Článek
Když Christopher Nolan oznámil obsazení Lupity Nyong'o do role Heleny Trojské, sociální sítě se zaplnily komentáři. Vzor byl předvídatelný. „Nemám nic proti černochům, ale Helena přece nebyla černoška.“ „Proč musejí přepisovat historii?“ Argument o historické věrnosti vypadá rozumně, skoro vědecky. Pojďme se na tu historickou věrnost podívat.
Co víme o Heleně
Helena Trojská je postava z Homérovy Iliady, eposu sepsaného pravděpodobně v 8. století před naším letopočtem, tedy přibližně čtyři sta let poté, co se měla trojská válka odehrát. Archeologie existenci samotné Tróje potvrdila, ale o Heleně jako historické osobě nevíme nic. Byl to literární konstrukt. Nejkrásnější žena světa, manželka spartského krále, příčina desetileté války. To jsou poetické funkce, ne životopis.
O tom, jak vypadala, nezanechal Homér žádný popis. Její vlasy, výška, barva pleti, nic z toho text nespecifikuje. Vše, co si pod pojmem „Helena Trojská“ vizuálně představujeme, jsme si vymysleli sami. Nebo přesněji, vymysleli si to lidé, kteří příběh zpracovávali před námi.
A mimochodem ani samotný původní Homérův příběh není historicky věrný. Ilias zmiňuje železné nástroje, přestože trojská válka se měla odehrát v době bronzové. Každý vypravěč transformoval mýtus pro svou dobu. Nolan není výjimkou, spíš pokračuje v tradici.
Brad Pitt jako Achilles. Žádné protesty.
V roce 2004 natočil Wolfgang Petersen film Troja. Do hlavní role Achilla obsadil Brada Pitta. Eric Bana hrál Hektora. Orlando Bloom Paris. Diane Kruger Helenu.
Všichni mluvili anglicky a vypadali jako hollywoodští herci přelomu tisíciletí. Nikdo z nich nepřipomínal obyvatele egejské oblasti doby bronzové. Fyzicky, kulturně ani jazykově. Film byl velkolepá podívaná postavená na moderní dramaturgii, moderních hercích a moderní estetice.
Protesty o historické věrnosti? Minimální. Žádný virální komentář o tom, že Achilles přece nevypadal jako surfař z Malibu.
Historická věrnost v minulosti
Adaptace historických postav podle aktuálního vkusu a kulturního kontextu není moderní výmysl politické korektnosti. Je to tak starý zvyk, že ho ani nevnímáme.
Renesanční a barokní malíři zobrazovali biblické scény v dobovém oblečení. Rubensova Madona má na sobě šaty ze 17. století. Caravaggiovi apoštolové vypadají jako italští řemeslníci jeho doby, protože jimi de facto byli. Malíř najímal místní modely. Nikdo nepovažoval za skandál, že lidé z Palestiny prvního století vypadají jako Italové století sedmnáctého.
Další příklad jsou třeba tři králové z Betléma. Bible neuvádí jejich počet, jména ani původ. Přesto se v evropském umění od 8.–9. století ustálila konvence, že jeden z nich je černoch. Středověcí evropští umělci si to vymysleli a funguje to dodnes. Na vánočních pohlednicích, v kostelech, v betlémech.
John Wayne hrál v roce 1956 Čingischána. Film The Conqueror byl hollywoodský epos o mongolském dobyvateli a v hlavní roli byl muž s texaským přízvukem, modrýma očima a tváří z amerického westernu. Nikdo nepovažoval za problém, že největšího dobyvatele asijských stepí hraje cowboy z Iowy. Žádná vlna pobouření o historické věrnosti.
Karl May nikdy nebyl v Americe. Přesto psal romány o Apačích a jejich náčelníkovi Vinnetouovi. Pierre Brice, francouzský herec, se stal kanonickou podobou apačského válečníka pro generace středoevropských čtenářů a diváků. Vinnetou mluví německy, přemýšlí středoevropsky a reprezentuje hodnoty 19. století. A je milovanou kulturní ikonou.
A pak je tu nejrozšířenější vizuální zobrazení v celé historii evropské kultury. Ježíš Kristus se narodil jako židovský řemeslník v Galileji. Byl pravděpodobně tmavší pleti, tmavých vlasů, průměrné výšky, jak odpovídá obyvatelům Levanty prvního století. Nejreprodukovanější obraz 20. století je dílo amerického malíře Warnera Sallmana z roku 1940, Head of Christ. Ježíš se světlýma očima, světlými vlasy, jemnými evropskými rysy. Odhaduje se, že vzniklo více než půl miliardy reprodukcí. Visely v kostelech, školách, domácnostech po celém světě.
Selektovní pozornost
Argument o historické věrnosti funguje selektivně. Spouští se za specifických okolností. Ne tehdy, kdy je postava z Blízkého východu zobrazena jako Evropan. Ne tehdy, kdy Apači mluví německy. Ne tehdy, kdy hollywoodský blonďák hraje řeckého hrdinu. Spouští se, alespoň v našem kulturně zeměpisném okruhu, tehdy, když tmavá pleť nahradí světlou.
Kognitivní psychologové tomuto mechanismu říkají různými jmény. Implicit bias, selektivní pozornost, aktivace schémat. Princip je následující: máme v hlavě vzor, který jsme absorbovali z kultury kolem nás. Bílý Ježíš, bílá Helena, bílý Achilles. Když vzor odpovídá, mozek to zpracuje jako „normální“. Když vzor neodpovídá, mozek to označí jako anomálii. Anomálie potřebuje vysvětlení a argument historické věrnosti je vysvětlení, které zní rozumně, neutrálně, věcně.
Diváci v kinech rozhodnou
Nolanova Trója bude, nebo nebude dobrý film. To se ukáže v kinech. Až budeme příště pobouřeni historickou nepřesností, možná stojí za to se na chvíli zastavit a upřímně si odpovědět, jestli nás skutečně trápí historická nepřesnost, nebo jestli se náš úsudek právě nestal obětí jednoho ze svých vlastních biasů.
Zdroje:
Tento text vznikl s využitím jazykového modelu Claude. Myšlenky, teze a výsledná podoba textu jsou autorovy. Claude byl využit na návrh draftu, rešerše a některé formulace.
