje lépe než pečlivě strukturovaná analýza. A to, co funguje, přežije. To, co nudí, zmizí. Bez ohledu na to, jak edukativní by to bylo.
Zápas, který chceme vidět
Existuje specifický druh sebeklamu, který je zvlášť těžké identifikovat, protože se maskuje jako kritika. Je to pocit, že politické debaty jsou špatné, primitvní, plné klaunů. A že my, kteří to vidíme, jsme nad tím. Že kdybychom si mohli vybrat, sledovali bychom debaty skutečné, o podstatných věcech, intelektuálně poctivé. Možná ano. Ale reálná data o sledovanosti ukazují, že to, co lidé skutečně sledují, se od tohoto ideálu liší poměrně výrazně.
Haidt to popisuje jako rituál kmenového signálování. Debata není určena k tomu, aby přesvědčila příznivce druhé strany. To je v politické realitě téměř nemožný cíl, protože příznivci druhé strany mají jiné základní hodnoty, jiný způsob, jak vidí spravedlnost, autoritu a loajalitu, a tyto rozdíly nejsou jednoduše přemostitelné argumentem. Debata je rituál, který potvrzuje vlastní kmen. Divák neposlouchá argumenty oponenta proto, aby je zvážil. Sleduje, jestli jeho favorit vyhrál. Potřebuje odejít s pocitem, že jeho strana má pravdu, že jeho kandidát je lepší člověk, že svět dává smysl tak, jak ho vidí.
V celé moderní historii televizní politické debaty pravděpodobně nenajdete jediný okamžik, kdy by jeden z účastníků uprostřed přímého přenosu řekl: To je zajímavý pohled, z tohohle úhlu jsem nad tím ještě nepřemýšlel. Není to náhoda a není to jen zbabělost nebo nekompetentnost politiků. Takový výrok by byl politickou sebevraždou, protože by signalizoval slabost. A kmen by to četl jako zradu, ne jako intelektuální poctivost.
Nevím, jestli to bylo tenkrát v Ottawě jinak. Možná do jisté míry ano. Formát skutečně umožňoval rozvíjet myšlenku déle, vidět jak člověk přemýšlí, ne jen jak reaguje. To není zanedbatelné. Ale dvanáct tisíc lidí v srpnovém vedru nepřišlo proto, aby si změnilo názor. Ti lidé se přišli podívat, jak to jejich kandidát tomu druhému nandá. A dočkali se. Záleželo jen na tom, které noviny si druhý den ráno koupili.
Zdroje:
Tento text vznikl s využitím jazykového modelu Claude. Autor dodal myšlenky, strukturu a finální úpravy.
